Nad rozpálenou toskánskou krajinou se tyčí mohutná socha ženy s obrovskými pomalovanými prsy. Mezi olivovníky a cypřiši působí jako fata morgána. Kdo za ní jde, ocitne se v oáze plné barev a odlesků, osvěžující vody a vůní jižních bylin. Je to Giardino dei Tarocchi, království francouzské sochařky Niki de Saint Phalle.
SEN O PARKU
Všechno začalo roku 1974 v sanatoriu ve Sv. Mořici, kde se Niki de Saint Phalle (nar. 1930) zotavovala po operaci plic. V té době už byla světově uznávanou sochařkou a měla za sebou pohnuté životní osudy – útěk z domova, daleké cesty, nervové zhroucení, rozvod i druhou svatbu, i avantgardní výstavy v Evropě a USA. Své sochy a objekty vyráběla z polyesterových laminátů, které jí způsobily těžkou plicní chorobu.
Vynucený odpočinek však měl jednu kladnou stránku. Niki de Saint Phalle se potkala s Marellou Caracciolo, dávnou přítelkyní z New Yorku. Vyprávěla jí o svém velkém životním snu vytvořit park s vlastním krajinně architektonickým řešením a s množstvím objektů a soch. Přítelkyně jí velkoryse nabídla rodinný pozemek v toskánské vísce Garavicchio nedaleko malebného středověkého městečka Cap`albio. Zvlněná krajina plná historických odkazů plně vyhovovala sochařčinu záměru, a Niki de Saint Phalle nabídku přijala.
BAREVNÉ ŽENY
Niki de Saint Phalle se proslavila především pestrobarevnými sochami žen (Nany). V její tvorbě je patrná fascinace primitivními kulturami, mýty a symboly, snaží se o uchopení různých ženských archetypů. K uskutečnění tak rozsáhlého projektu, jakým je Tarotová zahrada, ji inspirovalo dílo Antonia Gaudího a slavný zámek (Palais Idéal) “Listonoše” Chevala ve francouzském Hauterives. Za téma tohoto velkolepého projektu si zvolila 22 karet Velké arkány Tarotu. Tarot je prastarý systém vykládání karet. Po stavy z tarotových karet v sobě nesou archetypální symboliku, která byla Niki de Saint Phalle vždy blízká a jejíž obrazy hledala a nacházela na svých cestách po Egyptě, Maroku, Indii, Mexiku či Řecku.
Přípravné práce začaly v roce 1978, ale teprve od roku 1979 trávila umělkyně většinu času v Toskánsku a zakládala zahradu. V roce 1980 vznikaly první dvě sochy – Kouzelník a Velekněžka. V roce 1981 si Niki de Saint Phalle pronajala domek nedaleko od pozemku a najala si za pomocníky okolní farmáře. Obrovskou oporou jí byl osobní asistent Ricardo Menon a její manžel, švýcarský sochař Jean Tinguely, který spolu se svými krajany, Seppem Imhofem a Ricem Weberem, svářel kovové konstrukce na sochy. Postupn ě se však začínaly krátit finance. V roce 1982 Niki de Saint Phalle dostala nečekanou nabídku, aby vytvořila vlastní parfém. Sklidila s ním obrovský komerční úspěch, který jí zajistil peníze na pokračování projektu.
SLUNEČNÍ BŮH
V následujících dvou letech Niki de Saint Phalle vytvořila dva nezapomenutelné objekty, jimiž se natrvalo zapsala do dějin moderního umění. Jedním z nich je věhlasná fontána před pařížským Centre Pompidou, kterou realizovala s Jeanem Tinguelym, a druhým je kultovní socha Slunečního boha, která vznikla pro kampus Univerzity v San Diegu. Avšak od roku 1984 se Niki de Saint Phalle věnuje výhradně svému projektu Tarotové zahrady. Sochu Vládkyně, která dominuje celému komplexu i okolní krajině, vytvořila ve tvaru sfingy, v jejímž nitru se skrývá sochařčin ateliér. Kromě zrcátek a skleněných střípků začíná využívat i keramiku, kterou podle jejích návrhů vyrábí Venera Finochiaro. Postupně vznikají další sochy – Blázen, Slunce, Luna atd. Jean Tinguely vytvořil mobilní objekt na sochu Věže. Po jeho smrti v roce 1991 vznikla v zahradě malá kaplička, která je zasvěcena jeho památce.
ČAROVNÁ ZAHRADA
Oproti bujnosti mozaiek a sochařských kompozic je architektonický plán zahrady velmi střídmý. Cesta od hlavní brány vede přímo k srdci zahrady, jímž je impozantní komplex soch a fontány, propojený s bizarním městečkem. Středem městečka je kruhové náměstí lemované podloubím, v jehož nitru se skrývají sedátka, zákoutí a bezpočet mozaiek a keramických obrazů. Detail je důmyslný a ornamentální, celkový záměr jednoduchý a razantní. Od hlavního komplexu vedou dvě cesty k dalším sochám, které jsou ukryty m ezi vegetací, nebo naopak dominují volným prostranstvím. Cestičky jsou úzké a chodci často zavadí o vonné byliny – levanduli, mátu či rozmarýnu. Vůně, barvy, blesky zrcátek, bublání vody, to vše vytváří atmosféru, která nás otevírá cestě Tarotu. Je to cesta do vlastního nitra a Niki de Saint Phalle je na ní moudrou průvodkyní.
