Rozhovor s prof. PHDr. Miroslavem Vernerem DrSc., autorem největšího archeologického objevu posledních padesáti let.
 Iufaaova mumie |
Popisek obrázku:
Iufaaova mumie byla uložena v dřevěné rakvi, která ležela v čedičovém sarkofágu. Obepínala ji síť z fajánsových korálků s aplikacemi zpodobňující egyptská ochranná božstva. Z pozlacené obličejové masky vyrobené z kartonáže ale zůstaly už jen nepatrné zbytky.
Vaše expedice otevřela nevykradený šachtový hrob správce královského paláce velmože Iufaa z období kolem roku 500 před Kristem. Objev je srovnáván s otevřením Tutanchamónovy hrobky v roce 1922. Co odpovídáte na otázky typu: “má smysl, aby čeští vědci vykopávali za peníze daňových poplatníků nějaké mrtvoly v dalekém Egyptě? Nenašla by se pro ně stejně užitečná práce u nás doma”?
To jsou úzkoprsé názory, které v podstatě nerespektují vědu a integritu vědeckého bádání. Takové námitky velice často pocházejí od lidí, pro které je jakékoliv vědecké bádání podivným luxusem a podivínstvím. Zbytečná tak může být mikrobiologie, astrofyzika, historické vědy, prostě cokoliv. Co se týká financí, my o finanční prostředky na naši práci soutěžíme v nejrůznějších konkurzech na granty, snažíme se získávat sponzorské dary pro naše práce a publikace. Takže tyto názory odmítáme. Ovšem přiznává m, že vždycky bude dost obtížné se těmto zjednodušujícím, hospodsky primitivním argumentům bránit. Dovolím si otázku: “je odfláknutá práce u lopaty skutečně hodnotnější než vyčerpávající intelektuální práce, která přináší nové poznatky”?
Je vám v archeologii bližší styl náhodných objevů, nebo tvrdá práce Heinricha Schliemanna – objevitele Tróje?
V archeologii sotva můžeme mluvit o nahodilé práci, i když jistě k náhodnému objevu tu a tam dojde. Cílem také není práce pro nahodilé efekty. Práce, která mně osobně vyhovuje a kterou se snažím prosazovat na našem pracovišti, je dlouhodobá, systematická a týmová. Protože jedině takový styl práce může, podle mého názoru, přinést očekávané výsledky jak obecně, tak v egyptské archeologii konkrétně. Práce, které v Abúsíru provádíme, jsou neseny v tomto duchu. To nejsou individuální práce. To nejsou prá ce, které by byly vedeny stylem – “ano, my víme, myslíme si, že na naší koncesi se musí nacházet královský poklad z té a té doby a ten musíme najít”.
 Letecký snímek jižního pole v Abúsíru. |
Popisek obrázku:
Letecký snímek jižního pole v Abúsíru – části české koncese. Vpravo nahoře Niuserreova pyramida, vlevo od ní pyramida panovníka Neferirkarea a královny Chentkaus (II), dále vlevo hrobový komplex krále Raneferefa.
SNÍMEK DAROVALA JAPONSKÁ EXPEDICE UNIVERZITY WASEDA.)
Nic takového. My tam prostě řešíme závažné historické problémy, které se týkají dějin starého Egypta, respektive obecněji dějin lidstva, a věříme, že právě materiály, které můžeme při archeologických vykopávkách v Abúsíru nalézt, mohou k tomu řešení podstatným způsobem přispět.
Má tedy ještě v současné době v archeologii místo systematická práce jedince?
Ne. Dnes je to výlučně týmová záležitost a jedinec tam, v egyptských podmínkách, absolutně není schopen dosáhnout téměř ničeho. Dovedu si představit drobnou individuální epigrafickou práci v terénu, např. dokumentaci určitého nápisu, ale v podstatě nic většího.
Jak byste namíchal ze základních ingrediencí: štěstí, vědomosti, systematický přístup a trpělivost koktejl s názvem “Egyptologický úspěch”?
Rozhodující je kombinace vědomostí se systematickou a trpělivou prací. Kombinace těchto tří prvků dříve nebo později přinese výsledky. Jestli budou okázalé, nebo skromnější, to už je jiná věc. Otázka štěstí a nahodilosti tu samozřejmě ve hře je jako ve všem lidském konání, nejen při archeologických vykopávkách.
Ludwig Borchardt, zakladatel Německého archeologického ústavu v Káhiře, celou abúsírskou oblast, kde se nachází vaše koncese, velice dobře popsal a zmapoval. Egypťané potom Abúsíru přestali věnovat pozornost, protože se domnívali, že už tam nemůže být nic objeveno. Není to také jeden z důvodů vašich úspěchů?
Německá archeologická expedice, která v Abúsíru na počátku století pod vedením Ludwiga Borchardta pracovala, prozkoumala ty na první pohled největší a nejatraktivnější památky. A poměrně rychle publikovala. Odtud pramenilo přesvědčení, že všechno zajímavé v Abúsíru už bylo poznáno, objeveno a také publikováno. Abúsír, který vždy ležel ve stínu mnohem atraktivnějších a větších, turisticky a archeologicky zajímavějších míst, jako je třeba Gíza nebo Sakkára, tak skutečně opět upadl v zapomnění. On ale nikdy příliš velkou pozornost nepoutal a snad to byla jedna z příčin, proč se v polovině 70. let podařilo poměrně snadno, ale zase ne tak úplně jednoduše, jak by se z tohoto konstatování mohlo zdát, získat rozsáhlou archeologickou koncesi pro náš ústav. Koncese zahrnovala celou oblast jižního Abúsíru, rozlohou zhruba dva kilometry čtvereční. Na první pohled na ní nenajdete žádné rozvaliny monumentálních staveb. Je to pouze poušť a písečné pahorky. Přesto jsme věděli velice dobře, proč o tuto koncesi usilujeme, protože předchozí studium veškerých dostupných materiálů k této oblasti naznačovalo, že by zde mohly být významné památky, které objeveny nebyly a které Borchardt ponechal stranou svého zájmu. Předpoklad se potvrdil a výsledky našeho ústavu za posledních 20 let jasně napovídají, že jde o archeologickou koncesi, která je velmi bohatá, obsahuje zajímavé památky a odpovídá přesně našim předpokladům, s kterými jsme zde před více než 20 lety začínali pracovat.
Kdo má ještě koncesi v oblasti Abúsíru?
Našimi sousedy jsou dnes na severu Káhirská univerzita a na jihu Japonci. Poblíž, v severní Sakkáře, pracují Britové, Italové, Němci aj.
Práce vaší poslední expedice je ověnčena originálním úspěchem – otevřením nevykradeného šachtového hrobu správce královského paláce velmože Iufaa z období kolem roku 500 před Kr. Egyptská strana hovoří o největším objevu od otevření Tutanchamónovy hrobky v roce 1922.
Jisté je, že poslední nevykradená hrobka tohoto typu byla před námi objevena v Sakkáře v roce 1941. Když však řeknete nevykradená hrobka, je to třeba hned uvést do reálných souvislostí. Řeknete Egypt a nevykradená hrobka, a spousta lidí má hned asociace na zmíněného Tutanchamóna – hory zlata, poklady nedozírné ceny, věci, co nikdo nikdy neviděl. To rozhodně není náš případ. Nevykradené hrobky se v Egyptě čas od času objevují. Z různých dob, více či méně okázalé. Tím ovšem nechci snižovat význam obje vu Iufaaovy hrobky a památek, které v ní byly nalezeny.
V šachtě vedoucí k jeho hrobce jsme začali pracovat v roce 1995. U počátků prací byl tým pracovníků ústavu, který tehdy vedl doc. Ladislav Bareš. Nevypadalo to moc nadějně, protože jsme narazili na stopy po zlodějích a zdálo se, že hrobka bude vykradená.
Když jsme ale na jaře roku 1996 poprvé vstoupili do sarkofágové komory, rychle jsme zjistili, že tentokrát jsme zloděje předběhli. Podařilo se nám zde objevit neotevřený sarkofág s Iufaaovou mumií a rakvemi, kolem byla rozmístěna bohatá pohřební výbava. Na stěnách hrobky jsme objevili překrásně dochované vzácné nápisy a scény pohřebního charakteru, pokrývající asi pětašedesát metrů čtverečních. To všechno jsou úžasně cenné nálezy.
Při odkrývání hrobky ale opět došlo na okamžik, kdy se lámal český egyptologický chléb.
Bylo to v létě 1996, kdy nám začaly praskat stěny hlavní šachty Iufaaovy hrobky a části stěn se sesuly na sarkofágovou komoru. Hrozilo zhroucení celé hlavní šachty. Odborná egyptská komise, která se na místo dostavila, aby situaci zrevidovala, se tvářila skepticky a doporučovala šachtu zasypat a práci ukončit. To by ale vážným způsobem poškodilo postavení a práci ústavu vůbec. Podstoupit obrovská rizika a situaci zvrátit? Zkusit dosáhnout konsolidace šachty? Nakonec jsme se po poradě s představiteli fakulty a se spolupracovníky rozhodli pro sice dost riskantní, avšak v dané situaci jedinou možnou variantu – konsolidovat šachtu a zachránit výzkum.
Návrh na konsolidaci vypracoval architekt Michael Balík, s kterým náš tým dlouhodobě spolupracuje. Jednalo se o originální projekt, podle kterého byl na dně poškozené šachty nad sarkofágovou komorou vybudován železobetonový štít, který umožnil šachtu znovu zasypat, zabránit tak rozpadu jejích stěn, a pod štítem bylo možno pokračovat v archeologických výzkumech. To ale samozřejmě nebyla otázka jednorázového rozhodnutí. Následovalo období dramatických měsíců velice nebezpečné práce pro desítky lidí, k teří se na vybudování ochranného štítu nad sarkofágovou komorou podíleli.
Koncese je vedena na vás, takže kdyby akce skončila neúspěšně…?
Odpovědnost jsem v dané situaci nesl především já.
Můžete popsat největší nepřátele egyptských památek?
Těch nebezpečí, která na egyptské památky číhají, je celá řada. Egypt prochází bouřlivým rozvojem, který se soustřeďuje především do nilského údolí. Rychle se zde zhoršuje kvalita ovzduší. Začínají se vyskytovat kyselé deště. Projevují se i některé záporné vlivy Asuánské přehrady. Nádrž je dlouhá 500 kilometrů a místy téměř 50 kilometrů široká. Taková vodní masa zákonitě způsobila, že v řečišti Nilu začal fungovat princip spojitých nádob, a po celé délce údolí se tak zvedla hladina podzemních vod. T y jsou kontaminované hnojivy, protože přehrada přeťala koloběh nilských záplav přinášejících úrodné bahno, takže zemědělci musí intenzivně hnojit. V okamžiku, kdy taková podzemní voda pronikne do většinou pískovcových nebo vápencových zdí památek, je to velmi špatné. V ní obsažené soli ničí bez milosti vše.
Nemenším nebezpečím pro památky je samozřejmě organizovaný zločin. Je to chobotnice rozvětvená po celém Egyptě, zaměřená na dobře organizovanou kriminální činnost – drancování památek. Zisky z prodeje nakradených památek jsou dnes takové, že se zloději nezastaví před ničím.
Pokud se na dějiny Egypta podíváte pouze jako na zápas budovatelů hrobek a jejich vykradačů, jaký je stav zápasu k dnešnímu dni?
Domnívám se, že vykradači, až na pár výjimek, vyhráli všechny bitvy. Stavitelé zde byli v takříkajíc strategické nevýhodě a zloději je vždycky nějak přelstili. Do značné míry i proto, že první generace vykradačů hrobek se velmi často rekrutovala už z řad samotných stavitelů.
Jak je to s nalezenými památkami? Dělí se nějak mezi naši a egyptskou stranu?
Dělení památek se už neprovádí. Egyptská strana od toho v posledních létech ustoupila a všechny památky zůstávají v Egyptě. V praxi to vypadá tak, že máme v Abúsíru zřízený terénní sklad a při práci na lokalitě v něm ponecháváme pouze památky, které nejsou zvlášť významné. Jsou tam uloženy k dalším studijním účelům. Památky, které jsou historicky významné, se snažíme co nejrychleji dopravit do Egyptského muzea v Káhiře, abychom snížili riziko, že by mohlo dojít k vyloupení skladu v naší nepřítomnosti.
Bude někdy možné i u nás si prohlédnout exponáty Egyptského muzea?
To je velmi smutná záležitost a moc se mi o ní nechce mluvit, protože jsem už dvakrát uspořádání takové výstavy připravoval. Naše nejkrásnější nálezy, které jsou uloženy ve sbírkách i expozici Egyptského muzea v Káhiře. Dvakrát byla výstava u nás na dosah ruky, a nakonec se neuskutečnila. Vždycky proto, že několik faktorů působilo proti. Posledně byla připravena velice rozsáhle a egyptská strana ji dokonce už schválila. Teď se dotazuje, kdy tuto výstavu uskutečníme, protože těch zemí, kterým egyptsk á strana povolí uspořádat výstavu svých památek, je opravdu málo. My jsme měli to štěstí, že nám schválili výstavu, jejíž hodnota byla oceněna na 20 milionů dolarů. Jenomže tam právě začínaly problémy. Snad by se u nás i sehnaly finanční prostředky na to, aby se tato výstava uskutečnila. Ovšem vůbec největší překážkou se ukázala být takzvaná státní garance. Egyptská strana, vzhledem k hodnotě výstavy, považovala pojištění, byť u renomované zahraniční pojišťovny, za nedostačující. Chtěla navíc, a prá vem, i garanci státu, do kterého jsou památky zapůjčovány. Tehdy ještě nebyl schválen v parlamentu zákon o státních garancích. Dnes už sice schválen je, ale problém zůstal v pojištění. Pojistná částka 20 milionů Kč je obrovská, a tak výstava, kterou podpořili jak prezidenti Havel a Mubarak, tak i tehdejší ministerští předsedové, asi nebude. Upřímně řečeno, dnes už ani já nemám chuť se do něčeho podobného znovu pouštět. Ztratil jsem s tím již stovky hodin, a naprosto k ničemu to nevedlo. Chápu, že v této zemi jsou v současné době asi naléhavější problémy než uspořádání atraktivní výstavy z egyptské historie.
A když se vás Egypťané zase zeptají?
Bude to trapné. U nich neustále klepou na dveře mnozí, kteří by chtěli udělat výstavu, prosí, aby mohli jejich památky vystavit, nabízejí za to obrovské částky. Vědí dobře, že na takových výstavách se dá vydělat. My jsme neměli platit prakticky nic. Měli jsme výstavu dostat zapůjčenou jen za symbolickou částku… Bez komentáře.
PROFESOR PhDr. MIROSLAV VERNER DrSc.
Vystudoval egyptologii a prehistorii na Karlově univerzitě. Od roku 1966 působí v Českém egyptologickém ústavu UK v Praze a Káhiře. V roce 1981 byl pověřen jeho vedením. V roce 1993 jmenován profesorem egyptologie na UK. Přednáší na řadě zahraničních univerzit, je hostujícím profesorem vídeňské univerzity. Člen výkonného výboru mezinárodní asociace egyptologů, člen výboru UNESCO pro výstavbu muzea núbijských památek v Asuánu a Muzea egyptské civilizace v Káhiře, čestný člen archeologických ústavů Ně mecka a Rakouska. Od roku 1976 vedoucí týmu českých egyptologů odpovědný za práce na české archeologické koncesi v Abúsíru.
PŘÍBĚH ČESKÉ EGYPTOLOGIE
První český egyptolog Jan Kmínek-Szedlo pracoval v oboru v polovině minulého století. Své zaujetí pro Egypt ovšem rozvinul teprve v Itálii, kam byl z Čech po revolučním roce 1848 vykázán. Za skutečného zakladatele české egyptologie je tak pokládán až František Lexa. Středoškolský profesor matematiky a fyziky, který se v období mezi světovými válkami postupně vypracoval na mezinárodního odborníka v oblasti staroegyptského náboženství a démotštiny (předposlední vývojové fáze egyptštiny). S jeho jménem je spojeno založení české egyptologické knihovny, která je dnes pokládána za jednu z nejvýznamnějších na světě.
Úspěšnými pokračovateli Františka Lexy se stali jeho žáci – Jaroslav Černý, Zbyněk Žába a František Váhala, kteří ve větší či menší míře pracovali na archeologických vykopávkách v samotném Egyptě.
Pro českou egyptologii je patrně nejdůležitější rok 1958, kdy v souvislosti s přípravou mezinárodní záchranné akce UNESCO v Núbii byl založen Československý (dnes Český) egyptologický ústav Univerzity Karlovy a o rok později bylo otevřeno jeho pracoviště v Káhiře. Světové renomé si ústav vydobyl už svými prvními pracemi na núbijském území, které mělo navždy zmizet pod hladinou vznikající Asuánské přehrady. I díky tomu získal ústav v šedesátých létech od Egyptské památkové organizace souhlas provádět výzkumy na královském pyramidovém pohřebišti v Abúsíru, jedné z nejvíce ceněných egyptských památkových oblastí, které jsou pro výzkum rezervovány především egyptským archeologům.září 1998
