Indiáni Kankuamo po staletí srdnatě bránili svoji zemi a odolávali vpádům conquistadorů. Přestože většina jejich kultury zmizela pod nánosy španělské kolonizace, své kořeny úplně neztratili. Tanec ďáblů je toho živým důkazem.
V odlehlém kraji na úpatí zasněžených štítů Sierra Nevady usnul čas. Klikaté stezky horské džungle se za chladných rán ztrácejí v potrhaných cárech šedých mraků. Sladká vůně hnijících plodů manga pomalu stéká během horkých odpolední jako potůčky medu mezi vápnem bílenými zdmi domků. Za večerní tmy na kamenném dláždění občas zacvakají podkovy, to když znavená mula klopýtá pod tíhou trsů čerstvě sklizených banánů. Noci jsou černé, často plné strachu a ozvěn vzdálené střelby partyzánů hnutí FARC nebo paramilitárních jednotek operujících v těchto horách.
V horské komunitě Atanquez dnes žijí z valné většiny mesticové, v menší míře mulati. Přestože většina z nich hrdě odvozuje svůj původ od indiánů Kankuamo, jednoho ze čtyřech původních kmenů obývajících území ¬Sierra Nevady, naprostá většina obyvatelů Atanquezu již nemluví původním jazykem a ztratila svoji indiánskou identitu.
Kdo s koho?
Osmý čtvrtek po Velikonocích slaví každoročně křesťané na celém světě svátek Božího těla (Corpus Christi). Protože tato náboženská událost většinou připadla na období kolem letního slunovratu – důležitého středobodu pro všechny přírodní národy – docházelo v Novém světě od prvních let conquisty k prolínání zvyklostí indiánů, afrických otroků a španělských kolonistů. Kvůli politické dominanci však katoličtí kněží násilně překroutili pohanskou symboliku duchů, démonů a posvátných přírodních míst a včlenili ji pod jinými významy do půdorysu křesťanské věrouky. Z rituálního uctívání přírodních sil a živlů se stal alegorický zápas Boha s ďáblem, Dobra se Zlem, ve kterém Bůh vždy vyhraje a ďábel je poražen.
V atanquezském procesí Corpus Christi účinkují tři skupiny tanečníků: Diablos, Cucambas a Negros společně s Negritas. Každá skupina čítá několik desítek členů, od dětí po starce. Skupinu vedou kapitáni, osoby s přirozeným respektem napříč komunitou. Když je kapitán jmenován, přijímá úkol vést skupinu až do své smrti. Hlavou všech kapitánů je Rafael Andrés, první kapitán skupiny Negros. Šestasedmdesátiletý prošedivělý muž, který v komunitě zastává roli léčitele (curandero), vede procesí Božího těla v Atanquezu již přes třicet let. Každý rok v čele skupiny Negros tančí s dřevěnou symbolickou mačetou v ruce a do rytmu bubnů předzpívává opakující se hypnotickou mantru.
Diablos jsou rudí ďáblové – v atanquezském procesí symbolizují zlo. Protože animistické kultury ze západní Afriky démonické síly uctívaly a respektovaly, předpokládá se, že právě postava ďábla má africký původ. Diablos tančí v čele procesí, v rytmu hlubokého bubnu a šustivého cinkání stovek rolniček a chrastítek, které mají přivázané na nohou. Dupavý tanec doprovázejí bojovými skřeky a cvakáním kastanět. Podle katolické interpretace se vysmívají Svátosti, vyhrožují Bohu svým agresivním tancem a ostruhami na botách a touží uchopit vládu nad světem. Když procesí zastaví před oltářem, ďáblové pokleknou a symbolicky skloní hlavu před obrazem Ježíše Krista.
Cucambas v zelených ptačích maskách představují ve spektáklu Corpus Christi roli dobra – obraz křesťanského Boha. Na rozdíl od ďáblů má tato postava kořeny v mýtech původních obyvatel Sierra Nevady, ačkoliv se neví, co původně znamenala. Kukamby nezpívají, jen se točí do kruhu a za zvuku flétny rozpínají „křídla“. Ptačí maska je sešitá z několimetrového pruhu palmového listí a pro dospělé tanečníky váží téměř dvacet kilogramů.
Negros (a Negritas) – tanečníci a tanečnice v kloboucích pokrytých květinami a dlouhými pestrobarevnými prýmky zastávají úlohu ochránců Cucambas, tedy Boha a dobra. S dřevěnou rituální mačetou chrání dobro proti ďáblovi. Na barevně dekorovaných mačetách bývá hlavním objektem ikona slunce a christogram IHS, křesťanský backronym s nejednoznačným významem.
Svátek Božího těla začíná ráno za východu slunce vysoko ve stráni nad vesnicí, u obřího kamene (piedra Manzanares), pod nímž je údajně pohřben mamo Tutaka, duchovní učitel a indiánský zakladatel Atanquezu. Kapitáni a stařešinové se shromáždí na vrcholku skalky a podle polohy a tvaru mraků na horizontu věští budoucnost pro celou komunitu. Stařešinové tvrdí, že všichni obyvatelé vesnice se v obrazu tvořeném mraky a vycházejícím sluncem dají vidět. Pokud někdo chybí, znamená to, že do roka zemře.
Procesí na svátek Božího těla prochází vesnicí celkem třikrát – ráno, v poledne a v podvečer. Každý okruh trvá dvě až tři hodiny, procesí se zastavuje a zpívá na místech, která indiáni považovali za posvátná. Během slavnosti na nich lidé staví improvizované, katolicky orientované oltáře. Každý okruh procesí začíná u posvátného kamene, pokračuje směrem dolů k náměstíčku a kostelu, kde vždy proběhne katolická mše. Pak se tanečníci vracejí směrem nahoru ke kamenu, do hor. Všichni tancují pozpátku, aby se ke kostelu (Bohu) nikdy neobrátili zády.
