NEBEZPEČNÁ CESTA
Plavba na festival není nijak bezpečná. Proud řeky je dravý a plavci se v plochých člunech bez kýlu velmi obávají bouří. Na veletoku je několik ostrovů, z nichž největší se nachází v ústí řeky nedaleko Belému a je tak veliký jako Švýcarsko. Také ostrov Tupinambaranas je obrovský a v období velké vody, kdy se zvýší hladina řeky o 15 metrů, je tvořen stovkami malých ostrůvků.
CABOCLOS – POTOMCI INDIÁNŮ
Parintins, přístav na Amazonce ležící na výběžku ostrova Tupinambaranas, je vzdálen asi 500 km po proudu řeky od Manausu, z něhož se každoročně koncem června vydávají lodi na festival. Žije tu asi 50 000 obyvatel. Dříve indiánští válečníci – Parintintins – se dnes nazývají Caboclos. Jejich život se v mnoha oblastech velmi podobá životu indiánů, nejenom lovem a cestováním v kánoích.
Caboclos se živí zemědělstvím a rybařením. Postupem let se smísili s mestici, potomky černých otroků a kolonistů markýze de Pombal, a žijí roztroušeni podél řek v pralese. Své chýše z palmových listů staví technikou zděděnou po indiánech. Jsou soběstační, protože řeka poskytuje hojnost ryb. Prales nabízí rozličné plody a půda je hnojena živinami přinášenými řekou při záplavách.
Ti, kteří se ukrývají hluboko v pralese, žijí osamoceně v drsných podmínkách a mluví chraplavým hlasem. Konzumují spoustu manioku a svůj svět si zabydlují bytostmi z říše fantazie.
LEGENDY A BŮŽCI
Legendy a bůžci ulehčují lidu Caboclo osamělý život a ožívají během tří slavných nocí v aréně města Parintins. Prolínají se tu africká božstva, křesťanští svatí a mýty původních obyvatel. Prostřednictvím oživlých výjevů, maleb a kostýmů zde domorodci křísí neuvěřitelné příběhy, které elektrizují tisíce návštěvníků.
 V kresbách na těle se kombinují techniky carioca s přírodní uruco (černou) a genipapo (červenou) barvou, které indiáni dosud používají. |
Caboclos mají nádherné kostýmy, jsou pomalováni, přinášejí zvířata chovaná v domácnostech pro potěšení a tak představují své původní kmeny. Válečníky kmenů Parintintin, Caraja, Satere-Mawe, Tukano a dalších.
RITUÁL SMRTI A ZASVĚCENÍ
Základní obřad v životě indiánů je rituál smrti. Určité kmeny včetně Yanomami se shromažďují, aby společně pozřely popel svých mrtvých smíchaný s dušenými banány.
Rituál zasvěcení se nazývá tucandeira a spočívá ve vložení ruky do jakési rukavice ze slámy, v níž jsou uvězněny tisíce mravenců. Jejich štípnutí je nesmírně bolestivé. Mladý válečník musí vydržet bolest, aby mohl společně s ostatními překročit práh dospělosti. Bolest, horečka, vytržení. Tři dny utrpení, aby se jedinec stal mužem mezi indiány kmene Satere-Mawe.
INDIÁNI A TELEVIZE
Jeden z vrcholů festivalu představují kostýmy z rostlinných vláken na přehlídce kmenů. Jsou zde k vidění palmové listy, buriti, semena stromu hevea a všechny druhy vzácných stromů.
V oblékání zatím pořád přežívají původní materiály. Tanga – pás zakrývající intimní místa amazonských žen – je utkaný po indiánském způsobu. Tradiční oděv bývá zhotoven z ozdobených palmových listů a papouščího peří.
Přesto se už ukazuje, že rodiny domorodců pomalu opouštějí svou indiánskou minulost. V tradičních kresbách na těle se mísí indiánské umění, přírodní materiály a carioca, což jsou vlivy, které se do rodin v pralese derou stále více prostřednictvím televize.
Kresby na těle indiánského válečníka a amazonské ženy zobrazují jaguára, zvíře, kterého si lidé nejvíce váží. Uprostřed pralesa mají setkání s jaguárem často za následek smrt a nejsou nijak výjimečná. Pouze ti nejstatečnější uniknou, ale navždy si na svém těle odnášejí stopy po drápech a zubech této šelmy. Jejich ženy pak nosí zuby jaguárů, aby dokazovaly odvahu válečníků.
BUVOL PROTI ZEBŘE
V Parintins existují dva idoly a dva klany. Po tři dny slavností je to modrá proti červené, “gente” proti “povo”.
Modří Caprichios mají jako svůj symbol černého buvola. Barvu červených Garantidos hájí bílá zebra – symbol člověka. Se zavedením rohatého dobytka na fazendy byla totiž představivost domorodců obohacena o nový idol – buvola. Každý náčelník připravuje po celý rok své věrné k jednohlasnému vibrátu v aréně. Jury, složená z obyvatel všech koutů Brazílie, má velmi těžkou úlohu – rozhodnout o vítězi. Každoročně se po vyhlášení výsledků zvedne v aréně hněv a nevole mezi těmi, kteří prohráli a odmítají tento verdikt přijmout.
K tomu, aby se emoce uklidnily, bude potřeba ještě dalších dvou týdnů se spoustou cachace a piva. Poté se život opět vrátí do svého monotónního rytmu, v němž budou domorodci žít až do následujícího roku.
KAŽDODENNÍ PŘELUDY Ale ani obyčejný život amazonských indiánů není obyčejný. Znovu objeví Laru, bohyni vody, a Jurupari, ovoce boha, který je tvůrcem zákonů pralesa. Budou ze svých těl vymítat démona Miraquita, který je chce očarovat. Budou se mít na pozoru před tancem růžového delfína Boto, známého svůdce žen, a bát se setkání s velkou kobrou, třicetimetrovým hadem. Tváří v tvář budou velice malí před Tupem, tvůrcem lidství. Kdybyste se do těchto oblastí někdy dostali, poslechněte rady indiánů a mějte se na loveckých stezkách na pozoru před Curupirou, který vetřelce mate tím, že kráčí s nohama otočenýma na opačnou stranu. duben 1999
Okamžiky šílenství, erotické a mystické extáze uprostřed amazonských pralesů patří mezi nejbizarnější podívané na světě. Každoročně se v posledních třech červnových dnech setkávají mesticové, indiáni a turisté, aby v srdci amazonského ostrova Tupinambaranas obdivovali souboje, kostýmy a tance nejnádhernějšího představení, jaké Amazonie nabízí.
Parintins, místo konání nejdůležitějšího festivalu v Brazílii, se v dnešní době stal nejen povinným cílem putování tisíců obyvatel Amazonie, ale i dostaveníčkem miliardářů, kteří se plaví po Amazonce na svých obrovských jachtách. Po dvoutisícovém úseku Amazonky směřuje flotila téměř tisíce lodí, vezoucích věrné na místo uctívání.
