Konflikt, který přetrvává už několik století, získal v posledních letech obrovské rozměry. Všechno začalo potom, co před několika lety prezident Gorbačov povolil krymským Tatarům návrat do vlasti – téměř po padesáti letech od jejich deportace. V roce 1944 byl totiž celý národ obviněn z kolaborace s fašistickým Německem a hromadně přesídlen do Uzbekistánu.
Na padesát let krymští Tataři přestali existovat, aby se v době perestrojky vynořili z hlubin historie a přihlásili se ke své existenci. Gorbačovova vláda podpořila návrat krymských Tatarů do domovského území, dostali půdu a různé dotace. Tataři se na Krym, který v posledních letech rozkvetl jakožto ruská černomořská riviéra, vrátili velmi opatrně. Dokonce byli vřele vítáni domácím obyvatelstvem, které tvořili převážně Rusové a Ukrajinci. Jenže v posledních letech se situace změnila. Tataři začali obsazovat stále více území a žádat větší privilegia za údajné křivdy, a to velmi agresivními metodami. Ruské většinové obyvatelstvo Krymu je nespokojené. Rusové jsou jako medvědi – dlouho vydrží spát, ale když se vzbudí, už je nic nezastaví. Zatím si Tataři zahrávají s ohněm; většinou podnikají malé akce, protože znají zákon síly a na sílu i reagují.
lll
…Stojím před malým trhem, který se skrývá v zeleni vysokých stromů. Pár metrů dál se nachází djurbe – mauzoleum neboli místo odpočinku tatarských chánů. To je jablko sváru a příčina dnes připraveného střetu. Bazar – živé hektické srdce každého jižního rusko-
-ukrajinského města – a hrobka tatarského chána Mechmeta Gireje II. Tataři tvrdí, že je to jejich kulturní památka a je nedůstojné, aby se vedle nacházel trh. Problém je v tom, že podobných djurbe je v oblasti Bachčysaraje velké množství, protože tu před několika stoletími sídlili krymští chánové. Hrobky jsou po celém městě – opuštěné a zanedbané, zatímco lidé z trhu hrobku ohradili, a dokonce se o ni starají. Jenže jde o lukrativní místo v centru města. Dalo by se sice uvažovat o šlechetných pohnutkách krymských Tatarů, že se snaží o zachování své historie – kdyby ovšem nebylo takovéhoto pozadí. Když tatarská, téměř vojenská organizace Mežlis vyhlásila své požadavky – zrušit trh u hrobky – setkala se s bouřlivým odporem lidí, většinou Rusů a Ukrajinců, kupujících i trhovců, pro které je bazar jediným živobytím. Jenže Tataři znají zákon silnějšího: jednoho dne vtrhla na trh velká skupina lidí, vytrhala ohradu okolo hrobky, zbila správce trhu a novináře, v noci spálila všechny dřevěné stoličky a prodejní místa polila olejem, aby se tam ráno nedalo pracovat. Šokovaní prodejci ráno svůj trh nepoznali a když tatarský Mežlis ohlásil mítink v okolí trhu, zahájili svůj protimítink. Na jihu, kde jsou hlavy horké, to znamená jediné – po vyčerpání všech argumentů přijde rvačka.
lll
Na místo jsme se dostali se štábem místního zpravodajství. Na trhu se už shromáždili trhovci – většinou ženy. Jsou rozzlobené na všechny. Jako houf barevných ptáků naletěly na nás, jedna přes druhou vykládají o křivdě, o Tatarech, rodinách, chtějí, aby novináři napsali pravdu, jejich pravdu, jinak ať si jich nepřejeme. Jsou bojovně naladěné, nemají strach z Tatarů ani z jejich případné msty.
Postupně se na trh scházejí mladí muži. Za rohem si nalévají vodku. „Chlapi, kašlete na to! Vždyť vás někdo nafotí a budou o tom zase titulky v novinách: Opilí chlapi zaútočili na bezbranné tatarské děti a ženy,“ ozývá se můj kolega Alexej.
Krymská a tatarská média píší zcela opačné informace a vykreslují události vždy ve prospěch jedné nebo druhé strany. I když je v místních novinách snaha o jakous takous objektivitu, tatarská média fotky a informace nekompromisně upravují. Používají tvrdé titulky jako „napadení skupinou ozbrojených banditů“, a na druhé straně o samotných Tatarech píší velmi zjemněle „…když se to nepodařilo správnou cestou, museli jsme použít vlastní síly“. A na konci – „…budeme bojovat za národ, víru, historii až do konce, ať nás to stojí cokoliv!“
lll
Do začátku ohlášeného mítinku ještě zbývá několik hodin, před chvílí před trhem zastavilo několik vojenských aut, všude postávají ozbrojení policisté – milice – a zoufalé prodavačky z trhu. Nevědí, zda dnes mají pracovat, nebo čekat, jak se věci vyvinou.
Ředitel trhu nám ochotně poskytuje rozhovor. Stará písnička – Tataři si dělají, co chtějí, trh přitom funguje a podílí se na rozvoji města! Tataři ho zase obviňují z agresivního chování, protože najal strážce trhu – bývalé modré barety, výsadkáře.
„Víš, Tataři jsou muslimové, a mají úplně jiné myšlení než my. My se snažíme jednat s nimi podle našich zvyků, něco ve stylu ty po mně kamenem, já po tobě chlebem, ale u nich je to jinak. Platí spíše ty po mně kamenem, já po tobě dvěma… Velmi těžko se řeší konflikty, když jsou tu lidé jako z různých planet,“ vysvětluje mi Alex situaci. „Tataři všechno berou násilím, i půdu: jen přijdou a začnou na ní stavět. Vláda nad tím zatím přivírá oči, ale domácí obyvatelstvo, které si půdu musí koupit, už reptá. Dnes sem mají přijít ozbrojené jednotky rychlého nasazení a před takovou demonstrací síly Tataři pravděpodobně ustoupí. Ale v každém případě se drž stranou, kdyby se něco semlelo, tak se tluče hlava nehlava,“ varuje.
Před chvílí se skutečně dostavila jednotka rychlého nasazení Berkut; i když je horko skoro třicet stupňů Celsia, chlapi mají plnou výstroj, včetně přileb a štítů. Postavili se do dvou ozbrojených řad, zády k sobě, aby přehradili celou ulici. Na jedné straně zůstal trh, prodavači a stále rostoucí skupinka bývalých výsadkářů a námořníků. Mezi nimi se objevili i zvláštně oblečení muži. Vypadají jako carská garda z časů ruského cara Nikolaje.
„To jsou ruští kozáci – samostatná jednotka. Všichni, kteří tu jsou – milice, Berkut – musí dodržovat rozkazy ukrajinské vlády, ale kozáci od řeky Don jsou svobodní. Tataři se bojí jen jich. Dokonce žádali vládu, aby kozáky zakázala,“ komentuje situaci Alex.
V carských uniformách, se zakroucenými vousy a ve velkých čepicích vypadají kozáci skutečně impozantně.
Na druhé straně se začalo shromažďovat tatarské obyvatelstvo. Ženy, děti, starci. V té chvíli to vypadalo velmi nevyváženě, opravdu ve prospěch Tatarů. Ale ne nadarmo se říká „chytrý jako Tatar“ – nic nebylo ponecháno náhodě, všechny akce jsou promyšlené a Tatarům ke cti lze dodat, že i dotažené do konce.
Do mítinku zbývá hodina. Vyrážíme prozkoumat okolí trhu a s úžasem zjišťujeme, že o sto metrů dál se nachází nově postavená a úplně prázdná tržnice. Před poloprázdným pultem v obrovské prosklené moderní hale posedává jediná prodavačka. Nevycházíme z údivu!
„To je nová tržnice, ale nájemné je tu podstatně vyšší než na staré, proto sem obchodníci nechtějí,“ opatrně vysvětluje.
„A kdo je majitelem nové tržnice? Rus, nebo Tatar?“
„No… Židi,“ dostáváme se nakonec k jádru věci. Tak taková je pravda života: masy poblouzněné ve jménu víry, cti a slávy… a v podstatě jde nakonec jen o peníze a moc. Teď už mi celá věc připadá jako směšné divadlo.
Vracíme se ale na jeviště. K mírumilovné skupince Tatarů přichází velká skupina urostlých chlapů s muslimskými vlajkami. Jejich příchod vyvolal na druhé straně pohyb. Jako předák výsadkářů vystupuje statný chlap, na jeho povel se tlupa přiblíží k těžkooděncům.
Napětí ve vzduchu se dá krájet, stojíme těsně před linií Berkutu.
Najednou slyším rozkaz: „Krok vpřed!“ Celá linie se uzavře štíty, změní se v jednu neprůstřelnou stěnu a udělá krok vpřed. Odtlačí skupinu dopředu a rozšíří prostor mezi oběma stranami.
„Krok vpřed!“ ozve se znovu a štíty tlačí dopředu už i nás. Adrenalin mi vyletí až nad hlavu, v okamžiku si uvědomuji, že vlastně stojím v první linii.
Nikde nablízku není jediná žena, ani novináři…
„Pusťte mě, jsem od novin,“ křičím, ale stěna mě válcuje dopředu. Probíjím se na okraj řady, kde stojí už jen policisté. Jeden mě chytí za ruku a surově hodí zpátky do rozzuřeného chumlu.
V jedné chvíli cítím, jak mě někdo tahá za ruku ven. Otočím se – Alexej. „Musíš se držet stranou,“ vysvětluje.
Všichni novináři a televizní štáby jsou v prostoru mezi ozbrojenými řadami těžkooděnců. Mezi nimi i tatarská televize. Zpráva o nové tržnici se mezi nimi šíří jako blesk. Dokonce už vydolovali informaci, že když se zruší trh, plánuje se na jeho místě stavba hotelu. Jedna novinářka působí velmi agresivním dojmem a rozhlašuje, že údaje o nové tržnici jsou lež a ceny jsou tam vyšší jen nepatrně. Byla jako zápalka… Později jsem zjistila, že šlo o ženu, která obhajuje práva krymských Tatarů.
lll
Na tatarské straně začal mítink. Tatarské ženy položily k nohám těžkooděnců květiny na znamení, že nechtějí bojovat. Monotónní arabština z megafonu začala všechny pomalu uspávat. Muži Berkutu dostali vodu a vnitřní obranná linie pohov.
Po půlhodině zpěvavé arabštiny, které nikdo nerozuměl, začaly z prvních řad mizet ženy a děti. Dopředu se prodrali muži a tón řeči přitvrdil, ozvala se ruština. Na opačné straně se okamžitě vystupňovalo napětí. Ženy začaly skandovat: „Zákon pro všechny!“ „Vrahové!“
Na tatarské straně řečník znovu přešel do arabštiny. Všichni muži poklekli a začali se modlit. Berkut uzavřel štíty a Alex mě tahal pryč, protože podle muslimského zvyku šlo o modlitbu před bojem. Všude zavládlo hrobové ticho.
Mítink ale i po skončení modlitby pokračoval dál v míru.
lll
„Naším úkolem je,“ vysvětlil velitel akce, „zabránit konfliktu. Máme tu tisíc ozbrojených vojáků a jsme rozhodnuti nepustit skupiny k sobě, a tím zabránit jakýmkoliv provokacím.“
Vypadá to, že taktika se vydařila. Po osmi hodinách odcházíme. Mítink pokračuje.
Konflikt, který by v zemi, kde jsou jasné a respektované zákony, ani být nemusel. Ohniska nenávisti uměle rozfoukávaná malými mocichtivými skupinami mají dopad na obyčejné lidi, kterým je úplně jedno, kdo je Rus a kdo Tatar. Na trhu pracovali všichni spolu. Tady se říká: „Hlavně aby byl člověk hodný!“
A tak skrytá válka pokračuje. Za celým nacionalistickým nesmyslem stojí ekonomické zájmy. Krym je překrásný hornatý poloostrov v Černém moři. Turisté z celé Euroasie sem rádi jezdí za odpočinkem a na léčení. A bylo by jen ke škodě všem na Krymu – Tatarům i Slovanům, aby se na ostrově rozpoutala krvavá řež za „svatou pravdu“.
