Teprve když jsem se dvěma dalšími českými přírodovědci dorazil vloni v květnu na Kalimantan (indonéská část ostrova Borneo) a chystali jsme se zabydlet ve výzkumné stanici v rezervaci Sungai Wain, znejistěl jsem. Tono a Ele, naši noví asistenti, pracovali v pralese dva roky a za tu dobu každý z nich potkal hulmany běločelé jen jedenkrát. A Nono, nejlepší a nejzkušenější z nich, trávil v Sungai Wainu už osmý rok, a neviděl je nikdy.
Celý měsíc jsme pak den co den prohledávali oblast, kde se mají tyto opice hojně vyskytovat. Několikrát denně jsme potkávali jejich příbuzné, cihlově červené hulmany kaštanové a několik dalších druhů opic, ale šedý stín, možná náš hulman, se mihl v korunách jen párkrát.
Na mnoha místech, kde jsme ho tušili, jsme čekali i hodinu nebo dvě. Trochu nudná a nervující metoda, ale třicátý den konečně přinesla ovoce. Po hodině čekání se pod stromy vynořil z lián nějakých deset metrů ode mě hulmaní samec a vyšplhal se na vysoký strom, kde jsem ho mohl pozorovat celých patnáct minut. Pak několikametrovým skokem zmizel v porostu.
Hulmani vypadali ve skutečnosti o dost jinak, než jak jsme je znali z kreseb a maleb v knížkách. Ty byly nejspíš pořízeny podle muzejních materiálů, na kterých nemuselo vyniknout vysoké „číro“ na hlavě ani prodloužené licousy na tváři a kotlety na spáncích. Možná se malíři jen báli, že jejich kresbě nebude nikdo věřit, protože ve skutečnosti mi hlava hulmana připadala trochu jako z kresleného seriálu.
Na první pohled upoutá velká bílá skvrna na čele této opice. Většina hulmanů má skvrny dokonce dvě, oddělené černým proužkem. Dokud byl k dispozici pouze strohý muzejní materiál, byly tyto opice popsány jako speciální poddruh hulmana běločelého. Teď je ale jasné, že jde o celou škálu různých tvarů skvrnek, a je možné, že opicím pomáhají poznávat se navzájem. Pomáhalo to i mně. Když jsem se pak jednotlivá zvířata naučil rozlišovat i podle jejich daleko slyšitelného volání (poté co jsem po několika týdnech pochopil, že je třeba vstávat a poslouchat už ve tři ráno), mohl jsem začít pomalu rozumět jejich životu i přesto, že jsem je i nadále vídal většinou jen prchat.
Po čtyřech měsících jsme měli jen několik videozáznamů nerozlišitelných siluet vysoko v listí. Od jednoho holandského studenta jsme se ale dozvěděli o místě na hoře Lumut, kde údajně žije více hulmanů běločelých než v Sungai Wainu. Byl to nakonec celkem obyčejný les, poškozený těžbou, ale hulmani běločelí tam skutečně byli v hojném počtu. Možná proto, že tu nežije jejich potravní konkurent hulman kaštanový (asi byl kdysi dávno vyhuben). Jejich snímky nakonec byly jediné, které nám zůstaly. O videokameru jsme totiž vzápětí přišli kvůli tropické vzdušné vlhkosti. Pozorování na Borneu však pokračovala celý rok a nyní už probíhá příprava druhé výpravy.
První informaci o projektu Frontata, jejímiž členy byli primatolog Stanislav Lhota, etnoložka Radmila Lorencová a antropolog Radek Trnka, a o světově unikátních snímcích jste mohli číst již v Koktejlu 3/2006.
