V historickém laoském městě Louangphrabang na břehu řeky Mekong stovky buddhistických mnichů opravují honosné chrámy, zatímco z otevřených oken zní jemná tradiční hudba. Laos, jenž si říká „země milionů slonů“, se vrací zpět do jihovýchodní Asie, ke své kultuře a ke svým náboženským kořenům.
LAOSKÁ REPUBLIKA
Je možná dosud pod vietnamským podpadkem a jen těžko se dá označit jako ryzí demokracie, je však zřejmé, že pro většinu lidí žijících v této zemi je zcela druhořadé, jaká vláda dnes sedí ve Vientianu. Laos je jednou z nejchudších zemí Asie (kolem 400 dolarů HDP na osobu za rok), ale také jednou z nejtradičnějších. Na rozdíl od mnohých jiných komunistických vlád laoská nemá nic proti náboženství či kultuře. Právě tradice, náboženství a rodina jsou dnes středem rovnováhy laoské kultury a každodenního života.
Brutální minulost země je vidět především na severu, kde dosud ročně umírají jsou mrzačeny tisíce lidí v důsledku neexplodovaných min a amerických bomb (UXO). Laos drží smutný rekord – je nejbombardovanější zemí v historii lidstva. Na jeho půdu a na čtyři miliony jeho obyvatel dopadlo více bomb než na celé Německo a Japonsko během druhé světové války.
Kobercová bombardování a vojenské akce Spojených států měly od konce šedesátých let název „tajná válka“. A pro většinu občanů Spojených států zůstává krutý zásah proti laoským civilistům dodnes tajemstvím.
Sousední Kambodža přežila podobné útoky, především na jihovýchodě svého území. Chudá městečka a vesnice byly systematicky bombardovány a likvidovány nejmodernější americkou technikou, čímž se otevřelo vakuum, kterého vzápětí využili Rudí Khmerové, snad nejbrutálnější skupina v moderní historii Asie. Podle vojenské strategické logiky Spojených států šlo o vojenský zásah, který měl za cíl zneutralizovat vliv severního Vietnamu na bývalou Indočínu.
Kambodža je dnes oficiálně demokratickou zemí, nebo přesněji konstituční monarchií. Je to země pod patronátem OSN, kde je křehký mír dosud hlídán desítkami mezinárodních organizací, kde stovky státních úředníků mají velmi nečisté svědomí, kde korupce bují na té nejvyšší vládní úrovni a kde samotný ministerský předseda a jeho paní mají své vlastní „kostlivce ve skříni“ – bývalé členství v Khmer Rouge.
O mučírně v bývalé střední škole přeměněné na věznici Tuol Sleng (známější pod označením S-21) a o tzv. Killing Fields v táboře Choeung Ek dnes ví celý svět (magazín KOKTEJL 4/1999). Staly se symbolem několikaletého systematického vyvražďování vlastního obyvatelstva, pomníky genocidy. Dlouhá léta se tam již nevraždí – přicházejí tam tisíce lidí z celého světa, aby pochopili rozsah zvůle Rudých Khmerů. Neví se však mnoho o tom, že „světové demokracie“ obecně a Spojené státy konkrétně po dlouhá léta podporovaly Pol Potův režim.
Kambodža a Laos se v minulosti staly oběťmi studené války, stejně tak jako mnohé jiné země na naší planetě. Brutalita, se kterou se tyto pradávné kultury střetly, však nemá v moderní historii obdoby.
Ani Kambodža, ani Laos dnes nemají velké spisovatele, filmové režiséry či světoznámé politiky, kteří by naší planetě připomněli jednu z nejostudnějších kapitol v historii západního světa. Zahraniční tisk (s jistými výjimkami) o situaci mlčel a dosud mlčí. „Tajné války“ zůstaly i dnes „tajemstvím“.
„Přesněji teď již nejde pouze o tajné války,“ vysvětlil můj kambodžský kolega z agentury Reuters. „Jde navíc o války zapomenuté.“
 Hlavní město Kambodže Phnompenh v době teroru Rudých Khmerů málem zmizelo z mapy světa. Domy, z nichž odešli lidé, rychle braly za své. náprava bude nekonečně dlouhá. |
KDYŽ BOJUJÍ SLONI
Staré khmerské přísloví praví: „Když bojují sloni, umírají pouze mravenci.“
A když se dva sloni dělili o jihovýchodní Asii během studené války, mravenců umíraly miliony.
Před pěti lety ve Washingtonu mi můj přítel – zaměstnanec Ministerstva zahraničních věcí Spojených států v Clintonově administrativě – nabídl svůj pohled na historii Laosu a Kambodže v šedesátých a sedmdesátých letech:
„Byli jsme uprostřed studené války a dvěma hlavními hráči byly Spojené státy a Sovětský svaz. S Čínou jsme již tehdy měli daleko lepší vztahy, Čína nikdy nebyla naším hlavním nepřítelem. Komunistický severní Vietnam byl jasně prosovětský a přes území Laosu vedla tak zvaná Ho Či Minova stezka. Vojenské jednotky severního Vietnamu se v té době též pohybovaly na území jihovýchodní Kambodže. Rudí Khmerové a Pol Pot se od začátku pokládali za zásadní spojence Číny – nebyli tudíž našimi nepřáteli. Kissinger a jiní se domnívali, že musíme volit mezi Vietnamem a Rudými Khmery – volili jsme tudíž Khmery.“
Válka v Indočíně byla bezesporu největším vojenským fiaskem Spojených států. O vietnamské válce (v Asii se jí říká „Americká válka“) byly napsány stovky knih a natočeny desítky filmů. Pojmy jako 16. paralela či demilitarizovaná zóna jsou součástí americké historie, „vojenského folkloru“ a ví o nich téměř každý školák od Kalifornie po New York. Byla to válka, se kterou se mnozí Američané nikdy nevyrovnali a i dnes ji obklopuje více otázek než odpovědí. Mnozí veteráni jsou hrdí, že v ní bojovali. Jiní, jako bývalý prezident Bill Clinton, raději emigrovali, než aby se stali její součástí. Jiní dosud píší srdceryvné memoáry, jako legendární fotograf Tim Page.
Vietnam však nebyl jediným místem v Indočíně kde se válčilo. Miliony lidí, většinou civilistů, zahynuly v sousedním Laosu a Kambodži.
O jejich osudu se nenapsalo mnoho, přestože tisíce dosud umírají v důsledku „Tajné války“, jež měla v podstatě jediný cíl – izolovat severní Vietnam. Za každou cenu, jakýmikoliv prostředky.
 Americký strategický bombardér B-52 Stratofortress právě před pěti desítkami let poprvé spatřil světlo světa. Spolu s letounem Phantom byl B-52 „smutným hrdinou“ Indočíny během studené války. USA kobercově bombardovaly nejenVietnam, ale také Laos a Kambodžu. |
TAJNÁ VÁLKA V LAOSU
Laos si vydobyl nezávislost na Francii v roce 1953. Po prohrané bitvě u Dien Bien Phu (1954) se francouzská armáda začala stahovat z Indočíny a ve stejné době Spojené státy začaly vyzbrojovat královskou (prozápadní) vládu Laosu, jež se těšila jen omezené podpoře místních obyvatel. Ženevská konference (1954) potvrdila absolutní nezávislost země, nevyřešila však otázku, kdo by měl v Laosu vládnout. Neutrální princ Souvanna Phouma vládl ve Vientianu, na jihu se u moci držel extrémní pravičák a spojenec Spojených států princ Boun Oum z Champassak. Na samém severu princ Souphanouvong velel levicovým jednotkám odboje (Pathet Lao). V roce 1959 zemřel laoský král a jeho syn Sisavang Vatthana byl korunován.
Po několik let se země snažila vytvořit přijatelnou vládní koalici, do níž by se integrovala jak levice, tak i royalisté. Pathet Lao a proameričtí royalisté zatím vedli urputné boje až do roku 1961, kdy se moci konečně chopil neutrální princ z Vientianu – Souvanna Phouma. V sousedním Vietnamu se však stupňovala válka a neutralisté se nakonec přiklonili k hnutí Pathet Lao.
To, co následovalo, bylo deset let bojů a převratů. CIA platila a cvičila členy národnostní menšiny Hmong, stejně tak jako žoldnéře z Thajska. Pathet Lao později obdržel podporu z Číny, Sovětského svazu a od Vietminhu.
Během vietnamské války byl Laos v podstatě rozdělen na čtyři části: čínskou na severu, vietnamskou kolem Ho Či Minovy cesty na východě, thajskou na západě (kontrolovanou Spojenými státy a královskou vládou) a oblastí Rudých Khmerů na jihu země.
Laos byl bombardován Spojenými státy z thajských letišť, ale ve stejnou dobu se používaly i základny v samotném Laosu. Šlo o zcela protizákonné bombardování, jež bylo v rozporu s Ženevskou dohodou (1962), která výslovně zakazovala jakýkoliv pohyb cizích armád na území Laosu.
Během této nevyhlášené války bylo na Laos (především na provincie Xiangkhoang, Houaphan a Phongsali) svrženo v letech 1964 až 1973 více bomb než na celou Evropu (z obou stran) během druhé světové války. Novinář Michael Buckley tvrdí: „Vzdušné síly Spojených států uskutečnily téměř 600 tisíc náletů, což se rovná jednomu náletu každých 8 minut, 24 hodin denně během 9 let. Všechny nálety byly âtajnéÔ.“
Ze začátku Laos bombardovali jen američtí piloti v civilu včetně neblaze proslulých CIA pilotů tak zvané „Air America“, později se k akcím vycvičili též thajští a hmongští letci.
Situace byla tak nepřehledná, že během šedesátých a sedmdesátých let už ani Spojené státy a CIA nevěděly, kdo je v Laosu u moci a kde.
Podle slov amerického novináře Malcolma Browna v té době v Laosu neexistovalo oficiální platidlo. Zemi ovládal úplný chaos. Letci si kupovali v čínských obchodech Vientianu 24karátové zlaté náramky, které se používaly jako jediné platidlo v případě, že byli sestřeleni či zraněni.
Bombardování a zvůle skončily až v roce 1973, kdy armáda Spojených států zahájila svůj „strategický ústup z Vietnamu“.
Hnutí Pathet Lao se již v té době těšilo podpoře ve většině provincií. V roce 1975 pak padl Saigon a Phnompenh a vzápětí byla vyhlášena Laoská lidovědemokratická republika.
KONEC MLČENÍ
Dnes začínají informace pomalu pronikat do světa. Podle slov Barryho Waina (světoznámého novináře, který pracuje pro The Wall Street Journal) v Laosu přichází ročně o život až 20 tisíc osob. Tito lidé jsou oběťmi min a neexplodovaných bomb (UXO), jež jsou v důsledku amerického kobercového bombardování Laosu rozesety na desítkách tisíc čtverečních kilometrů.
Největší kritik americké zahraniční politiky profesor Noam Chomski, filozof a autor desítek knih o světové politice, tvrdí: „…Každý rok tisíce lidí, především dětí chudých farmářů, umírají na severu země – na místech nejtěžšího a nejkrutějšího bombardování… Nejvíc se bombardovalo po roce 1968, když Washington začal pod tlakem veřejnosti a obchodní elity vyjednávat o ukončení bombardování severního Vietnamu. Kissinger a Nixon se pak rozhodli, že se bombardování přesune na území Kambodže a Laosu. To, co v Laosu dosud zabíjí, jsou takzvané „bombies“, bombičky, jež jsou nebezpečnější než miny. Jejich cílem je zabít či zmrzačit lidi – proti transportérům či budovám jsou absolutně neefektivní. Sever Laosu je těmito „bombies“ pokryt, dopadlo jich tam několik set milionů. Jejich výrobce Honeywell tvrdí, že jich dosud neexplodovalo 20 až 30 procent. Buďto tedy šlo o špatnou výrobní kontrolu, nebo o racionální plán, jak zabíjet civilisty léta po bombardování. Nejspíš šlo o to druhé, neboť v té době Spojené státy používaly dokonce speciální rakety schopné proniknout do jeskyň, kde se nevinní civilisté schovávali.“
Britská poradenská organizace MAG, která má za úkol zneškodňovat miny na celém světě, tvrdí, že Spojené státy zarputile odmítají spolupracovat. Nejsou dokonce ochotny zveřejnit technické údaje min a „bombies“, jež by zjednodušily práci MAG a desítek dalších organizací.
Stejná situace je i na území východní Kambodže, jež byla kobercově bombardována od roku 1969.
Spojené státy jsou dnes snad jedinou velkou zemí na světě, která odmítá poslat své odborníky do Laosu a zúčastnit se odminovacích akcí.
Koncem devadesátých let byly ve Spojených státech konečně vydány dvě knihy, jež vrhají světlo na situaci v Laosu. Anthony Lewis ve své Stínové válce (Shadow War) píše: „Šlo o nejodpornější epizodu nezákonné krutosti v Americké historii.“ R. Warner (Back Fire: The CIAŐs Secret War in Laos and its Link to the War in Vietnam, 1995 Simon & Schuster, New York) dodává: „V letech 1963 až 1973 pod divnou rouškou neutrality se z Laosu stala tajná součást hlavního vietnamského divadla, řízená velvyslancem Spojených států a Ústřední zpravodajskou službou (CIA)… Laos byl bombardován americkou armádou bez vědomí Kongresu. Spojené státy navíc platily členy laoské armády, 15 tisíc thajských SGU a 30 tisíc členů hmongské menšiny na území Laosu. Bombardování se provádělo ´kobercovým stylem´. Cílem se stali civilisté, na něž dopadly dva miliony tun bomb.“
Chudý Laos se takto stal nejbombardovanější zemí světa. „Neměli jsme tu nejmenší představu, proč na nás prší bomby,“ vzpomíná stařík, majitel malého krámku s hedvábím, který se před dvaceti lety přestěhoval ze severu země do hlavního města Vientianu. „Jednoho dne jsme uslyšeli dunění motorů a z nebe na nás začaly padat tisíce bomb. Během útoku zahynulo pět členů mé rodiny – dvě ženy a tři děti. Později mi někdo vysvětlil, že někde v mém okolí byli komunisté. Nikdy jsem však žádné komunisty nepotkal.“
 Ho Či Minova stezka, po které proudilo zboží a munice ze severu Vietnamu na pomoc jihovietnamskému vietkongu, byla mimo jiné záminkou pro rozsáhlé bombardování východní Kambodže. |
DALŠÍ OBĚŤ „AMERICKÝCH ZÁJMŮ“ – KAMBODŽA
První velkou akcí Spojených států v Kambodži byl vojenský převrat proti králi Sihanukovi v březnu 1970. Král byl neutrální a odmítal se zapojit do vietnamské války. K moci byl dosazen Lon Nol, zkorumpovaný agent Spojených států. Demonstrace, jež následovaly, byly krvavě potlačeny – stovkám lidí byla veřejně useknuta hlava, zatímco západní média psala o novém diktátorovi jako o „příteli svobodného světa“.
Lon Nol pak „pozval do své země americkou armádu“. K invazi došlo 30. dubna 1970 a zúčastnily se jí jak jednotky Spojených států, tak jižního Vietnamu. Tato akce nebyla příliš „tajná“ a vyvolala velké protesty na celém světě, včetně nepokojů na univerzitách v Kentu a Jacksonu, kde Národní garda zabila několik studentů.
Dnes již nikdo nepochybuje o tom, že kobercové bombardování východní Kambodže (letouny B-52 a Phantomy, jež shazovaly bomby a napalm) otevřelo cestu Rudým Khmerům k moci. Bombardováni byli opět většinou civilisté, Washington měl tentokrát „obavy“ z rostoucího vlivu severních Vietnamců na oblast. Jen mezi březnem 1969 a květnem 1970 došlo k 3630 náletům, jejichž cílem byla východní – nejchudší a převážně zemědělská část země.
Před převratem v roce 1970 byla Khmer Rouge jen malou bojůvkou, která se po převratu, invazi, bombardování a hladomoru zradikalizovala a získala si podporu mnohých místních obyvatel. V roce 1975 pak Rudí Khmerové vstoupili téměř bez boje do Phnompenhu. Výsledek byl otřesný: na počet obyvatel druhá největší genocida v moderních dějinách světa (hned po Východním Timoru).
Během čtyřleté zvůle Rudí Khmerové zavraždili přes 2 miliony Kambodžanů a cizinců a země se vrátila do své předindustriální podoby. Peníze byly zakázány, stejně tak doprava. Země se zcela uzavřela okolnímu světu a začala připomínat koncentrační tábor daleko více než stát. Miliony lidí byly vyslýchány a mučeny. Stovky tisíc pak ubity k smrti, včetně dětí a kojenců. Další stovky tisíc zemřely během hladomoru, zatímco Kambodža posílala jídlo jako „zahraniční pomoc“ do „bratrské“ Číny.
Situaci během Pol Potovy diktatury snad nejlépe popsal Saing Saenthrith, redaktor novin „The Cambodia Daily“. U šálku kávy mi pověděl: „Můj příběh je v této zemi typický. Naše rodina se skládala z šesti členů. Rodiče, já, dvě sestry a starší bratr. Máma zemřela v roce 1973. Otec byl učitelem, takže ho Rudí Khmerové pokládali za intelektuála. Mladší sestru zavraždili v roce 1976, starší sestru a bratra v roce 1977. Nevím, kdy zabili otce. Utekl jsem do Phnompenhu. Když jsem se s otcem loučil, objal mě a řekl: ´Už nikdy se neuvidíme.´ Bylo mi 13 let. Brečel jsem, když to řekl. Ale už jsem věděl, že musím utíkat, abych si zachránil život. Vzpomínám si na silnici č. 2 a na čínské delegace, které po ní projížděly. Kambodža hladověla, zatímco se jídlo posílalo do Číny. Nikdy jsem neslyšel jméno Pol Pot. Nevěděli jsme, co se děje. Ať se říká cokoliv, Vietnamci nás zachránili. Kdyby nebylo Vietnamců, téměř nikdo by v této zemi nepřežil. Poprvé jsem slyšel jméno Pol Pot od nich. Když přišli, namířili na nás zbraně a křičeli: âKde je Pol Pot?!´ Jen jsme se na ně dívali. Nikdy jsme o něm neslyšeli. Vrátil jsem se do své vesnice, když Rudé Khmery rozdrtila vietnamská armáda. Můj dům byl zničen. Tři týdny jsem hledal svoji rodinu. Na jedinou zeď, která z mého domu zůstala, jsem napsal své jméno. A vedle jména jsem dodal: ´…jsem dosud naživu…´ Nikdo se neohlásil. A tak jsem zůstal úplně sám.“
V roce 1978 vietnamská armáda obsadila Kambodžu a Rudí Khmerové byli vytlačeni z hlavního města do džungle. Spojené státy vzápětí odsoudily vietnamskou invazi a prohlásily, že uznávají vládu Rudých Khmerů jako jedinou legální vládu Kambodže. „Za trest“ Čína napadla území severního Vietnamu.
KAMBODŽA A LAOS DNEŠNÍCH DNŮ
„Tajné války“ měly obrovský vliv na moderní historii Laosu a Kambodže. Obě země se v jejich důsledku vrátily ekonomicky do středověku a Kambodža se navíc krajně zmilitarizovala; nikde na území Asie se nenajde tolik zbraní a úroveň zločinnosti je mimo kontrolu.
Dlouhá léta poté, co na Kambodžu přestaly dopadat bomby a cizí armády opustily její města, se v této zemi dá jen těžko mluvit o demokracii. Po Pol Potově diktatuře se Kambodža stala jednou z nejchudších zemí na světě. V 80. letech tu téměř neexistoval průmysl, pole byla zaminovaná a otrávená, Rudí Khmerové dosud bojovali v džungli.
Král Norodom Sihanuk, který byl za diktatury Rudých Khmerů v domácím vězení a mnozí jeho příbuzní během ní zahynuli, byl opět korunován. V roce 1993 se konaly volby pod patronátem OSN. O rok později bylo hnutí Rudých Khmerů oficiálně zakázáno, i když mnozí jeho členové jednoduše „změnili barvy“ a stali se členy jiných politických stran včetně CPP, Strany kambodžského lidu. Po volbách se vytvořila vládní koalice, jež se skládala ze Sjednocené národní fronty FUNCINPEC (princ Ranariddh, syn krále Sihanuka) a Strany kambodžského lidu CPP (Hun Sen, současný ministerský předseda). Ve volbách FUNCINPEC obdržela přes 45 % hlasů, zatímco CPP pouhých 38,7 %.
Volby byly i přes přítomnost OSN zfalšovány; Rudí Khmerové volby nejen bojkotovali, nýbrž dokonce prohlásili, že zavraždí osoby, jež se k volebním urnám vydají. Nakonec byla moc rozdělena a země měla dva ministerské předsedy: prince Ranariddha a Hun Sena.
Mezi čeny CPP bylo několik zločinců z řad Rudých Khmerů, jejichž případy se začal zabývat zvláštní žalobce OSN Mark Plunkett, který si na pomoc pozval několik příslušníků australské federální policie. Plunkett měl k dispozici velké množství materiálů proti CPP, nikdo (včetně OSN) však nenašel odvahu zahájit tažení proti bývalým komisařům Rudých Khmerů. Znechucený Mark Plunkett podal demisi a vrátil se zpět do Austrálie.
Situace se vyhrotila v roce 1997. Došlo k třenicím mezi dvěma ministerskými předsedy. Armáda nakonec podpořila Hun Sena a rozdrtila jednotky prince Ranariddha. Městem opět projížděly tanky, a když se prach usadil, otěže moci pevně držel v rukou bývalý aparátčík a podle názoru mnohých Kambodžanů vrah z řad Rudých Khmerů – ministerský předseda Hun Sen. Tento jednooký muž – ztratil oko během bitvy – byl před vietnamskou invazí po dlouhá léta členem Rudých Khmerů, stejně jako jeho manželka. Emigroval však do Vietnamu v roce 1977.
Hun Sen sám o sobě kdysi řekl: „Kdo je Hun Sen? Někteří říkají, že je vietnamskou loutkou, jiní tvrdí, že je členem Rudých Khmerů. Během boje proti Spojeným státům jsem byl též obviněn z toho, že jsem jedním z plukovníků Lon Nolova režimu. V Moskvě komunisté tvrdí, že Hun Sen je liberál. Ve Francii, v zemi liberální, říkají, že je Hun Sen komunista. Co mohu dělat? Ať si lidé říkají cokoliv, Hun Sen je Kambodžan a jako Kambodžan myslí. A nikdo kromě Kambodžanů mi nebude poroučet.“
Hun Sen však není ani komunista, ani liberál, nýbrž zkorumpovaný státník, jenž má k dispozici mohutný aparát schopný zastrašovat, a dokonce likvidovat opozici. Jedinou osobou, která je dnes schopná čelit Hun Senově diktatuře, je král Sihanuk, nemocný a starý monarcha, kterého miluje, jak se zdá, téměř celý národ. Král je poslední z rodu angkorských „králů-bohů“ a mezi ním a Hun Senem panuje hluboká nenávist (magazín KOKTEJL 3/2002). Království není v Kambodži dědičné a monarcha se volí. Je nejisté, kdo po Sihanukově smrti usedne na trůn, a již dnes v Kambodži panuje nejistota a strach.
Laos je zatím pod úplnou kontrolou komunistické strany (Lidová revoluční strana Laosu – LPRP), jež má velmi blízké vztahy s Hanojí. V roce 1975 po vyhlášení Laoské lidovědemokratické republiky bylo zakázáno veškeré soukromé podnikání, situace se však uvolnila po roce 1989, což vedlo ke skromnému ekonomickému růstu. V červenci 1997 byl Laos přijat do sdružení ASEAN a o rok později byl ministerský předseda Khamtay zvolen prezidentem země. Klidný a do sebe zahleděný Laos využil politického uvolnění k návratu k buddhistickému spiritualismu.
INDOČÍNSKÉ VYKŘIČNÍKY
Obě staré kultury byly během dvacátého století zcela devastovány západními mocnostmi. Po francouzské kolonializaci přišlo krátké období svobody a nezávislosti. Hned nato však vypukly „tajné války“, ve kterých přišly o život stovky tisíc Kambodžanů a Laosanů (mnozí dějepisci mluví dokonce o milionech). Přesný počet obětí nikdy nezjistíme.
Co však není tajemstvím, je, že ekonomiky Laosu a Kambodži byly v důsledku bombardování a diktatur zcela zničeny a obě země dnes živoří s méně než 400 dolary HDP na osobu a rok. Protože půda velké části tradičních zemědělských oblastí je dosud buď otrávená, či pokryta minami a bombami, musí Kambodža dovážet potraviny, a je tudíž jednou z nejdražších a nejchudších zemí oblasti.
Sociální problémy především v Kambodži vedly k explozi násilí a zločinnosti, stejně tak jako prostituce. Téměř 90 % prostitutek v Phnompenhu je dnes nakaženo virem HIV a OSN mluví o možné národní katastrofě. Většina „ekonomického růstu“ země je závislá na nelegálním pašování zboží do sousedního Thajska a Vietnamu.
Důsledkem tajné války je též polarizace laoské společnosti: národnostní menšina Hmong (jež bojovala během „tajné války“ na straně Spojených států) je dosud diskriminována. Sliby Spojených států, že všichni Laosané, kteří bojují na straně Ameriky, automaticky obdrží občanství USA, se z velké části nenaplnily.
Desítky tisíc Laosanů a Kambodžanů dosud umírají každý rok v důsledku nevybuchlých bomb a min.
Infrastruktura Kambodže a Laosu byla zničena, stejně tak jako hospodářství a sociální systém. Miliony lidí přišly o život. Obě země živoří a je jisté, že potrvá desetiletí či staletí, než začnou hrát jakoukoliv důležitou roli v oblasti či ve světě.
Pomoc přichází téměř výlučně z OSN, Japonska a Evropy. Je to však omezená pomoc, která zaručuje oběma zemím pouhé přežití.
Spojené státy nikdy nepřiznaly morální zodpovědnost za to, co se dá definovat pouze jako genocida. Pro většinu občanů jediné supervelmoci světa válka v Laosu či Kambodži nikdy neexistovala. Tam někde, velmi daleko v Indočíně, se bojovalo „proti komunismu“. To je vše.
Většina lidí Laosu či Kambodže již nevěří, že se jim dostane odškodnění. Ve vesnicích severního Laosu již o minulosti téměř nikdo nechce mluvit. Buddhistická víra lidem nařizuje, aby odpouštěli. Nakonec jim zůstala příroda, nádherná řeka, „milion slonů“, hudba a kultura.
Přesto se krátery po kobercových náletech dosud šklebí na každého, kdo není ochoten uvěřit tomu, že „tajemství“ je pouhou legendou, která časem zmizí, rozplyne se, přestane strašit. Krátery a mrzáci bez tváří a údů, žebrající od jižního kambodžského přístavu K^amp^ot až po severní Laos. I kdyby tisíckrát odpustili, jejich stav křičí do našich tváří: „J´accuse!“ – Obviňuji!
