NAPSAL: Jiří Margolius
Sedmiletý hnědák s nohama jako baletka střelhbitě letí výběhem s větrem o závod. Je nadmí ru živý, na rozdíl od svého pána, který před několika týdny byl jednu chvíli až příliš mrtvý. Kůň se jmenuje Vyšehrad, jeho dvounohý kamarád Josef Váňa, muž, který s Vyšehradovým předchůdcem Železníkem, králem mezi skokany, čtyřikrát vyhrál Velkou pardubickou. Vyšehrad má zatím skrovnější bilanci – loni byl na pardubické oranici třetí v Ceně Labe. Chystá se ale k vyšším cílům, taky na Taxis, o kterém zatím neví, jak vypadá a jak hrozit ánsky je vysoký; hotoví se k boji. Když nás míjí u ohrady výběhu, mrkne po očku na člověka, co mu říká. Zaržá, hodí zadkem, hele, člověče, všimni si mě krapet, jestlipak se ti líbím? Pochválíme ho, hodnej, dobrej, to víš, že vidíme. Slyší to, střihne ušima, hodí „kozla“, zadek do výše, a zase uhání. Možná i kvůli tomuhle koni se Josef Váňa vrátil z druhého břehu.
Když někdo přežije svou smrt, obvykle vypráví, stejně jako pan Moody v knize „Život po životě“, že ve chvíli, kdy srdce zmlkne, vidí tunel a na jeho konci zářivé světlo. Žokej tvrdí, že neviděl nic, vůbec si nic nepamatuje, ani to, že v Baden- Badenu běžel nějaký dostih. „Nevybavím si ani odchod z padoku. Jen domluvu s kluky při sedlání Verona. Pak nic.“ Vsadím se, že musel v kritické chvíli místo světla na konci tunelu vidět dočista něco jiného. Jinak by se asi nevrátil. Viděl moudré oči svých koňských kamarádů. Pootočili hlavu a dívali se, jak tenhle velký dostih, závod o život, dopadne. Byl tam Vyšehrad, který by nerad přišel o chvíle, které ho teprve čekají. Veron, ze kterého žokej v tom lázeňském městě spadl, ale přitom opravdu za nic nemůže, proto že je to skvělý kůň. Týden nato přece vyhrál s jiným žokejem v sedle Velkou karlovarskou cenu. Hlavně je tam ale Železník, se Sagarem a Korokem nejslavnější překážkář. Něco jako Hemingway mezi spisovateli nebo Christian Barnard mezi doktory.
„Ježíšmarjá, Železník!“ vzdychne žokej a je v tom zvolání všechno – úcta, pokora, obdiv; kdyby měl na hlavě v té chvíli čapku, určitě by ji smekl. Skokům tohohle koně se slušelo přihlížet ve smokinku a v glazé rukavičkách. Takový to byl zážitek! „Nemůžu ho srovnat se žádn ým koněm, který mi prošel rukama. Železník byl génius. Takov ých po světě moc neběhalo a neběhá!“ Železník dožívá svůj slavný život. Je mu šestnáct, před časem si zlomil nohu. Pro koně je to těžké zranění, ale Železník už zase létá ve výběhu, řádí jako tajfun. Požívá úcty, dostává se mu privilegií, lidi mu přilepšují, sem tam podstrčí pamlsek. „Vyšehrad by ho mohl nahradit. Je mladý, ctižádostivý. Vůbec mu nevadí vrozená vada, jedno kopyto velké a ploché, druhé do špalíčku. Jen si vzpomeňte na Koroka, jaký to byl invalida! Vyšehrad si porouchal i šlachový aparát, ale už je to dobré.“ Skvěle skáče. Ale v rovince mu chyběly síly. Těžce dýchal, lapal po kyslíku jako astmatik a taky jím trochu byl. Věhlasný doktor Kiesling na badenské klinice Vyšehrada prohlédl, uznale pokýval hlavou, jo, Herr Váňa, tohle je pan kůň, s tím ještě uděláte díru do světa, plíce má zdravé, jen je háklivý na prach, zanáší mu dýchací cesty, mein Gott, musíme ho dostat do richtiku. „Podstoupil speciální kúru, vitaminy, pečlivě namíchané granulované krmivo, futr jak se patří, dostal sérii injekcí, prostě prominentní pacient. Už vypadá, že je dobrej!“
Kdo je v téhle chvíli zdravější? Vyšehrad? Josef Váňa, od jehož těžkého úrazu uplynuly sotva dva měsíce a člověk by spíš očekával zhrouceného muže na vozíku nebo dokonce čerstvě navršený rov? Jenže Váňovi cestou k výběhu sotva stačím, zadýchávám se jako Vyšehrad před pár týdny, jenže to jsou cigarety a tady žádné granulované krmivo nepomůže. „Zdravější je asi Vyšehrad. Není u nás lepší skokan! Dech se mu zlepšil, mám ho v práci na plné pecky. Jen ho hlídám, aby byl zdravý. Jenže se musí naučit, co Železník – neplýtvat silami, na překážkách vydávat jen tolik sil, kolik musí. Zatím se chce předvádět v rekordních výškách.“ V Baden-Badenu, jako v každém slovutném lázeňském středisku, je kasino. Černá, červená. Sudá, lichá. Dámy v toaletách, páni ve smokincích, pokoušejí štěstí. Hrají jako o život. Konec sázek, dámy a pánové! Kulička s roztáčí. Na jakém čísle, na jaké barvě se zastaví? Váňovi na velké dostihové ruletě, kousek od kasina, padla nula. Všechno bere bank. Konec hry. padá z Verona, ostatní koně se přes něj převalí. Kulička se na chvíli zastaví na černé barvě. Černá je konec nadějí. Pak už jen světlo na konci tunelu. Ale kdo má to štěstí, že může o chvílích na druhém břehu ještě vyprávět.
„Kolize? Moje chyba? Náhoda? Nevím. Stokrát jsem si pouštěl videozáznam. Zepředu, zezadu. Nerozluštím to. Byl to pech. Před odskokem Veronovi zkřížil trať zadek německého koně. Veron asi o něj škrtl. Byli jsme dost vpředu, to byla vlastně smůla. Jak jsem ležel, padl na mne velký francouzský kůň, pak další, pěkně mě masakrovali.“ Nějak si nemohu uvědomit, že mluvím s člověkem, který byl mrtev. Ten pád se odehrál v neděli. Josefu Váňovi se zastavilo srdce. Ležel na zemi. Někde kolem běželi koně, a on je nevnímal. Doktor z první pomoci měl po ruce defibrilátor. Ihned jej nasadil, zapnul proud. Elektrický šok srdíčko nahodil. Zase začalo bít, slabě, ale přece. Na místní klinice mají špičkové vybavení. Schopné chirurgy. Dostali do rukou pacienta, který, ač o sobě nevěděl, chtěl se rvát o život ze všech sil. Běžel svůj největší dostih. A vyhrál ho! Za dva dny se probudil. Myslel, že se zbláznil a ocitl se v nějaké centrifuze pro kosmonauty. Lítací lůžko s ním točilo na všechny strany. To kvůli prokrvení, pořádnému okysličení. Aby se zraněným plícím ulevilo. Jednu píci měl po operaci, druhá ho čekala. „Ptal jsem se sestry, kolik je hodin. Německy. Věděl jsem jen, že jsem v Německu a v nějaké dostihu asi spadl. Pak jsem zase upadl do kómatu.“ Tři dny dýchaly za Josefa Váňu přístroje. Ve čtvrtek prohlásila staniční sestra, hezká jako obrázek, že ten člověk vstal z mrtvých a mohl by dýchat sám. Jenže měl v sobě čtyři litry sražené krve, a když je nedostane ven, může to být ještě všelijaké. „Tak jsem jim ty čtyři litry přes noc vykašlal a uklidnil je.“ Mluví klidně, nevzrušeně, jako by se vyléčil z banální chřipky. Přitom měl kromě nesčíslných zhmožděnin urvanou plíci, která se namotala kolem srdce jako smrtící bandáž. Tvrdil doktorům, že za sedmnáct dní po úrazu pojede s Vyšehradem kvalifikaci na Velkou. Řekli mu, že bude rád, když za půl roku sleze z vozíku. „Ukážu vám výstřižky z novin, že jsem vyhrál!“ Když to řekl, začali ho nenápadně hlídat. A uvažovali o rentgenu hlavy. Teď z Berlína poslal do Baden- Badenu pohled. Ještě jednou poděkoval za péči. Omlouval se, že byl až třetí. Prý to brzy napraví.
Povídáme si o siru Lesteru Pigotovi, králi mezi žokeji. Anglická královna ho povýšila do šlechtického stavu, protože koně jsou v Anglii bezmála posvátní a ti, co na nich umějí jezdit ze všech nejlíp, jsou ctěni jako hrdinové impéria. Pigotovi je málem šedesát a pořád jezdí jako Bůh. Nedávno jednu sobotu spadl, bleskově se sbalil do klubíčka jako ježek, když zavětří nebezpečí, koně ho minuli, snad z úcty před věhlasným sirem, ale starý pán přece jen utrpěl otřes mozku. Odvezla ho sanitka rovnou z dráhy. Přesně za týden stál na startu v Newmarketu a vyhrál hlavní dostih. „S Pigotem jsem jezdil v jedné stáji v Baden-Badenu. On roviny, já překážky. Říkali, že je morous, nemluva, ale není to pravda. Vypili jsme spolu pár sklenek šampusu a báječně se bavili. Je génius. Má od Boha dáno. K tomu vůli a dřinu. Kouří silné doutníky a za odpoledně odjezdí šest dostihů!“ Snad i Josef Váňa má od Boha nadělenou plnou ošatku talentu. Koně viděl poprvé v šestnácti, i když od malička jezdil na všem, co mělo čtyři nohy, od prasat po krávy. Po vojně od koní odešel a vrátil se až v devětadvaceti. Teď se vrátil ke svým milovaným koním podruhé. „Dolaďuji formu, hlídám si váhu.“ Váží dvaašedesát, to by bylo docela ideální. Dopoledne ovoce, šťávy, večer zeleninu, kousek masa. Pivo? „To jsem ještě nepil!“ praví udiveně. Jako zákusek si místo sladkého dá detektivku od Dicka Francise. Zná je všechny, který koňák by je nečetl! Už od půlky vždycky ví, jak to dopadne. „Po ránu taky jezdím na kole.“ Kolik? „Nic moc. Ještě nejsem fit. Třicet kilometrů. Nepřeháním to!“
Loni neměl štěstí na koně. Velkou pardubickou jel s Barokem, průměrným koníkem. Jenže Barok se chtěl vytáhnout, dobře přešel Malou vodu, žokej už věřil, že Taxis lupnou, ale ztřeštěný ruský jezdec celému klubku rozházel kurz, na poslední chvíli šel Barok bokem a to pak doskok neustojíte ani za nic. „Dobrý kůň musí sto metrů před překážkou sám vědět, co s ní udělá. Já jen diriguju tempo. Není čas se s ním vybavovat.“ Vyšehrad tohle ví. Nemá rád, když mu někdo mluví do jeho koňské duše. Je trochu jako člověk. Umanutý, trochu ješitný. Zase běží kolem nás. Hodí očkem jako zamilovaný student po hezké holce. Tak co, líbím se vám? „Dobrý, Viki!“ pochválí ho muž, který přežil svoji smrt. Vyšehrad střihne ušima, odfrkne a zase běží jako o život. „Když si ho nevšímáme, tak se chlubí.“ Pochlubit se chtěl před lety i šimlík Vašek. Zchroml a lidi ho léčili v potoku, chladili mu nohy, které už byly opotřebované a usk ákané, s Vaškem se už nedalo nic dělat, holt musí na jatka, ale ještě předtím ho necháme odběhnout dostih v jednom městečku, nic moc, takový poťák, splnění posledního odsouzencova přání. „Vašek utíkal tak, že tři sta metr ů před cílem měl obrovský náskok. A najednou padl jako podťatý. Puklo mu srdce.“ Holt, tak je to. Každý se musí o svůj život bít jako lev. Nebo jako kůň? Někomu to vyjde. Josef Váňa o tom právě vyprávěl. Přivolá Vyšehrada, vezme jej za ohlávku, svižným tempem odcházejí z výběhu. sotva jim stačím, ale jinak je vše jak má být. Oběma se dobře dýchá.
