Lidské orgány, těla i jejich části… ohavnost, krása, poučení i znechucení. Mrtvá těla jako nástroj k umělecké tvorbě či umělecká tvorba sama, v níž je nakonec největším umělcem příroda. Maso, kosti a orgány na výstavě “Svět lidského těla” pořádně zacloumaly laickým publikem i odbornými kritiky.
ŠOKUJÍCÍ SOCHAŘ
Günter von Hagens, profesor anatomie, rodák z bývalé NDR a originální sochař, si dal zcela neobvyklé rande se smrtí vloni na jaře v německém Mannheimu. V místním státním muzeu technologie instaloval svou výstavu více než dvou set lidských orgánů, těl i jejich částí. Výstavě vévodilo několik kompletních kusů lidských těl. Sochy z tkání, masa a kostí zesnulých osob, trojrozměrné studie, vytvořené v poměru 1:1, zobrazující člověka během každodenní činnosti se všemi jeho přirozenými i během života nabytými zvláštnostmi – těla stižená infarktem, těla žen nebo těla zachvácená rakovinou… To je krátký výčet toho nejzajímavějšího, co bylo možné v Mannheimu vidět. Smysl svého konání komentoval von Hagens slovy:
“Výstavou chci ukázat, že i ve virtuálním věku počítačů, kdy technický pokrok diktuje zákony našeho světa, zůstává lidské tělo stále nejdokonalejším výtvorem přírody. Nenapodobitelným originálem.”
Ostatky dobrovolných dárců, které von Hagens “oživuje”, se ve stejné podobě jako v Mannheimu představily v minulosti také v Japonsku, kde výstava sklidila mimořádný úspěch. Na rozdíl od Japonska v rodném Německu byly von Hagensovy anatomické instalace podrobeny ostré kritice vědeckých a především náboženských kruhů.
“Jde o plivnutí do tváře samotnému majestátu smrti,” zaznívaly kritické hlasy z řad církve.
“Naopak! Mé modely připomenou každému jeho příslušnost k lidskému rodu. Člověk si začne vážit toho, že je člověkem,” vysvětluje von Hagens.
Velkolepý projekt by se jen stěží uskutečnil, nebýt autorových mimořádných znalostí a zkušeností v anatomii. Profesor von Hagens se v této oblasti řadí mezi evropskou špičku. Výrazným způsobem se podepsal na přípravách vývoje jedinečné konzervační technologie zvané “plastination”, která – nahradí-li se voda v buňkách preparovaných vzorků syntetickým roztokem – umožňuje zachovávat jednotlivé orgány i celá těla v nezměněném stavu po libovolnou dobu. Toho von Hagens využil i na své výstavě. Exponáty “s e tvářily” čerstvě, i když většina z nich byla stvořena někdy i z několika generací.
Netradiční expozice si na nezájem veřejnosti rozhodně stěžovat nemohla. Stovky návštěvníků se denně tlačily u vchodu, aby pohlédli do útrob sebe samých a poznali fascinující mechanismus řídící koloběh života.
