Napsal Dušan Zbavitel, vyfotografoval Tomáš Míček
Indie bývá právem označována za oblast s nejbohatší duchovní tradicí, jejíž tisíciletou kulturu už od počátku charakterizuje především neustálé hledání cest k naplnění nejvyšších cílů lidské existence a smyslu lidského života. V průběhu tohoto neúnavného pátrání a ruku v ruce se zdokonalováním a vyzráváním lidského myšlení vznikaly různé myšlenkové směry i nová náboženství s učením někdy hodně odlišným. Pro všechny – s jedinou výjimkou filozofického materialismu, který v dějinách indického myšlení nehrál nikdy příliš významnou roli – je charakteristické, že vycházely ze základů položených už v nejstarších filozofických spisech zvaných upanišady z doby před polovinou prvního tisíciletí před naším letopočtem. Ony základy tvoří víra, že lidský život nekončí fyzickou smrtí těla, ale pokračuje v novém znovuzrození, nové reinkarnaci v nepřetržitém koloběhu zvaném sansára, a že charakter nového zrození si člověk určuje sám svým chováním, svými skutky (karmany), jejichž celoživotní souhrn je rozhodující pro kvalitu jeho příštího života. Právě tento věroučný princip odlišil indická náboženství od většiny světových vyznání, i když podobnou víru sdíleli i někteří antičtí myslitelé jako Platón, a dokonce zřejmě také mnoho starokřesťanů.
Některá autochtonní indická náboženství v průběhu doby zanikla, jiná (jako džinismus) zůstala omezena na nižší počty vyznavačů, ale dvě z nich – buddhismus a hinduismus – figurují v popředí seznamu nejzastoupenějších vyznání světa.Buddhismus Jednou ze zvláštností buddhismu je, že se sice zrodil a po dlouhá staletí vzkvétal v Indii, ale dnes už ve statistických údajích o počtu vyznavačů různých náboženství na indickém subkontinentě figuruje až na hodně podřadném místě, a to ještě tvoří většinu z nich původem neindičtí přistěhovalci. Jako kolébka buddhismu však Indie vždy byla a ještě stále je cílem zbožných poutníků z celého světa a ze všech zemí, kam se tato víra rozšířila.
Její zakladatel, vlastním jménem Siddhártha Gautama, se narodil pravděpodobně roku 564 př. n. l. v Lumbiní nedaleko nepálsko-indických hranic jako syn Šuddhódany, krále kmenové republiky Šákjů. Podle tradice byl vychováván jako budoucí světský vladař. Ve třiceti letech se však, znechucen světskými radovánkami a hluboce znepokojen údělem člověka jako tvora podrobeného neúprosnému zákonu stárnutí a smrti, vzdal světské kariéry, opustil domov a vydal se hledat cestu k překonání tohoto osudu. Po letech studia u největších duchovních učitelů své doby a experimentování s nejtužší askezí usedl v dnešní Bódhgaji pod fíkovníkem s odhodláním poznat cestou meditace nejvyšší pravdu. Nakonec dosáhl svého cíle: pochopil beze zbytku, že základní příčinou neustálých znovuzrodů člověka v koloběhu existencí je lpění na životě a touha po jeho plodech, kterou je třeba v sobě nadobro zničit, a poznal také osmidílnou cestu vedoucí k tomuto cíli, od správného názoru až po správné soustředění. Tak se stal Buddhou, Probuzeným nebo, jak jsme zvyklí ho označovat, Osvíceným. Téměř padesát let putoval pak Buddha po Indii, hlásal své učení a získával stále početnější zástupy následovníků ze všech vrstev obyvatelstva. Z těch nejvěrnějších vytvořil sanghu neboli mnišskou obec, kterou ostatní věřící živili a podporovali jako laičtí vyznavači. Buddhismus se postupně rozšířil po celé Indii. K jeho nejvýznamnějším propagátorům patřili vladaři Ašóka z dynastie Maurjů (asi 268–234 př. n. l.) a Kaniška (z přelomu 1. a 2. století n. l.), kteří se postarali o vyslání hlasatelů tohoto náboženství do zahraničí – ten první na Cejlon (Srí Lanku) a druhý do Střední Asie a do Číny. Byly to však už dvě rozdílné větve buddhismu, protože se mezitím Buddhovi stoupenci rozdělili na dvě hlavní školy, théravádovou (zvanou také hínajána), ke které se dnes hlásí hlavně buddhisté v jihovýchodní Asii, a mahájánovou, jež má své vyznavače především v Mongolsku, Číně, Japonsku a Koreji.
Ze samotné Indie však buddhismus postupně vymizel. Bližší okolnosti a přesné příčiny tohoto procesu nejsou zcela známy, ale nepochybně k němu přispěl i mocenský tlak islámu poté, co se nadvlády nad Indií zmocnili na počátku 2. tisíciletí n. l. muslimové. Indičtí buddhisté, pokud pod tímto tlakem nepřestoupili na islám (jako v dnešním Pákistánu a Bangladéši), se vrátili do lůna hinduismu a nesčetné buddhistické památky v zemi upadaly v zapomenutí a podléhaly neúprosné zkáze času. Teprve za britského panství a hlavně po osvobození Indie v roce 1947 bylo započato s jejich restaurováním a obnovou.Bódhgaja K historicky a umělecky nejcennějším a pro buddhisty z celého světa nejposvátnějším místům patří zejména Bódhgaja v Biháru, kde Buddha dosáhl osvícení. Tuto událost připomíná strom zvaný Bódhi, údajně přímý potomek fíkovníku, pod nímž seděl při své památné meditaci Buddha. Původní strom byl sice v 7. století poražen, ale část vypěstovaná z jeho odnože, kterou kdysi poslal císař Ašóka na Cejlon, se sem ve středověku opět vrátila a roste tu dodnes. Nedaleko stromu byl postaven nádherný chrám Mahábódhi (Velké probuzení), jehož vnitřní prostory i exteriér zdobí mnoho skulptur a v jehož okrsku medituje neustále mnoho poutníků. Většinu z nich dnes tvoří tibetští buddhisté. Do Indie jich z Tibetu po čínské okupaci uprchly v roce 1959 v čele s duchovním a politickým vůdcem dalajlamou statisíce. Zbožně se sklánějí před svatým stromem Probuzení a meditují v chrámu Mahábódhi a zejména o buddhistických svátcích proměňují Bódhgaju v ,,malý Tibet“. Pro většinu indických návštěvníků ze Západu je však Bódhgaja spíše jen historickou zajímavostí a turistickou atrakcí.
Hinduismus Se svými asi osmi sty miliony vyznavačů se hinduismus objevuje na třetím místě světových náboženství (hned za křesťanstvím a islámem), ale přísně vzato to vlastně světové náboženství není. S výjimkou indonéského ostrova Bali, kde toto vyznání přežívá už od starověku, jsou totiž za příslušníky hinduistické komunity uznáváni jedině lidé narození z indických rodičů nebo rodiče a jejím plnoprávným příslušníkem se nikdo jiný stát nemůže. To proto, že neodmyslitelnou složkou hinduismu je kastovní systém a příslušnost ke kterékoli hinduistické kastě nemůže nikdo zvenčí žádným způsobem získat. Stejně jako buddhismus navázal i hinduismus na učení upanišad, ale tentokrát bezprostředně a bez zásadních proměn. Převzal z nich víru v existenci Nejvyššího ducha (často zvaného Brahma) jako jediné reálně a věčně existující bytosti ve vesmíru a átmana, jakési lidské duše, jako nesmrtelné součásti onoho Nejvyššího, podrobené nutnosti přecházet podle karmanového zákona z jednoho těla do druhého, dokud není vysvobozena z koloběhu sansáry. Metody tohoto vysvobození se podle různých škol a směrů liší; patří k nim mimo jiné například jóga, askeze, meditace nebo bezmezná oddanost k Bohu v podobě některého člena početného hinduistického panteonu (nejčastěji Višnua nebo Šivy). Po věroučné stránce je hinduismus patrně nejflexibilnějším náboženstvím na světě, otevřeným vlivům jiných vyznání a názorů. Přihlíží také k rozdílům mezi svými vyznavači co do jejich duchovní a intelektuální vyspělosti a nijak neomezuje rejstřík způsobů projevování jejich zbožnosti – od obětí květin a ovoce přes poutě a uctívání obrazů a soch různých bohů a bohyň až po askezi, meditace, studium a hlasité odříkávání či hromadný zpěv svatých textů.
O to přísnější a uzavřenější je zato struktura hinduistické společnosti, její rozdělení na již zmíněné kasty. Příslušnost ke kastě, do níž se hinduista narodil, je pro celý jeho život nezměnitelná a je spojena s tradičním výčtem práv a povinností shrnutých pod pojmem dharma. V ortodoxní společnosti, dodnes dodržující staré předpisy, rozhoduje tato dharma například o tom, s kým se kdo smí oženit či za koho provdat, jaký typ zaměstnání smí vykonávat, od koho smí či nesmí přijímat vařenou potravu a mnoho jiných věcí. A i když civilizační a společenský pokrok ve městech už hrany kastovního systému notně obrousil, zůstává indický venkov ještě stále velmi silně ovlivněn prastarými předpisy, zejména zaujetím proti dalitům, dříve zvaným ,,nedotknutelní“, mnohamilionovým masám, vyřazeným pro své ,,rituálně znečišťující“ povolání z kastovní společnosti.Váránasí Tak jako je pro buddhisty nejposvátnějším poutním místem Bódhgaja, je hlavním duchovním střediskem hinduistů Váránasí, do nedávna známější pod názvem Benáres. Leží na svaté řece Ganze, jejímž vodám se tu přisuzuje nejmocnější účinek jako prostředku k očistě od hříchů a k získání duchovních zásluh pro lepší příští znovuzrození. Snem každého pravověrného hinduisty je zemřít tu na březích svaté řeky a být zpopelněn na některém ze zdejších ghátů. Ve všech ročních dobách sem přijíždějí zbožní hinduisté z celé Indie, aby navštívili zdejší četné chrámy, vykoupali se v Ganze a odvezli si s sebou alespoň láhev její očistné vody, používané k různým obřadům. Město zdobí desítky chrámů, většinou z posledních staletí, protože ty nejstarší padly v období nejsilnějšího islamizačního tlaku za oběť muslimské náboženské nesnášenlivosti. Několik starých chrámů se vzácnou skulpturální výzdobou se však přece jen zachovalo a ty ostatní už dávno nahradily nové chrámové stavby, v nichž se tísní davy poutníků stejně jako v těch nejstarších. Neboť nimbus posvátnosti nezávisí na stáří budovy, nýbrž na půdě, na níž stojí. A ta je všude ve Váránasí stejně svatá.
