Napsal a vyfotografoval Topí Pigula
Slavný italský lékař a bylinkář Pietro Andrea Mattioli, který působil i v naší středoevropské kotlině, napsal: „Žvýkání kořene nebo držení šťávy z něho v ústech, až by se sama rozplynula a pomalu stekla do hrdla, hasí žízeň, krotí hlad, prospívá játrům a horkému žaludku. Odnímá žáhu, vyčišťuje prsa a plíce, pomáhá k volnému odkašlávání, svlažuje suchost a drsnatost hrdla průdušek nebo chřtánu, změkčuje otoky a vředy. Proto se dává s prospěchem proti sípání, suchému kašli, těžkému dýchání, souchotinám, žeberní hlíze a klání v bocích. Zasypávání slzících očí práškem utlučeným ze suché lékořice zastavuje výtok z očí a hojí vředovatění očí. Dobrý jest také tento prášek k zasypávání neštovic a vředů v ústech.“ Lékořicí ovšem nechtěl léčit jen P. A. Mattioli, ale i Václav Neckář ve svém slavném lékořicovém hitu.
Lékořice miluje teplé prostředí, a tak není divu, že se jí dařilo v jihoitalské Kalábrii, kde ji používali jako sladidlo i lék už před více než tisíciletím. Někdy okolo roku 1500 začali příslušníci „famiglia di Amarelli“ extrahovat lékořicovou šťávu a v roce 1731 založili Amarelliové továrnu na zpracování lékořice. Devatenácté století přineslo zlepšení námořní dopravy a spolu s daňovým systémem způsobilo ekonomický vzestup některých rodinných firem. Výroba lékořicového extraktu obnášela nejen pravidelné dodávky rostliny, kterou zajišťovala síť sběračů a výkupen, ale i lisování, vaření a zahušťování. Konečná hmota se pak lisovala do černých tuhých destiček či tyčinek nebo se rovnou na stroji s ozubenými válci lisovaly malé lékořicové bonbony. V roce 1840 otevřel Domenico Amarelli pobočku v Neapoli, v roce 1907 prorazili do Paříže. Později přišly problémy, jako například velká krize v roce 1929 či fakt, že Američané odvezli po válce část základního vybavení, takže továrně zbyla jen hrdost na dědictví, budovy, tradice a podnikavost. Takže výroba pokračovala.
V roce 1987 získali Amarelliové zlatou medaili za unikátní výrobu pomocí tradiční technologie. Odtud byl jen krok k založení muzea, kde se představuje veřejnosti nejen historie firmy, ale i zpracování této rostliny. Muzeum bylo otevřeno v roce 2001 v přízemí rodinného paláce.
Italská Kalábrie skrývá hodně zajímavých překvapení a lékořicové muzeum u městečka Rossano je jedním z nich. Každý, kdo miluje pendrekové tyčinky, je tady může ochutnat v několika různých úpravách. A skutečný milovní k lékořicové historie určitě neopomene ochutnat „sladké dřevo“ v té nejpůvodnější podobě.
Jak je to s lékořicí
* Lékořice lysá (Glycyrrhiza glabra) patří mezi bobovité, což znamená, že je v rámci čeledi příbuzná třeba s jetelem nebo čočkou.
* Vědecký název rostliny pochází z řeckého glykys – sladký a rhiza – kořen, což ukazuje právě na tu část rostliny, která se používá jako léčivo.
* Původní areál rozšíření zahrnoval oblast Středomoří a Blízkého východu. Ve středověku se pěstování rozšířilo směrem do střední a východní Evropy. Uchytila se v teplejších oblastech. * U nás se lékořice vyskytuje na některých místech jižní Moravy.
