TEN KUS ZE SEBE

A tady v televizi mě občas napadá, nemají-li afričtí divoši vlastně pravdu, když se odmítají fotografovat a tvrdí, že s obrázkem by si fotograf a tvrdí, že s obrázkem by si fotograf odnesl i kus jejich duše. Většinou se to chápe metaforicky, že televize drtí lidskou osobnost. Opojení slávou, nadměrný vzrůst ega, návyková droga „být vidět” a podobně. Otázka: „Jak se vyrovnáváte s tím, když se vidíte na obrazovce?” patří k nejfrekventovanějším novinářským otázkám, které všichni dostáváme. Je to dnes jiné, než když jsme s kolegou Radkem Bajgarem vymýšleli v létě 1993 u něj na zahrádce a u mě v pokoji pořad NA VLASTNÍ OČI. Přemýšleli jsme jako časopisečtí novináři o tom, co se nám nelíbí na práci těch televizních, které jsme sledovali v programech České televize, a co bychom – jak jsme se domnívali – uměli udělat líp. Měli jsme tu naši představu, jak to udělat, jednak vykoukanou z podobných amerických programů a jednak docela prostě vycítěnou ze slova televize neboli dálkové vidění světa. Česká televize do té doby víc promlouvala než ukazovala a zprostředkovat divákovi, aby na vlastní oči mohl uvidět to, co uvidíme my jako novináři, byl minimalistický předpoklad naší budoucí práce. Nevím jak u Radka, ale u mě ty představy stále ještě rostly z podvědomého klasického základu žurnalisty, který sice něco zprostředkovává, ale sám vidět není. To přece nejde, abych byl vidět, říká vám to podvědomá klasika. To už bych nebyl novinář, subjekt, ale exhibicionista. Objekt. Pak to přijde, ta chvíle, kdy máte jít poprvé před kameru i s vlastní tváří. Stále se podvědomě bráníte, máte docela rozumnou argumentaci: „Já přece nemůžu do televize, jsem přímo konglomerát všech antitelevizních prvků. Už dost starý na to, abych si sebekriticky připustil, že nemám ani tvář hezouna, ani výslovnost hlasatele, o postavě nemluvě a rozhodně se nehodlám změnit z džínového všeďouna, jakých zná ulice stovky, v manekýna kravatových elegancí.” A oni vám na to klidně řeknou: „No, a proč ne? Tím líp, že jsi jako průměrný divák. Aspoň ti ten průměrný divák snáz uvěří. Rozhodující je autenticita – a ne hezká prázdná tvářička.” Pro toho, kdo bere život jako hru, je to ta správná větička, aby si řekl: Bude to sranda, až poznají, jak se sekli. A já? Jsem přece novinář, můžu se vždycky vrátit tam, odkud jsem vyšel: k psaní. A tak to člověk zkusí – a najednou zjistí, že se na toho blba, který šmejdí s mikrofonem všude možně, prolézá štoly, byty, kanceláře, dobývá se tam, kde mu neotevřou, i tam, kde ho vyhodí, lidi docela rádi dívají. Jenže se nemůže dívat sám na sebe: je to tak silný pocit trapnosti jako kdyby vám rovnou na Václaváku, v největší špičce spadly kalhoty a ještě se vám zacuchaly do bot. Lze se s tím vyrovnat dvěma způsoby: buď toho včas nechat (jako to učinila po první nebo druhé reportáži řada mých rozumných kolegů) nebo si najít nějaké úplně nové sebezáchovné mechanismy, které předtím člověk nepotřeboval a tudíž ani neměly čas se vytvořit. Je to prostě jako když dostanete až ve čtyřicítce plané neštovice. Opět nevím, jak se s tím vyrovnávají jiní (tím spíš, že někteří z nich jsou exhibicionisti od podstaty, jenom to nikdy nepřiznají), ale existuje recept pro každého: důsledně přesvědčovat podvědomí, že ten Josef Klíma na