PAVEL HRABICA
Počátkem roku 1991 jsem pojali nápad vydat publikaci, která by zmapovala osobnost republikánského Vůdce dr. Miroslava Sládka. Několik měsíců jsem sbírali materiály a v září loňského roku byla na světě publikace od názvem Sládek – bude prezidentem? Sládek – půjde za mříže?… Ještě před jejím vydáním jsme se setkali se Sládkovým věrným druhem a tajemníkem Republikánské strany Československa – Sdružení pro republiku, Janem Vikem. Zapůjčili jsme mu nátisk brožury s tím, jestli by jejich strana měla zájem o odběr části nákladu, případně částečnou distribuci. Jan Vik slíbil, že se nad touto myšlenkou zamyslí, ale že si „doktor”, jak je Sládek mezi svými titulován, musí dílo přečíst a schválit. Neschválil, oznámil nám tajemník asi po dvou týdnech. Není to publikace v duchu jejich politiky. Prý distribuci v rámci strany nedoporučil… Přesto – když kniha vyšla, pan doktor Sládek počátkem tohoto roku na jedné tiskové konferenci prohlásil, že publikace je kupodivu objektivní, nejobjektivnější ze všeho, co o něm bylo sepsáno.
Neopomenul dodat, ze si na jeho jménu agentura jistě namastila kapsu. Neuvedl, jestli finančně, nebo politicky. Během této tiskovky republikáni projevili zájem o případné vydání jiného díla. Neřekli jsme ne. A tehdy začala „republikánská anabáze”… Po čase nás začal tajemník Jan Vik telefonicky nahánět. Pan doktor prý píše biografii! Má zájem, abychom mu zařídili vydání. Došlo tedy k několika pracovním setkáním- Většinou se odehrávala v sekretariátu strany ve Strojnické ulici v Praze 7, obvykle o víkendu a v pozdních večerních hodinách. Dr. Sládek šířil fluidum zaneprázdněnosti. Během těchto jednání bylo dohodnuto, že naše agentura zařídí veškerý „management” – grafické zpracování, sazbu, výběr papíru, vytištění. Republik áni budou jenom platit. Grafik vytvořil podle představ dr. Sládka návrh obálky – velký portrét Sládka na pozadí davu a název „… A tak to vidím já.” Tiskárna převzala rukopis, fotografie. Práce se rozběhla na plné obrátky. Miroslav Sládek neustále zdůrazňoval, že výrobn í cena nesmí překročit deset korun, ačkoliv požadoval knihu v kvalitě výtisku za výrobní cenu minimálně korun třiceti. Marně jsme mu vysvětlovali, že není problém kvality dosáhnout, ale těžko za deset korun. Vůdce se ošíval. Jeho kniha prý nebude žádným čtením do tramvaje, ale památeční publikací, pro čestné místo v knihovně. A v knize musíme počítat s místem na autogramy…
Došlo i k předběžnému podepsání smlouvy. Ne přelomu ledna a února se ale republikáni začali cukat. Že prý máme knihu vytisknout na vlastní náklady. Sládek požadoval, aby kniha vyšla na konci února 1992, aby ji mohl podepisovat na republikánském plese v Lucerně. V té době jsme měli již potvrzené zprávy o značné nesolventnosti této strany, jak nám sdělili v tiskárně Pragopress, kde měla kniha vzniknout. Poslední střetnutí s doktorem se odehrálo přímo v republikánském sekretariátu, lépe by sedělo doupěti. Nep ředstavitelný binec, hory neprodaných Republik, na záchodě nápis KSČ mimo zákon, vana plná papírů. Doktor vztekle roztrhal smlouvu a začal nepříčetně křičet, ať vypadneme. Vypadli jsme. Po schodech nás doprovázel vedoucí sekretariátu František Vajtr. Sládkovo extempore komentoval slovy: „Tak jste se přesvědčili, že je to blázen. My to víme už dávno, s kamarádem tady končíme, jdeme podnikat. Deset roků jsem jezdil se záchrankou a vozil jsem podobně postižené. Takovým lidem je nejlepší na všechno kývnout. Sládek nesnáší jakýkoliv odpor, není normální. Nikdo se mu už neodváží odporovat… Lidi nevědí, že jde o blázna!” Doktor se za několik dní dostavil do tiskárny, kde jednal nejdříve s náměstkem, poté s ředitelem. Protože nedošlo k dohodě ohledně financování, rukopis si odnesl. Pokorně, slušně. Náklady, vynaložené na již započaté práce, (více jak polovina rukopisu byla na počítači již vysázena) vzala na svá bedra tiskárna a naše agentura (včetně honoráře pro grafika).
Koncem března se ale na trhu objevilo další číslo republikánského týdeníku. S velmi podobným ztvárněním návrhu knihy a šokujícím komentářem: TAKTO MĚLA VYPADAT TITULNÍ STRÁNKA KNIHY, KTERÁ V „DEMOKRATICKÉ SPOLEČNOSTI NEMOHLA VYJÍT. Co k tomu dodat? Dříve demagogie v rudém, nyní v modrém. Po návštěvě dr. Sládka na psychiatrii na konci ledna jsme požádali o charakteristiku republikánského předsedy pražského psychiatra MUDr. Kamila R.: „Je velmi háklivé psychiatrizovat společnost. To, že Sládek, i někteří naši politici, vedoucí nás ke světlým zítřkům, jsou psychopati, a to extrémní psychopati, ví dnes už každá. O tom, že Alexandr Makedonský, Mozart, Hitler, Stalin a jiní význační lidé byli psychopati, se můžeme běžně dočíst v memoárové literatuře. Tzv. syntónních lidí, tj. jedinců, kterých si můžeme vážit nejen jako odborníků, ale i z hlediska obyčejného člověčenství, bylo v lidských dějinách málo… Sládek je jenom těžce zakomplexovaný psychopat, ale není blázen. Bláznovství je synonymum pro duševní chorobu ve vlastním smyslu slova…” A tak skončila naše spolupráce s předsedou Republikánské strany Československa – Sdružení pro republiku dr. Miroslavem Sládkem, bývalým zaměstnancem Českého úřadu pro tisk a informace, vedoucím na letních táborech ROH, členem komise ÚV SČSP pro organizaci soutěží O zemi, kde zítra již znamená včera…
