Hudba z nitra černé Afriky… Naše povědomí o ní je většinou jen matné. Tušíme, že se stala inspirací pro latinskoamerické rytmy, víme, že jejím základem je buben. Můžeme si přečíst o tom, že jednotlivá černošská etnika používala hudbu jako nedílnou součást slavností a rituálů, či o tom, že bubny sloužily k dorozumívání. Jen málo Středoevropanů s ní ale umí zacházet tvůrčím způsobem. Jedním z nich je perkusionista Miloš Vacík. Při vstupu do místnosti plné knih a jeho obrazů jsem zaregistroval bubny a bubínky a něco, co jsem považoval za luk.
Přijde mi nelogické, když Čech hraje africkou muziku. Je to, jako by se Afričan pokoušel o klasickou českou polku.
To záleží na tom, co tím chce ten Čech říci. Mě zajímá technika, rytmy, a přepracovávám to do toho, jak to cítím a mám rád. Ale už to není nejčistší. Já africké nástroje kombinuji třeba s arabskými. Mám nástroje kubánské, brazilské, které mají svůj původ v Africe, ale liší se tvarem, zvukem nebo materiálem, z něhož jsou vyrobeny.
Ale proč zrovna Afrika?
K africkým nástrojům jsem se dostal oklikou. Přes profesora, který perfektně zvládal věci latinskoamerické. Ty mají africké kořeny. A vůbec to není hudba primitivní. Když přišel běloch do Afriky, viděl, jak tam tlučou do bubnů a svíjejí se, prohlásil to za primitivní, protože tomu nerozuměl. Opak je pravdou! Tamní hudba je historicky podložená, nic tam není náhoda! Stejně tak tance. Muzika doprovázela všechny obřady. Svatby, narození dětí, pohřby, ale i modlitby a války! Byla a je nedílnou součástí všedního života.
Jak ale můžete oslovit české posluchače, kteří ono historické povědomí nemají?
To je právě umění přenosu a zjednodušení. Nejde to bez poctivého studia. Etnické hudbě se musíte hluboce věnovat. Pak se můžete pokusit muziku přenést tak, aby ji lidi pochopili, abyste je oslovil. Jde o to, předat sílu a energii, která je tu zakletá.
Hudbou se může manipulovat. Jak jsou na tom bubny?
Bubny to jde nejlíp! Bubny byly podle mě první nástroj. Když člověk bouchne do hrudi, tleskne – to už je bicí zvuk. Když chce šimpanz zahnat geparda, tak mlátí klackem do země. Opice pozná, že úderem může něco dokázat. Člověk celou historii ovlivňuje bicím nástrojem druhé. A nebo sebe. Afričané pomocí rytmů komunikují s duchy. Vojenští bubeníci dodávali odvahu ještě v předminulém století. Hudba je předání emoce. V bubnech je veliká moc.
Není to tady ve střední Evropě jenom módní záležitost?
Je moderní používat etnické vlivy v moderní hudbě. Může to být pro ten typ posluchačů, které nebaví poslouchat jen elektronickou hudbu, a tak se začíná kombinovat s etnickými vlivy či nástroji. A pak je jiná kategorie lidí, kam si myslím, že patřím já. Populární hudba kolem nás a její kvalita je tak nízká, že se za etnickou hudbou vydávají. Já osobně to neberu tak, že je to móda, ale že se mi líbí, čerpám z ní, a je na posluchačích, aby na to reagovali. Už to dělám dvanáct let, takže nejde o vyloženě módní záležitost. Navíc opravdu velkou část etnické muziky tvoří improvizace, to znamená, že ji dotváříte srdcem.
Nakonec vzal Miloš Vacík do ruky berimbau, luk s drátěnou tětivou, a zahrál pomocí bambusové hůlky a kamínku kousek skladby, která jako by vycházela z hloubky brazilského kontinentu. A mně došlo, že tenhle luk nesloužil k zabíjení.
MILOŠ VACÍK je kapelníkem skupiny TAM-TAM ORCHESTRA a je jedním z nejlepších českých perkusionistů. S hrou na bicí soupravu začal ve svých dvanácti letech pod dohledem profesora Ivana Domináka. Nástupem do skupiny Laura a její tygři začala jeho profesionální hudební dráha. S Pražským výběrem absolvoval tři turné. Důležitými učiteli na etnické bicí nástroje byli profesor Alex Papavergou, kubánský profesor Gali ze Santiaga de Cuba a profesor Monty Louis Elison z Kalifornie. Miloš Vacík se ve své několikaleté kariéře perkusionisty a bubeníka podílel hráčsky či autorsky na více než 90 CD. Vydal i svůj vlastní, autorský CD.
