Delta Dunaje patří ke světovým klenotnicím přírody. Na relativně malé ploše 5640 km² zde bylo zjištěno 110 druhů ryb a přes 300 druhů ptáků. Právem bylo toto území v roce 1990 vyhlášeno biosférickou rezervací UNESCO. Dnes se však poněkud liší od obrazu, který tak poutavě vylíčil profesor O. Štěrba ve své dnes již kultovní knize “V dunajské deltě”. Od jejího prvního vydání letos uplyne dvacet let. Díky ní tuto oblast navštívila řada našich přírodovědců a cestovatelů. Samozřejmě, že i pro naše výpravy byla tato kniha vydatnou inspirací.
ENTOMOLOGICKÉ POVYRAŽENÍ
Zastavili jsme na vyvýšené terase kousek od našeho prvního noclehu nedaleko od Tulcey, správního střediska celé oblasti. Původně jsme tu chtěli pořídit jen několik snímků, ale nakonec se zastávka protáhla skoro na tři hodiny. Nemohli jsme se vynadívat na hmyzí hemžení. Během chvilky jsme zaznamenali takové druhy, jaké u nás buď nežijí vůbec, nebo se vyskytnou opravdu jen sporadicky. Kdybychom takové tvory spatřili doma, byl by to skutečně důvod k otevření šampaňského.
Ke květům přilétali nejrůznější tesaříci, květomilové a listokazové. Párek vrubounovitých brouků se pachtil se svojí kuličkou uhnětenou z trusu, o kousek dál zas seděli impozantní majkovití brouci. Také jsme tu zahlédli největší evropskou vosu, až tři centimetry dlouhou žahalku obrovskou. A překvapením zdaleka nebyl konec.
Objevili jsme noru obydlenou samičkou pavouka slíďáka tatarského. Její tělo bylo pokryto mladými pavoučky. Matka je bude nosit až do jejich prvního svlékání. Na konci minulého století se tento největší pavouk Evropy začal rozšiřovat na sever přes Moravu až do Polska. Později ale z nově osídlených oblastí vymizel. Od padesátých let u nás nebyl zjištěn a na jižním Slovensku patří ke skutečným raritám.
NALODĚNÍ V BALTENII DE SUS
Baltenii de Sus leží na malém ostrohu nad líně plynoucími vodami Svatojiřského ramene. Za ním se až k obzoru táhnou rákosové porosty a topolový les. Zastavili jsme u domku s typickou rákosovou střechou, stojícího jen několik metrů od břehu. Patří našim starým přátelům, u nichž vždy necháváme vůz. V minulosti býval příjezd Avie pro vesnici atrakcí. Mnoho vesničanů vydrželo až do našeho vyplutí postávat kolem a pozorovat, jak okupujeme jejich břeh.
Dnešní příjezd už nebyl takovou událostí. Paní Aurica nás přivítala jako staré známé, ale kromě jejích dětí už naše přítomnost u nikoho nevzbudila větší pozornost. Po předání nezbytných dárků jsme sjeli autem až k vodě. Vedle černých rybářských veslic pohupujících se na hladině pod starou vrbou jsme připravovali naše nafukovací čluny. Do nich se muselo vejít vše potřebné pro příští dva týdny. Konečně jsme nasedli do člunů a vyrazili šikmo proti proudu tam, kde se na 99. kilometru Svatojiřského ramene skrývala naše vstupní brána do nedozírných prostor dunajské delty – ústí kanálu Litkov.
LITKOV
Na rozdíl od naší první výpravy jsme tentokrát Litkov nemuseli dlouho hledat. Kdysi byl od Svatojiřského ramene oddělen hrází, ukrytou ve vrbových houštinách, dnes však je jeho čerstvě probagrované ústí označeno velkou informační tabulí. Připomínala, že se nacházíme na území biosférické rezervace. Místo očekávaného přenášení člunů přes hráz nás až překvapivě silný proud jednoduše vtáhl dovnitř. Lehce zakalená voda Dunaje hnala naše čluny vyčištěným korytem, jehož břehy lemovaly na mnoha místech jen pařezy starých vrb. Stromy, které zůstaly, byly často značně proschlé. Mimoděk se mi vybavil obraz, jenž jsem si před lety na témže místě poznamenal do deníku:
 Pobřežní porosty Litkova poskytují úkryt mnohým predátorům ze světa hmyzu. |
“K Litkovu jsme připluli po západu slunce. Když jsme vstoupili na jeho hráz, spatřili jsme nehybnou hladinu, nad níž se skláněly prastaré vrby. Jejich ztemnělé koruny vykreslovaly na hvězdné obloze cestu, která nás příští hodiny měla vést přímo na východ.
Když později ranní slunce zaplavilo všechen prostor kolem vlahým nazelenalým oparem, rozezvučely se odevšad hlasy desítek pěnic, slavíků a dudků. Na vrcholcích vysokých vrb se zatřpytilo peří volavek stříbřitých a jejich větší příbuzné, volavky červené a popelavé, se zvedaly vyplašeny šploucháním našich pádel a odlétaly s chraplavým křikem přes koruny stromů. Ve výšce nad námi lovily pestrobarevné vlhy, zatímco jejich bratranci ledňáčci hbitě přelétali těsně nad hladinou. Občas se z větví s hlasitým křikem zvedlo hejno špačků růžových, jejichž exotickému vzhledu mohla konkurovat snad jen kovově lesklá modrozelená křídla mandelíků. Na kmenech vrb spadlých do vody se vyhřívaly želvy bahenní a všude kolem chřestila křídla vážek, které právě kladly do vody svá vajíčka. V průzračné vodě pod námi se blýskala stříbrná těla ryb snažících se ukrýt ve spleti vodních rostlin před zdánlivým nebezpečím našich člunů. Uvědomil jsem si, že hráz na začátku Litkova není jen symbolickou hranicí. Tím, že brání vjezdu lodí i silnému proudění vody v kanále, pomohla vytvořit tento malý ráj.”
Tentokrát nás však plavba po Litkově zklamala. Ať jsme se snažili sebevíc, žádné volavky jsme toho dne neviděli. A přestože jsme později pozorovali dudky i hejna špačků růžových, byla to jen malá část toho, čím kdysi Litkov žil.
JEZERA
Když po několika kilometrech vytvořil Litkov první zákrut, měli jsme již vrbové a topolové porosty za zády. Přirazili jsme ke břehu a vyškrábali se na hráz. Za ní jsme spatřili vodní plochu, spíše rozlehlý močál, než opravdové jezero.
Oč však byla voda mělčí, o to byla bohatší nejrůznějšími formami života. Množství planktonu a drobných vodních živočichů sem přilákalo nejenom lysky a kachny. Dostatek potravy zde nacházejí i ibisi hnědí, kteří ji často shánějí ve společnosti volavek stříbřitých. Několik desítek potápek rudokrkých si zde na vodě dokonce postavilo svá typická hnízda z tlejících rostlin. O přítomnosti ryb svědčila hejna potápějících se kormoránů, zatímco rybáci obecní a bahenní létali nad vodou a při spatření kořisti se za ní z výšky vrhali střemhlav. Dokladem toho, že zde lze spatřit i vzácnější druhy ptáků, je poznámka ze starého deníku. Zároveň však naznačuje, že obyvatelé delty, jakkoli upřímní a dobrosrdeční lidé, mají obvykle ke zdejší přírodě vztah ryze pragmatický:
“Konečně se mi podařilo dlouhým teleobjektivem vyfotografovat z hráze Litkova nádhernou pisilu čáponohou, když na chvíli usedla do mělké vody. Vzal jsem fotoaparát na rameno a opatrně se brodil blíž, abych pořídil ještě několik snímků. Štíhlý pták stál bez hnutí, jen jeho oko neustále poměřovalo vzdálenost, která nás ještě dělila. Když jsem se přiblížil asi na dvacet kroků, za mými zády náhle třeskl výstřel. Pisila sebou škubla a zůstala ležet na hladině. Ohlédl jsem se a spatřil muže v montérkách a kostkované košili s brokovnicí v ruce. Fotografování skončilo. Zavěsil jsem řemen teleobjektivu přes rameno a šel k pisile. Přeražené křídlo jí bránilo v letu. Znechucen jsem se pak vracel ke břehu, abych lovci předal jeho pochybnou kořist.”
Jak jsme byli zabráni do své práce, ani jsme nepostřehli, že po vzdálené hrázi projel osobní vůz. Teprve série výstřelů upoutala naši pozornost. Také dnes sem přijeli lidé s puškami. Nepřijeli však lovit, ale odhánět kormorány ze sousedního jezera. V očích rybářů jsou totiž kormoráni největšími nepřáteli a jednou z hlavních příčin úbytku ryb.
Zcela jinak vypadají velká jezera ukrytá v nekonečných a zcela neproniknutelných rákosových porostech, jejichž šestimetrová stěna obklopuje vodu ze všech stran. Největší z nich mají rozlohu mnoha čtverečních kilometrů a jsou vyhledávána kormorány a pelikány, kteří zde loví v početných hejnech.
V KIRHANĚ
Minuli jsme malý rybářský domek s obílenými stěnami a rákosovou střechou, před nímž byly na kůlech rozvěšeny sítě. Pak ze zeleně statných vrb a topolů začala vystupovat velká dřevěná stavba s vysokou střechou, samozřejmě také z rákosu, a dřevěným molem nad vodou. Z verandy nás pozdravil asi čtyřicetiletý muž se svou ženou a zval nás na návštěvu. Čluny jsme vytáhli na břeh a svěřili je do opatrování psovi, který nás ospale sledoval z boudy vyrobené z odříznuté přídě staré veslice. Hostitel nás uvedl ke stolu na terase. Vzápětí přišli další dva muži – asi dvacetiletý mladík a starý rybář. Na uvítanou každý dostal stakan vodky. Ta se zde konzumuje při každé vhodné příležitosti. “Narok!” připíjíme si. Je to něco jako české: “Na zdraví!” Hned nato přinesla žena vařené cejny a štiky, každému na talíř naložila pořádnou porci, kterou zalila trochou octa a olejem. Jak je vidět, pohostinnost zdejších rybářů nijak neutrpěla ani posledními roky změn.
Při jídle jsme se dověděli, že Petre Paruba, náš hostitel, vede provoz této kirhany. Kirhana je místo, kam se během sezony svážejí ulovené ryby, aby se zde roztřídily a dále částečně upravily. V této pracuje nastálo dvacet rybářů a dalších dvacet vypomáhá přes sezonu. V deltě bydlí během celého roku v osamocených domcích, podobných tomu, jaký jsme viděli před chvílí. Takové stavení má obvykle jen jednu místnost, v níž jediným nábytkem je stůl a řada postelí. Poblíž bývá rákosová kůlna na nářadí a malé políčko se zeleninou. To všechno hlídá pes, který je zde po dobu nepřítomnosti rybářů jediným pánem, poněvadž jejich rodiny zůstávají ve vesnicích nebo městech. Petre bydlí v Mahmudii, kam se vždy na sobotu a neděli vrací. Rybářská sezona dosud nezačala. V kirhaně je klid, jen dva muži tu opravují sítě a připravují nářadí.
Hlavní lovecká sezona začíná 20. června a trvá asi dva měsíce. V tomto čase zde vládne čilý ruch, neboť rybáři sem denně vozí 1000-1500 kg ryb. Úlovky se tu třídí, váží a pak jsou uloženy do kovové nádoby s ledem. Dříve byla na protějším břehu kanálu i ledárna, ale poté co se do ní sesula země, ji přestali používat. V současné době je led dodáván denně z Murighiolu, kam se také odvážejí ryby. Za celou sezonu zpracuje tato kirhana 60-80 tun ryb, které patří asi k patnácti druhům. Nejvíce jsou loveni karasi, cejni, plotice, perlíni, dunajští kapři zvaní šarani, štiky a sumci. Petre však říká, že ještě před deseti lety se zde lovilo kolem 180 tun ryb. Tento velký úbytek přičítá nejenom narůstajícímu znečištění vody v Dunaji, ale také rybožravému ptactvu. Averze rybářů vůči kormoránům je obecný a snad i pochopitelný jev, její oprávněnost je však jen částečná. Delta byla vždycky domovem tisíců kormoránů i pelikánů, a přesto byla na ryby daleko bohatší než dnes. Rybáři jako by zapomínali, že intenzita rybolovu bývala v minulosti zcela určitě nižší, a že naopak přibývá nepříznivých faktorů. Kromě znečištění například narůstá i nepříznivý vliv kolísání hladin v deltě během roku.
Požádali jsme Petreho, aby nám ukázal kirhanu. Vstoupili jsme do stavení starého snad padesát let. Podlaha z mohutných fošen leží na kůlech zaražených přímo do vody. Celá konstrukce je dřevěná, krytá rákosovou střechou, o níž Petre tvrdí, že vydrží až třicet let. Jsou zde dvě místnosti, každá o půdorysu asi 8 x 8 metrů. V první stojí velké kádě o průměru dvou metrů a velký železný drtič ledu, v druhé visí stovky metrů sítí. Zvláštností nám dosud neznámou je asi metr vysoký kamenný filtr na vodu zhotovený z bulharského pískovce. Má tvar vypouklé nálevky a je usazen na železném stojanu. Rybáři jej používají zejména v letním období, kdy jediný zdroj pitné vody, kanál Litkov, značně zapáchá. Neměli jsme však možnost vyzkoušet na vlastních útrobách účinnost tohoto zařízení.
Ještě s jednou specialitou jsme se tu seznámili. Všimli jsme si velké rybí kůže naražené na hřebík, zatlučený do dřevěného sloupu verandy. Když jsme se zeptali Petreho, zda jde o nějakou trofej, s pobaveným úsměvem kůži z hřebíku sejmul a položil ji na stůl. Teď jsme teprve uviděli, že kůže je usušena i s kusem nasoleného masa. Ve zdejších podmínkách je to jedna z mála možností konzervace ryb, a jak jsme později zjistili, takto sušené ryby visí v mnoha rybářských domcích. Všichni tři jsme se pak ve člunech shodli, že žvýkání usušeného přesoleného masa i s kousky kostí je požitkem, který si dokážeme odepřít.
KOMÁŘI A PIJAVKY
Ten, kdo se pustí do delty, měl by s těmito tvory počítat. Pijavky lékařské kdysi hojně obývaly i naše vody, dnes je ale najdeme jen sporadicky. Dorůstají úctyhodné délky až 15 centimetrů. V knihách se uvádí, že je přiláká teprve poraněná kůže. Není to tak docela pravda. Tady na některých místech stačí do vody strčit prst a trochu jím zahýbat. Vzápětí začnou ze všech stran připlouvat pijavky jak hladové pirani. Týká se to především mělčin, kudy prochází dobytek, ale na pijavici můžete narazit prakticky všude. Když se vám takový klacek zahryzne do lýtka, nemusíte to ani zaregistrovat. Vůbec to nebolí. Odtrhnout přisátou pijavku je ale problém. Když se vám to konečně podaří, rána dlouho krvácí. Pijavka do ní vyloučila sekret zabraňující srážení krve.
Dalšími upírky bažícími po vaší krvi jsou komáři. Přes den od nich bývá většinou pokoj. Sedí někde ve skrytu a trpělivě čekají, až přijde jejich hodina. Před soumrakem začínají hromadně vyletovat první druhy, a za chvíli jsou jich kolem vás celá mračna. Na repelent už není spolehnutí. Teď je zapotřebí co nejrychleji postavit stan a spustit moskytiéru. Stejně se vždycky několik potvor dostane dovnitř, ti venku pak zlobně strkají sosáky do oček ochranné sítě. Před spánkem hráváme společenskou hru “zabijeme komára”. Nedůslednost se nevyplácí. Zapomenutí mohykáni dokáží noc ve stanu pořádně znepříjemnit.
CARAORMAN
Návštěvník, který je v deltě poprvé, je pravděpodobně překvapen, když uprostřed nedohledných prostor, kde se střídají jezera, kanály, mokřiny a rákosiny, znenadání zazáří bělostné písečné duny. Na několika místech delty se totiž nacházejí jakési vnitrozemské ostrovy, tvořené podstatnou měrou právě pískem. Na podrobnějších mapách jsou zakresleny jako pruhy pevniny orientované souběžně s mořským pobřežím. Je to vlastně svědectví o tom, jak delta postupovala dále do moře.
Caraorman patří k nejznámějším z nich. Je to území velkých kontrastů, kde v těsném sousedství sluncem rozpálených dun, obývaných ještěrkami a hady, se nacházejí mělká jezírka vyhledávaná čejkami a pisilami nebo tmavé chladné tůně s rybami a obojživelníky. K jeho břehům jsme přijeli bludištěm plaurů a starých zarostlých kanálů z jihozápadu přes jezero Erenciuc. Z tábořiště na jihu Caraormanu jsme se pak vypravili po stezce vyšlapané koňmi ke stejnojmenné vesnici ležící pět kilometrů severním směrem.
Pěšina nás vede čeřinami písku, který je hnán čerstvým větrem těsně při zemi. Vzápětí cesta mizí v tůni, kde se musíme brodit po pás ve vodě. Na levé straně narušují jednotvárnou linku obzoru koruny staletých dubů jednoho ze dvou pralesů dunajské delty. Oba jsou v současné době rezervacemi. Zdá se nám, že tu stromy, snad v důsledku nějaké choroby, značně prosychají.
Zhruba v polovině cesty míjíme chátrající farmu postavenou z místních surovin – dřeva a rákosu. Potkáváme dva muže. Ten starší si nás příliš nevšímá, mladší však o cizince projevuje nápadný zájem. Na Caraormanu žije deset let a nyní je již delší dobu bez práce. Stádo skotu bylo zlikvidováno před šesti lety a rovněž těžba sklářských písků byla před časem zastavena. Po ní tu zůstal jen opuštěný jeřáb a rozestavěné, už napůl rozkradené ubikace. Zkoušel štěstí i v Srbsku, kde se čtyři měsíce všelijak protloukal. Teď se snaží zjistit, zda by se nějaká práce nenašla u nás.
Po několikadenní plavbě močály bez pevných břehů byl pro nás Caraorman docela příjemnou změnou. Jen občas, když jsme zabloudili mezi stádečka koní a skotu spásající sporou trávu v řídkých porostech tamaryšku, vyrojila se odněkud mračna velikých ovádů. Ti pak dokázali proměnit dosavadní idylu v učiněné peklo.
VODNÍ BROUCI
Jedním z cílů naší výpravy bylo přispět k prohloubení znalostí o fauně vodních brouků dunajské delty. O značných mezerách a nedostatečné probádanosti svědčila skutečnost, že z celé oblasti bylo dosud uváděno pouhých padesát druhů. Během plavby jsme na různých místech lovili materiál k dalšímu studiu. Přesné určování úlovků a další vyhodnocení bylo prováděno samozřejmě až doma. Výsledky byly uveřejněny v odborném tisku, a dnes tedy i s naším přispěním čítá seznam vodních brouků delty 94 položek.
Většina těchto tvorů nepatří mezi nápadné živočichy. Výjimkou je vodomil černý, který je největším dosud známým vodním broukem na světě. Některé exempláře dosahují délky až pěti centimetrů. U nás i v okolních státech je již velmi vzácný a hrozí mu vyhubení. V dunajské deltě je zatím běžný. Byl to nádherný zážitek, když jsme tyto velikány mohli sledovat v průzračné vodě přímo z lodi.
Zcela zvláštní společenstva brouků žijí v místech, která jsou různou měrou ovlivňována mořskou vodou. Řada druhů se přizpůsobila zvýšenému obsahu solí a jinde je nalezneme stěží. K čemu je vlastně užitečné zjišťovat co nejvíce informací o druhové bohatosti určitého území? Spokojme se se stručnou odpovědí, i když je to téma na celou knihu. I ty nejtitěrnější organismy hrají důležitou a nezastupitelnou roli v přírodních procesech. Chceme-li jim porozumět a zachovat jejich další existenci, měli bychom se snažit dovědět se o nich co nejvíce.
KRUŠNÉ CHVÍLE
Dopluli jsme až k moři. Když jsme se pozorně zadívali na čáru obzoru, spatřili jsme poslední výspu delty – ostrov Sachalin. Vlastně je to jen dlouhá, na nejširším místě několik desítek metrů široká písečná kosa. Nejlepším orientačním bodem je vrak rybářského kutru, který uvázl na mělčině u jižního cípu ostrova. K Sachalinu vyrazíme až později odpoledne, zatím prozkoumáváme pobřeží. Každý se vyžívá po svém. Jeden se vypravil pozorovat ptáky, další tu běhá s fotoaparátem a sadou objektivů, třetí cedí vodu v lagunách na pobřeží a pinzetou ze sítka vybírá nalovené brouky.
Nedaleko stojí kirhana. Je pátek, všichni odjeli na víkend domů a objekt opatruje jediný rybář. Když se dozvěděl, že se před večerem chystáme plout na našich kocábkách k Sachalinu, spráskl ruce: “Chlapci, cožpak jste rozum potratili?” Dovolím si volně přetlumočit i jeho další slova: “Večer je moře nevyzpytatelné. Tady na břehu se zdá klidné, ale za chvíli se to může úplně změnit. Teď jste hrdinové, ale pak vám bude úzko. S mořem není radno si zahrávat, mládenci.”
Nedali jsme se odradit. Začátek plavby byl příjemný. Teplé moře kolébalo naše bárky a jen občas nám nějaká větší vlna cákla přes palubu. O několik stovek metrů dále však začaly vlny narůstat. Udržovat správný směr bylo stále těžší. Navíc se začalo stmívat. Zrychlili jsme frekvenci pádlování. Snad jsme urazili teprve polovinu vzdálenosti, když jsme pro tmu ztratili vrak z dohledu a ani pobřeží za námi už nebylo vidět. Máme se vrátit?
Padla na nás tíseň. Je naprostá tma a nemáme vůbec ponětí, kterým směrem plujeme. Snažíme se alespoň udržet při sobě. Studené vlny nás nelítostně zalévají, jsme na konci svých sil. Ten dobrý rybář měl pravdu. Moře nás trestá za naši lehkomyslnost. Jak dlouho vydržíme, než nás vlny definitivně pohltí?
Co se to ozývá po levé straně? Máme snad halucinace? Opravdu k nám doléhá zvuk žabího orchestru? Stáčíme přídě za hlasem. Kde jsou žáby, tam musí být kousek pevné země. Vydáváme se z posledního. Chorál žabáků zesiluje, a když jsme pádlem hrábli o dno, víme, že jsme zachráněni. Celí prokřehlí jsme vytáhli čluny na břeh, rychle postavili stan a usnuli jak dudci.
Když jsme se ráno vysoukali ze spacáků a vyhlédli ven, naskočila nám husí kůže. Zbývalo snad třicet metrů, abychom písečnou kosu minuli a vydali se na osudovou plavbu přes Černé moře.
SACHALIN
Sachalin měl být vyvrcholením naší cesty. Přijeli jsme sem vyzbrojeni nákladnou fotografickou výbavou, abychom zde strávili několik dnů. Očekávali jsme bohatý lov, který slibovaly i zápisky staré sotva sedm let:
“Opustili jsme ústí ramene Girla Turceasca přímo proti severní části Sachalinu. Vpluli jsme do laguny, která jako klín odděluje ostrov od pevniny a daleko na jihozápadě přechází v otevřené moře. Tam někde, na nejodlehlejším konci ostrova se nachází velká ptačí kolonie. Cestu k ní ukazovaly desítky rybáků odlétajících na lov nebo se vracejících s kořistí k hnízdům.
Ukryli jsme čluny a vstoupili na ostrov. Jeho plochý, převážně písčitý povrch je místy porostlý slanorožcem, tu a tam se utvořila i mělká bahnitá jezírka. Téměř všude leží velké bílé lastury, které při každém kroku pukají pod nohama. Za okamžik slyšíme, jak hukotem vln, které dorážejí na druhou stranu ostrova, zdálky proniká ostrý křik ptáků. Zvedám k očím dalekohled a po zádech mi proběhlo lehké mrazení. Tisíce bílých křídel vířících na sytě modré obloze spolehlivě označují místo, které je naším cílem. Zanedlouho již míjíme první osamocená hnízda rybáků malých, která jsou vyhloubena v písku a vyskládána úlomky vybělených lastur. Také rybáci obecní a tenkozobci opační udržují od svých sousedů poněkud větší odstup. O to větší ruch však vládne mezi rybáky severními. Tento největší druh hloubí své hnízdní kotlinky tak blízko sebe, že sousedé na sebe téměř dosáhnou. O jejich agresivitě doprovázející obranu hnízdního prostoru svědčí řada nálezů čerstvě uhynulých jedinců s proraženou lebkou. Při náznaku nebezpečí se zvedají tisíce ptáků s křikem tak pronikavým, že přehluší i příboj. Tenkozobci, jejichž mláďata se ocitla v naší blízkosti, pobíhají zoufale kolem a předstírají zranění, aby odvedli naši pozornost. Nechceme dále rušit, a tak se vracíme opatrně zpět. Jen zpovzdáli pozorujeme ostražité ústřičníky a racky malé shromážděné spolu se spoustou drobných bahňáků kolem bahnité kaluže. Za našimi zády postupně sedají ptáci zpět na svá hnízda a jejich křik pomalu utichá.”
Z našeho tábořiště procházíme teď ostrov směrem k severu. Marně dalekohledem pátráme po bílém mračnu křídel. Jen na samém konci ostrova se zdržovalo asi dvě stě rybáků severních spolu s několika jedinci dalších druhů. Nejevili však žádné známky hnízdního chování. Jediným dokladem nově narozené generace na jinak téměř pustém ostrově bylo mládě kulíka říčního, které se před námi ukrylo pod keřík slanorožce. Ani později, v severnějších částech ostrova, jsme hnízdící ptáky nenašli.
Zřejmou příčinou zániku kolonie byla stálá přítomnost ovcí a krav, jejichž stopy pokrývaly snad každý čtvereční metr ostrova. Velkou škodu zde napáchají i polodivoká prasata, která likvidují snůšky i mláďata. Na úbytku ptáků však může mít nepřímý podíl i narůstající znečištění vody. Ropné skvrny byly na světlém písku až příliš zřetelné.
Jen jeden ptačí druh dokázal vzdorovat invazi dobytka. Asi 150 párů velkých racků stříbřitých založilo svou hnízdní kolonii na vraku lodi. Jeho rezavá paluba už zbělela pod vrstvou ptačího trusu. Na této pevnosti byla jejich mláďata v bezpečí. Jejich přítomnost však příliš nerozptýlila naši chmurnou náladu. Víme, že nejsou příliš vybíraví, a najdou-li na ostrově vejce či osamocené mládě, sežerou je.
Náš neslavný odjezd ze Sachalinu sledovalo z moře hejno pelikánů, kterých se zánik kolonie nijak nedotýkal, neboť jejich hnízdiště leží daleko odtud. Mimoděk jsem si vzpomněl, jak nás před lety ve městě Sfintu-Gheorghe zval jeden námořník na večeři. Měl plný košík vajec všech možných druhů nasbíraných na Sachalinu. Stačí je prý ponořit do vody, nasezená vejce vyplavou a ze zbytku lze připravit pokrm. Ten koš vajec byl pro nás symbolem lhostejnosti lidí k dalšímu osudu ostrova. Podle “ekologistů”, nově ustanovené stráže biosférické rezervace, spočívá recept na ochranu přírody spíše v dohlížení na to, aby návštěvníci a místní rybáři neporušovali stanovené podmínky její ochrany. Je zřejmě jednodušší vykázat z ostrova turistu, než zabránit vstupu ničivých stád skotu, ovcí a prasat.
Kdykoliv jsme dříve odjížděli z Baltenii de Sus, věděli jsme, že se sem určitě brzy vrátíme. Vždy jsme už cestou domů vymýšleli plány na příští roky. Potvrzovala se tak slova profesora Štěrby, že ten, kdo jednou navštívil dunajskou deltu, musí se tam stále vracet. Letos poprvé tomu bylo jinak.
