TISÍCILETÝ RITUÁL TRVÁ. NIKDO NEVÍ, KDY A KDE ZAČAL, NIKDO NEVÍ, ZDALI NĚKDY ZMIZÍ. INDIÁNI Z EKVÁDORSKÝCH HOR STÁLE V TANCI DUPOU DO SVÉ ZEMĚ, STÁLE POKORNĚ DĚKUJÍ SVÝM BOHŮM.
TEXT A FOTO: JAN SOCHOR
Když španělští conquistadoři v polovině 16. století dobyli rozsáhlou říši Inků, pod jejíž správu tehdy ekvádorské území patřilo, započali tím zprvu násilnou a později ideologickou evangelizaci původního obyvatelstva. Španělští kněží sice nejdříve volali po tvrdém zákazu indiánských – pro katolíky pohanských – slavností, ale později chytře využili mnoha podobností mezi svátky obou kultur a indiány přesvědčili, že jejich modly, svátky a bohové jsou vlastně ve skutečnosti křesťanského charakteru.
Prostí indiáni uvěřili, že jejich bůh slunce Inti se skrývá v pozlaceném slunci křesťanské monstrance, nebo že Pača-Mama, jejich matka země, by třeba mohla být Pannou Marií, matkou křesťanského boha. Kultury se začaly prolínat. Samozřejmě, že o svobodném splynutí nemůže být řeč, celý proces se odehrával v železných okovech náboženské propagandy španělského kléru, pro nějž byl indián objektem určeným k náboženské konverzi, nikoliv rovným partnerem v teologické diskusi. Především pak jezuité systematicky během dlouhých desetiletí přesvědčovali indiány, že jejich oslavy Inti Raymi na začátku června, při kterých tancem děkovali bohům za úrodu kukuřice, kdy oslavovali matku zemi, jsou vlastně poděkováním Kristovi za to, že své tělo obětoval lidem. Indiáni se podvolili, přijali katolický koncept se všemi jeho pravidly. A aby se nebouřili a dál tvrdě pracovali, dovolili jim katoličtí kněží při oslavě Božího těla tancovat a zpít se chichou do němoty. Indiánský kronikář Guamán Poma de Ayala tehdy zapsal: „Synové a dcery vazalů museli tancovat před Pannou Marií a před všemi svatými během náboženských oslav.“ Řečeno slovy dneška, křesťanská kampaň byla úspěšná.
Svátek Božího těla, latinsky Corpus Christi, připadá na první čtvrtek po slavnosti Nejsvětější Trojice. Obvykle se slavívá na přelomu května a června. Tento katolický svátek připomíná jedno ze základních dogmat křesťanské víry – tzv. přijímání těla Páně, obvykle ve formě hostie. Původ tohoto rituálu je odvozován od biblických popisů poslední večeře Ježíše a jeho učedníků, kdy jim podle legendy rozdával chléb a víno jako „své tělo a svou krev“.
Fiestu v Pujilí organizují tzv. priostes, které po dohodě určí páter místního kostela při veřejné mši. Tito majordomové mají každoročně za úkol získat dostatečné finanční prostředky mezi bohatšími obyvateli města, kteří formou darů oslavy financují. Priostes se také podílejí na výběru tanečníků. Při procesí kráčejí v čele každé skupiny danzantes a v rukou drží jakousi korouhev, symbol jejich stavu.
Středobodem slavnosti Božího těla v Pujilí jsou danzantes – tanečníci. V kečuánštině, původním jazyce zdejších indiánů nazývaní tushuckuna. Volně přeloženo jsou to vyvolávači deště, zprostředkovatelé komunikace mezi lidmi a bohy, neboť jejich rituální tanec byl kdysi jakýmsi díkůvzdáním za úrodu, potažmo za dostatek vláhy, kterou bohové zemi seslali. Kořeny těchto ceremonií zřejmě sahají daleko před inckou kulturu. Hliněné figurky z archeologických vykopávek kultury Jama-Coaque z doby 500 př. n. l. až 1500 našeho letopočtu totiž značně připomínají současné tanečníky.
Danzantes oblékají rozměrný a složitě vystavěný kostým, který může celkově vážit až 40 kilogramů. Není tedy divu, že jsou doprovázeni početnou suitou pomocníků, kteří nesou vodu, občerstvení nebo kořalku a ve chvílích oddychu drží tanečníkovu korunu. Kroj se skládá z mohutné zdobené koruny, dlouhé vyšívané deky, jež tanečníkovi padá z koruny na záda a náprsního krunýře. Korunu – zevnitř zpevněnou dřevěnou kostrou – pokrývají desítky blýskavých plíšků, mincí, korálků z růžence, sklíček, lastur, podobně jako náprsní plát. Středem každé koruny je symbol slunce a z jejího vrcholu ční chocholy pavích per. Na nohou chrastí tanečníkům při každém kroku rolničky a u pasu se jim houpe krátká zahnutá dýka.
Tanečníci podupáváním opisují v tanci malé kruhy. Víc jim těžký kostým nedovolí. Jednou za každý okruh doširoka roztáhnou ruce a mohutně zamávají, jakoby měli křídla. V tu chvíli představují kondora, odpradávna posvátného ptáka všech andských kultur. Rytmus tance udržuje tamboril – velký, jehněčí kůží potažený buben s hlubokým hlasem, který doplňuje pisklavými zvuky pingullo – indiánská flétna. Během několikahodinového procesí doprovází danzantes jejich vlastní ženy. Jsou oblečeny v podobných kostýmech, pestře zdobených výšivkami a korály. Každá z nich má v rukou holubici, která je v křesťanské věrouce považována za symbol Ducha svatého.
Mezi jednotlivými skupinami danzantes občas promašíruje mnohačlenný žesťový band v nažehlených uniformách. Jako střihnutím tak přenese rituální průvod tanečníků z pre-inckých dob do 21. století. Tisíciletý rituál trvá.
