Na konci 2. světové války odvezla Rudá armáda do Ruska největší válečnou kořist dvacátého století. Malby Rembrandta a van Gogha, trojský zlatý poklad, a neuvěřitelnou sbírku prvotisků. Sto třicet sedm velmi cenných knih z patnáctého století, včetně “Putování do Svaté země” – patrně jednoho z prvních tištěných cestovních průvodců, pokud ovšem pomineme skvělý “Milion” Marca Pola z druhé poloviny 13. století.
Poklad byl od té doby uložen v tajné místnosti Leninovy knihovny v Moskvě. Celé půl století zůstal světu skryt. Dlouho se věřilo, že ho pohřbily trosky německých měst bombardovaných spojenci. Leninova knihovna však zjara roku 1995 otevřela svou “tajnou komnatu” a poprvé ukázala světu válečnou kořist.
 Překlad části textu: “Cestou proti toku Nilu nás napadli Saracéni. Byli ozbrojeni oštěpy, zastavili nás a požadovali peníze. Tvrdili, že kohokoli zastaví, ať na souši, nebo na vodě, ten musí platit. Po- kud není ochoten, vynutí si peníze silou. Sultáni se chovají po- dobně. Považují se za nejurozenější z urozených, ale ve sku- tečnosti nejsou nic jiného než zloději. Nikam nepatří a putují se stany z místa na místo…” |
PŮL STOLETÍ TEMNA
Jak cenná byla tato sovětská trofej, jsem si uvědomil před rokem, když petrohradská Ermitáž vystavila impozantní sbírku obrazů, o nichž se soudilo, že se staly obětí spojeneckého bombardování Německa. Díla takových mistrů, jako byli van Gogh, Cézanne, Renoir a Degas, tvořila přitom jen zlomek válečné kořisti uzamčené v Ermitáži – sedmi set obrazů odcizených ze soukromých objektů a muzeí v Německu. Ruské úřady odhadují množství uměleckých děl a předmětů uloupených sovětskou armádou v Německu na konci války asi na 40 tisíc. Německé odhady hovoří asi o dvou stech tisících uměleckých předmětů, dvou milionech knih a třech kilometrech archivů. Celková hodnota uměleckých pokladů představuje asi 6,4 miliardy dolarů. Trochu přehnané? Nevíme ovšem, co všechno se skrývá za dalšími zamčenými dveřmi Ermitáže!
Historička umění Taťána Dolgorová nás, jako první cizince, doprovází za tajemstvím Národní (dříve Leninovy) knihovny v Moskvě. Se svolením nového mladého ředitele knihovny Igora Filipova sestupujeme do sklepa k tajné komnatě, o jejíž existenci se i on sám dozvěděl až po dvou letech ve funkci. Dlouhé tmavé chodby jsou prosycené pachem vlhkého papíru. Těžko věřit, že jsme v samém intelektuálním srdci někdejší sovětské říše, kam se sjížděli odborníci z celého světa studovat zásady komunismu, aniž tušili, jaké a jakým způsobem nabyté poklady leží půl století ve zdejších sklepeních…
PRVNÍ CESTOVNÍ PRŮVODCE SVĚTA
Dvakrát trojí otočení klíčem naší průvodkyně – nejdřív v zámku těžkých dveří a pak ještě masivní skříně – poněkud připomíná některé ruské byliny. Ostatně, jeden z jejich cyklů, popisující kupecká dobrodružství z cest, nemá zase až tak daleko k rukopisu, který chceme vidět… Holá žárovka visící od stropu vrhá mdlé světlo na řady starodávných kožených a měděných vazeb knih naskládaných na policích. Taťána Dolgorová vytahuje z truhlice dva objemné svazky: “Sto třicet sedm prvotisků z patnáctého století, první evropské knihy, odvezené z Německa na konci války,” šeptá, když otvírá jednu z nich. “Nesměli jsme o nich mluvit. Až v posledních letech jsem dostala povolení studovat je. Jsou neuvěřitelně vzácné.”
Jsou mezi nimi například tisk první Ciceronovy “Encyklopedie historie přírody” z roku 1466 s dvěma tisíci rytinami léčivých rostlin, Gutenbergova první tištěná bible a konečně i tři exempláře “Putování do Svaté země” – předchůdce moderních cestovních průvodců. Je to dílo vytištěné v roce 1486 v německém Mainzu jedním z Gutenbergových žáků.
JAKÁ CESTA!
Tři poutníci se vydali z německého Mainzu 25. dubna 1483 na cestu do Jeruzaléma a na horu Sinai. Jen dva z nich se koncem ledna následujícího roku vrátili zpátky. Nebylo to nic neobvyklého. Cestování v oněch dobách bylo nebezpečné a podmínky v Jeruzalémě měly daleko ke zdravotní nezávadnosti. Během cesty si Bernard von Breydenbach, děkan katedrály z Mainzu, zapisoval dojmy, dělal si podrobné poznámky o oděvech, zvycích, jazycích a písmu. Jeho společník Erhard Reuwich, jeden z nejznámějších holandských ilustrátorů 15. století, pořídil náčrtky navštívených měst a zvířat i lidí, s nimiž se na cestě setkali.
Benátky, řecké ostrovy, Rhodos, Jeruzalém, hora Sinai. Jejich itinerář je živě popsán slovem i obrazem. Kniha, financovaná zčásti samotnými autory, vyšla jen pár měsíců po jejich návratu. Byl to bestseler přeložený nejméně do čtyř jazyků. Cestopis s praktickými poznámkami, například jak vyměňovat peníze, jak poznat muslimy a jak s nimi mluvit, je vybavený malým slovníčkem základních výrazů umožňujících domluvit se ve všech zemích ležících na trase a upozorňuje rovněž na rozmanitá nebezpečí. Byla to vůbec první kniha publikovaná s ilustracemi měst na základě bezprostředního pozorování. Informace o různých místech se do té doby přebíraly vesměs ze starých rukopisů více či méně vzdálených realitě (snad s výjimkou už zmíněného Polova “Milionu”), kdežto autoři uvedli fakta přesně tak, jak je viděli. “Pro ně byla kniha mnohem víc než záznamem náboženské pouti do Jeruzaléma,” říká Taťána Dolgorová. “Chtěli nejen vykoupit svoje duše, ale byli zároveň odhodláni přinést užitečné informace pro ostatní cestovatele.”
PÝCHA A POKÁNÍ KULTURNÍCH PIRÁTŮ
Sedmdesátiletý Adrian V. Rudomino mě pozval na svou pohodlnou daču v lesích na předměstí Moskvy. Okolní dači patřívaly kdysi nejvyšším nomenklaturním kádrům: Stalinovi, Beriovi. Pro některé Rusy je Rudomino dosud kniha, kdežto Němci ho mají za zloděje. Právě on totiž “Putování do Svaté země”, Gutenbergovu bibli a všechny ostatní inkunábule přivezl z Německa v roce 1945. “Moji matku, velkou dámu literatury, poslali do Německa, aby tuto operaci organizovala. Setkal jsem se s ní v Berlíně po dvou letech bojů na frontě.” V Rudominových očích se objeví slzy, když si to připomene. “Pod jejím vedením jsem pracoval pro Delegaci zvláštního výboru obrany, což byl orgán vytvořený na sklonku války přímo Stalinem za účelem vyvezení uměleckých děl.”
Delegace určená k uskutečnění velké průmyslové a kulturní loupeže v poraženém Německu se zformovala v Berlíně v květnu 1945. Přijeli největší sovětští odborníci, aby identifikovali a utřídili díla, která měla být odeslána do SSSR. Margarita Rudomino, předválečná zakladatelka Knihovny zahraniční literatury, patřila mezi experty. Stalin spěchal. Byl rozhodnut shromáždit kořist dřív, než budou rozmístěny americké jednotky. Věděl proč.
Adrian a jeho matka vyslali hlídky a nákladní auta prohledávat berlínské trosky a okolní oblasti. Dům od domu hledali vzácné knihy, protože se domnívali, že je Hitler v předtuše konce války nechal uschovat právě ve sklepeních soukromých domů. “Našel jsem tyhle knihy ve sklepech zámku barona a baronky von Raustein, ve vesničce nedaleko Lipska,” říká Rudomino. “Matka mě informovala, že sbírka je právě tam. Ti lidé nekladli žádný odpor a nikdy potom jsem je neviděl. Později jsem se doslechl, že je poslali do gulagu.”
Delegace zvláštního výboru obrany vyvíjela svou činnost ve východním Německu ještě další dva roky. Soudružka Margarita měla pověření odvézt stovky děl, která poté zaplnila poválečné knihovny sovětů.
Počátkem perestrojky v roce 1987 požádala Margarita Rudomino o přijetí na Ústředním výboru. Cítila, že se blíží změna, a rozhodla se vrhnout světlo na část válečné kořisti, na jejímž získání se podílela. Byl to pokus o vykoupení duše po dlouhém mlčení? Na její žádost o vystavení cenných prvotisků jí tenkrát odpověděli, že doba ještě není zralá.
“Ona už zemřela,” řekl mi Adrian Rudomino. “A teď je na mně, abych její boj dokončil. Přišel čas vynést celou záležitost na světlo.” Věci však dostaly jiný spád. Německé úřady už nějakou dobu požadují návrat vzácných exemplářů “Putování do Svaté země”, 137 prvotisků a celé válečné kořisti. Podle mezinárodního práva jde o ukradené předměty. Jenže Rusové se na to dívají jako na malou kompenzaci těžkých ztrát utrpěných vpádem Hitlerových vojsk do Ruska. Vrátit věci zpět by pro ně znamenalo ztratit tvář. Takové rozhodnutí by bylo velmi nepopulární a nepochybně by hnalo vodu na mlýn nacionalistům. Je nutné dál trpělivě čekat, až se šrámy zahojí.
