TEXT A FOTO: KLÁRA SODOMKOVÁ
Zpoza saudsko-arabských hor na druhé straně Rudého moře začíná pomalu vykukovat měsíc, dnes zrovna v úplňku. Podél pobřeží míjíme několik různých luxusních letovisek, jedno velké s věžičkami a neony. „Sem jezdí hlavně bohatí Rusové,“ informuje řidič našeho těžce usmlouvaného taxíku.
My však pokračujeme dál na jih. Náš cíl je Ras Ha Satan, Satanova hlava, beduínská pláž na východním pobřeží poloostrova Sinaj. Věříme, že kočovníky z pouště komerce ještě nedostihla. „Dáte si hašiš nebo opium?“ Vítají nás na pláži poseté slaměnými chatkami a posezeními pod palmovými přístřešky, odkud se ozývá živá hudba a mě tak napadá „Tohle, že je to místo, kde dostal Mojžíš od Boha Desatero? Sem, že by putovali židé i křesťané?“. Podle Bible dostal Mojžíš kamenné desky s desaterem na hoře Sinaj, dnes je takto nazývána celá oblast ve správě Egypta, kterou obklopuje Středozemní moře ze severu a Rudé moře z jihu. Kromě procesí věřících to však do Sinaje táhne také všechny blázny světa.
PLÁŽ PLNÁ ALCHYMISTŮ
Tančí, zpívají u ohně jako v transu a hrají na roztodivné nástroje. Jsou odevšad a prý se dohromady vlastně ani neznají. Kupodivu jim to ladí. Texty i melodie písní jsou v podstatě jednoduché, takže se po pár chvilkách může ke zpěvu připojit každý. Celý výjev působní neskutečně, skoro magicky. Připomíná to Santiagův pobyt mezi beduíny, z Alchymisty Paula Coelho. Rozbalujeme vodní dýmku a usedáme na matrace pod palmy mezi shromážděné. „Jsou tu lidé z různých koutů světa, ale všichni jako by měli něco společného. Objevíte zde cestovatele a vyznavače alternativního způsobu života, kteří dají přednost spacáku a slaměnému přístřešku před postelemi a osobními koupelnami all-inclusive hotelů na vedlejších plážích,“ říká Shai, židovská tanečnice z Jeruzaléma, kterou k nám přivábila vůně egyptských tabáků linoucí se z naší dýmky. Shai tu sedí s Džoserem, propalestinským Káhiřanem. Tady ale původ a víra nehrají roli. „Alespoň ne dokud se zpívá, tančí a kouří,“ shodují se.
ZTRACENO V PŘEKLADU
„Satanova hlava“ láká hlavně bezvěrce, co na tom, že překlad beduínského názvu Ras Ha Satan komolí tak, jak chtějí. Izraelský přítel Amir mi do toho vnesl trochu světla. „V arabštině jméno vůbec neznačí satanovu hlavu, ale ,dvě pláže, spojené hlavou‘. A tou hlavou se myslí obří skála, která je uprostřed,“ vysvětluje Amir. Ten tu připomíná výjev z Bible, tedy přesněji řečeno, jako by si odskočil z Poslední večeře od Leonarda da Vinci. Mezitím beduíni přinášejí naši večeři a já věřím, že nebude poslední. Dnešní menu je tajin, místní specialita. Základem je zelenina, jakékoliv maso a koření, vše se dá do hrncetajinu a dusí se dokud maso nezměkne. Koukám na jídlo a myslím si, že dnes se dusilo kuře v cuketách, ale i s brky. Po večeři a večerním hovoru u vodnice mě zvuk moře ukolébal ke spánku. Probuzení je dech beroucí. Z chatky výhled na moře, červené saudsko-arabské hory a na druhé straně, co by kamenem dohodil, sinajská hornatá poušť. Člověk ani neprotře oči a beduínský „číšník“ už servíruje snídani pod palmami a s profesionalitou průvodce doporučuje procházku do pouště či šnorchlování s pozorováním korálů, které tu jsou opravdu úžasné. A má pravdu. Nemusíte ani zacházet příliš daleko či hluboko, aby se vám otevřel svět pestrých barev a tvarů. Člověk si připadá jako v akváriu, pouze s tím rozdílem, že tu neplavou jen zlaté rybky z obchodu. Nejeden plavec tady zakusil, jaké to je být spálen medúzou, a dokonce zaslechnu vzrušené vyprávění někoho, kdo se ve vodě setkal s mořským úhořem. Když pak k večeru sedíme pod palmami s dýmkou, mihne se dále v moři špičatá ploutev. Rudé moře tak působí trochu divočeji, přírodněji než ohraničené pláže na dovolené v Chorvatsku. I to bude důvod, proč se sem sjíždějí dobrodruzi.
APOŠTOL S FACEBOOKEM
Amir mezitím na písku rozbaluje velké plátno se svým výtvorem. Je to obraz zeměkoule, kterou obklopují nazí lidé všech barev a tvarů držíce se za ruce. Okolo nich plavou delfíni, skví se velká barevná duha a to vše doprovázejí symboly snad všech světových náboženství a spirituálních hnutí. Zaníceně nás nabádá k všeobecné lásce, radosti a poučuje nás o víře ve vesmírné lidi. Mluví dlouho a přitom stíhá pózovat pro kameru. „Na Ras Ha Satan jsem přijel načerpat klid, lásku a pobýt trochu v poušti, splynut s přírodou,“ říká, ale vzápětí zavolá na beduína a objedná si opulentní snídani, menu pod názvem Ras, až pod nos. Vyzývá nás přitom, abychom se, zcela nepřírodně, podívali na jeho facebook profil, má tam prý ještě mnohem více podobných obrazů. Čas se na Ras Ha Satan nepočítá. Prostě plyne. Den se střídá s nocí a je to jen na vás, jestli se vydáte prozkoumat okolí. Kývnete na nabídku postaršího beduína s velbloudem, který nabízí svezení či několikadenní výlet do pouště, třeba až ke klášteru svaté Kateřiny, přímo pod biblickou horu Sinaj. To vše na velbloudech či v džípu. Cestou vás kromě pouštních scenerií, tolik odlišných od představ písečných dun Sahary a neskutečných výhledů na Rudé moře, ohromí třeba prameny písků všech možných barev. Od sytě červené, žluté, sněhově bílé až po černou. Můžete ale i jen tak pár dní zůstat ležet, v přístřeší své chatky. Pak s vámi možná zapřede hovor další z bláznivých hledačů pravdy na Satanově hlavě. Stejně jako Polák, který si k nám přisedá, když zaslechl češtinu. Své jméno však bůhví proč tají. Představí se jako Robin Hood internetu, jako Herkules, jako Einstein…, to vše jsou prý části jeho já. „Herkules znázorňuje sílu, Einstein moudrost a Robin Hood? Vychytralost.“ Vypráví nám o své spirituální cestě za maximální soustředěností a snahou dotáhnout svou osobnost k dokonalosti po všech stránkách. Mluví o sobě v superlativech, spí prý v malé pyramidce, aby byl i ve spánku napojen na energii. I on má však své webové stránky, které nám neváhá doporučit. I on se přijel do pouště oprostit od materiálních hodnot konzumní společnosti. Nicméně i tento „Robin Hood“ využívá paradoxně všechny vymoženosti turismu. Platí za výborné jídlo, které mu beduíni přinesou přímo pod nos, za používání sice společných a beze střechy, ale perfektně funkčních a čistých sociálních zařízení. Přitom sem prý přijeli „zakusit život v poušti“. Když však na cestě zpátky míjíme jednu z opravdových beduínských osad, jen se utvrdím v přesvědčení, že žít v poušti znamená něco úplně jiného. Přístřešky sbité z vlnitých plechů a stádo koz, sladký mátový čaj v ušmudlané konvičce a dlouhá putování ke studni nebo aspoň v poušti přistavené cisterně. Při tomto pohledu si říkám, že bez rýžové magluby s lilky, přinesené osmahlým beduínem, by všem těm nočním tanečníkům v kulisách rudých saudských hor, ale zas tak do skoku nebylo.
