Démonicky vypadající postavy pygmejských tanečníků osvěcuje úplněk, dunivé zvuky jejich bubnů doléhají až do hloubi pralesa. V tančícím víru polonahých těl mizí zbytky mého vědomí, přidávám se k ostatním, brána do jiných dimenzí se otevírá a já opouštím naši planetu…
Afrika vám buď dovolí odkrýt svá tajemství, nebo ne. Po stopách „dětí pralesa“ můžete jít celé týdny, vybaveni těmi nejlepšími průvodci a aktuálními informacemi, a o Pygmeje nezavadíte. Jindy se vydáte na cestu bez jakéhokoliv plánu a ono to přijde samo. Najednou stojíte před pygmejskou vesnicí. Mně se to díky vytrvalosti a notné dávce štěstí podařilo v pohraničí Středoafrické republiky. Většinu této země pokrývají savany, které na jižní hranici s Kongem přecházejí v husté pralesy. Zatím se dřevařské firmy do nestabilní republiky příliš nehrnou, a tak to v pralesích stále funguje jako před staletími. Už první vesnička plná kuželovitých domů z větví a listí mě nezklamala. Celá osada se hned seběhla a já zvědavě pozoroval malé „děti pralesa“, zatímco ony po očku omrkávaly zase mě. Náčelník byl velice přátelský a po domluvě rukama i nohama vydal verdikt: mohu mezi nimi zůstat několik dní a pozorovat život jeho komunity. Měl jsem navíc to štěstí, že se vesnice připravovala na velký taneční rituál.
BEZ VÍNA NENÍ TANEC
Tanec je pro Pygmeje vším. Jakmile se roznese novina, že se za šera bude tančit, nemůžou se dočkat. Ženy a děti běží do lesa posbírat listí, které slouží jako ozdoba místo sukénky. Nezbytností je připravit tamtamy, muži si musejí zajistit alkohol, kterým často bývá palmové víno. Ani u Pygmejů totiž není tanec bez vína. Většinou má každá větší vesnice svůj poradní strom, u kterého konají všechna shromáždění. Ještě odpoledne je před ním prázdno. Vesničané se potřebují nejprve posilnit před dlouhým večerem. Před chatrčemi plápolají ohýnky, na kterých se chystá jednoduché jídlo. Po setmění se u poradního stromu začínají objevovat první stíny a zanedlouho je celá vesnice pohromadě. Nejprve se musí nalít víno mužům u bubnů, kteří se pak s vervou pustí do hry a vytvoří tak rytmickou kulisu pro tanec. První ženy se vrhají do kola, do rytmu natřásají zadky se sukněmi z darů lesa. Tanec je výsostně týmovou záležitostí, stejně jako celý život Pygmejů. Tančí se v kruhu za sebou nebo při spojení za ruce.
PŘICHÁZÍ DUCH
Je až s podivem, jak fascinující podívanou je křepčení vesničanů. Některé ženy neodkládají ani v kole nemluvňata a neváhají se s malými nádobami dožadovat se další dávky vína. Překvapilo mě, že blahodárným vínem napájejí i své ratolesti. Jako kdyby je chtěly naučit tomu, co je dobré. Rytmický zpěv se nese prostranstvím a celá skupina tančících blaženě poskakuje. Je úplněk a noc bude magická. Dnes se zjeví duch Dzingy, který přebývá v lesích. Nikdo neví, jak je velký, někteří tvrdí, že je vysoký metr, jiní jsou přesvědčeni, že je pětimetrový. Dzingy je každopádně mocný duch, s nímž jsou děti lesa natrvalo spojeny. Za velkého jásotu vbíhá doprostřed kruhu postava v masce spletené z dlouhých stébel trav. Dzingy se potácí ze strany na stranu, jako kdyby vůbec nebyl s námi. Bubeníci v tu chvíli buší do svých nástrojů jako o život a tanečníci zpívají o duchovi lesů s takovým zápalem, že se hlasy nesou až do nebes. Atmosféra je skutečně uhrančivá, Dzingy se snaží lapit některého z tančících a dav se ihned dává s jekotem na útěk. Netančí-li vesničané podle představ ducha, může i odejít. Jednou to dokonce k lítosti všech udělá, ale nakonec se vrátí, protože vesničané opět začali tančit podle jeho pravidel.
AŽ DO NEBES
Po chvíli dochází ke změně a tanečníci se chytají za ruce. Došlo však i na mě. Najednou jsem se ocitl uprostřed kruhu před samotným lesním duchem. Zpočátku fotografuji, jak jen to jde. Tanečníci spojeni do dvou kruhů se kolem mě míhají jako rozmazané stíny, vše démonicky ozařuje měsíční svit, bubeníci nadlidsky bubnují a kruhy se roztáčejí, jako kdyby se mělo letět do oblak. Prach od vířících tanečníků se mísí s potem a já pomalu ztrácím přehled i vědomí. Uvědomuji si, že ani já, ani tanečníci už nejsme na této planetě. Je to stav, který se ani snad nedá popsat, ale už plně chápu, že i Dzingy může být pětimetrový, možná i dvacetimetrový nebo dokonce nekonečný stejně jako celý vesmír. Nevím, jak to trvalo dlouho, ale když jsme se opět pomalu probouzeli k vědomí, většina tanečníků padala vysílením na zem a jen bubeníci ještě ze setrvačnosti hráli. Duch Dzingy jako by se vznášel a pomalu se vytrácel zpět do lesa. Tu noc se již netančilo. Všichni odcházeli do svých příbytků s nesmírným pocitem lehkosti, radosti a vzájemného propojení.
