TEXT: JANA SOUKUPOVÁ
Byl začátek září 2009. Do konce ambiciózního ruského programu průzkumu jezera Bajkal za pomoci dvou batyskafů Mir 1 a Mir 2 zbývalo jen několik měsíců. Jako blesk oblétla svět senzační zpráva, že jedna z ponorek možná narazila na takzvané Kolčakovo zlato, tedy ruský státní poklad, jehož část zmizela v době občanské války mezi bělogvardějci a bolševiky. Ve skutečnosti batyskaf objevil na dně Bajkalu zbytky železničních vagonů, které údajně pocházejí právě z daného období. Historici se stavěli k hypotéze Kolčakova zlata skepticky hned od oznámení nálezu. Spolu s pamětníky se přikláněli k domněnce, že půjde nejspíš o vlak se zbraněmi, který se na počátku minulého století zřítil z železniční trati, nebo o vagony z potopeného ledoborce Bajkal. V každém případě objev opět píchl do vosího hnízda hledání pravdy kolem pověstného ruského pokladu. Mýty kolem Kolčakova zlata žijí už desítky let vlastním životem a s neměnnou intenzitou znovu a znovu vyvolávají odborné i laické spory. Nyní, po nálezu trosek vagonů v Bajkalu, ruský tisk okamžitě připomněl všechny možné zlaté historky včetně podezření, které v souvislosti s pokladem padlo na československé legionáře. Od roku 1918, kdy vláda lidových komisařů nařídila převézt carské zlato z Petrohradu do Kazaně, byl vlastně poklad stále na cestách. Když v srpnu 1918 dobyla Kazaň protibolševická fronta, zlato putovalo z bezpečnostních důvodů do Samary. Samarská vláda následně vydala rozkaz k jeho přemístění do Ufy. Poté putoval do Čeljabinska a samarská vláda (už jako součást prozatímní všeruské vlády) požádala československé legionáře o pomoc při vojenské ochraně cenného nákladu. Tím putování zlata nekončilo – následoval transport do Omska, sídla všeruské vlády. V druhé polovině listopadu 1918 však všeruská vláda padla a poklad se dostal do rukou admirála Kolčaka, velitele bělogvardějců. V roce 1919 ustupoval Kolčak na východ i s kordonem několika vlaků, z nichž jeden vezl národní poklad. Cestu však poznamenal další vládní převrat. V lednu následujícího roku se pak zlato dostalo pod ochranu spojeneckých vojsk. Poklad nedozírné hodnoty se nakonec vrátil státní pokladně, ale nikoliv celý. Dodnes údajně chybí sto osmdesát tun zlata.
Brzy po válce se objevily hypotézy, že zlato zabavili v Irkutsku vojáci československého sboru. Část pokladu i s Kolčakem prý předali bolševikům výměnou za právo na svou evakuaci a část zlata se podařilo dostat do ČSR, kde se stalo podkladem pro vznik Legiobanky. K novému rozvíření atmosféry kolem osudu pokladu a spekulací nad úlohou československých legií v tomto případu přispěl i ruský velkofilm Admirál. Pravdou je, že velení legií předalo Kolčaka (s příslibem řádného soudu) i zlato samarské eserské vládě a na oplátku dostali legionáři volný průchod do Vladivostoku. Slabá samarská vláda pak bolševikům poklad i admirála Kolčaka odevzdala. Zlato ze Sibiře prý Legiobanka skutečně přivezla, pocházelo však údajně z jejích legálních obchodů v Rusku. V počátku občanské války byl tedy poklad v rukou bolševiků. Pro budovanou Rudou armádu a ambice Leninových přívrženců mohla být nedozírná zásoba zlata významnou podporou. Ale i Kolčak v čase své krátké diktátorské kariéry údajně využíval prostředků ze zlatého pokladu ke krytí obrovských vojenských výdajů za armádu, svou vládu i vlastní nákladný život. Říká se, že když v roce 1919 Kolčak ustupoval, vezl zlato ve dvaceti osmi vagonech, zatímco ze Samary jej o rok dříve převážel ve vagonech osmdesáti. Pověsti, že si českoslovenští legionáři odvezli ze Sibiře část zlatého pokladu, se snažil vyvrátit už v roce 1925 Edvard Beneš s odvoláním na předávací protokoly z převzetí pokladu irkutským sovětem. A stejné zlato dělí ještě na prahu roku 2010 českou odbornou i laickou veřejnost na dva tábory – obhájce a kritiky československých legií. Ovšem ať už carské zlato skončilo kdekoliv, vždy se najde dost nadšenců, kteří ho budou hledat na dně Bajkalu.
