Dharamsala leží jen nevysoko nad rozlehlým zeleným údolím a je plná hotelů, dílen, smogu a lomozu.
Dalajlama v Dharamsale nebydlí.
Omlácený, leč výkonný autobus prokličkoval zmatkem hlavní ulice a začal po slušné asfaltce šplhat vzhůru horou, porostlou nádherou prastarých jehličnanů. Další zatáčky, stoupání, malá vesnička, les hustý jak někde na Šumavě, v němž se ztrácí protestantský kostelík obklopený množstvím bílých křížů. Smetiště plné plastikových obalů, řvavý billboard zvoucí na indický krvák, jeden domek, pak druhý, a autobus zastavil na náměstíčku, kde se sotva může otočit.
McLeod Gandž. Dva tisíce metrů nad mořem, tisíc metrů nad Dharamsalou. Kromě silnice tam vede ještě příkrá horská stezka, která není pro obyvatele kaváren. Mnoho Tibeťanů tudy lehkým krokem běhá denně.
Více než pětitisícové městečko, které je sídlem tibetského dalajlamy a mnoha tibetských úřadů a institucí, přitahuje každoročně početné návštěvníky, převážně mladé. Kdysi populární turistika za hašem se částečně přestěhovala do jiných míst.
V lokálech a na střechách a terasách se více diskutuje o náboženství a filozofii a bojuje za svobodný Tibet.
NOVÝ INDICKÝ DOMOV
Majitel Zeleného hotelu pro rostoucí počet hostů právě nastavoval na nedávno dokončené budově další patro.
Skoro dohola ostříhané hlavy patřící bílé a černé mnišce odkudsi z Ameriky se skláněly nad smaženým kuřetem a docela světsky žertovaly se dvěma místními řádovými bratry. Rozradovaní Italové upřímně žasli, že nikdo kolem neumí italsky. Mlčenlivá dvojice seděla jako vždy nad knihou. V koutě několik mocně dýmajících postav připravovalo besedu s tibetským bojovníkem za svobodu a novou dopisovou protestní kampaň, a elegantní dáma do toho všeho řezavým hlasem kázala nefalšovanou “vídeňštinou”.
Devítiletý číšník v riflových kraťasech a tričku “Free Tibet” roznášel lístečky a tužky na objednávky. Ani by nemusel – paměť mu slouží a s angličtinou na tom brzy nebude nejhůř. Ohánět se ve “svém” podniku je mu zdrojem pýchy a díky dospělému personálu nezanedbává ani učení. “Čím chceš být?” – “Šéfem.”
Za chvíli honí s kamarády, dědou a mladým mnichem merunu. Všudypřítomná je přirozená úcta mladších ke starším, jimž na druhé straně věk nikterak nebrání si zaskotačit a zasmát se. Kdysi kdosi nazval Čínu zemí úsměvů. Indie je zemí smíchu a chechtání. Smějí se všichni, i ti nejotrhanější někde ve slumu. Smějí se i indičtí Tibeťané, z nichž však většina není otrhaná. Jejich hospodářský vzestup už se stal trnem v oku některým méně uspěšným Indům a po dlouhých letech pokojného soužití do Dharamsaly zavítaly naschvály a násilnosti.
Ulice byly po dešti samé bláto. Kolem nich koloniály, hotýlky, jídelničky, obchody se suvenýry, starožitnostmi, svetry. Na hlavní ulici při stěně chrámku stojí dlouhá řada modlitebních mlýnků, jejichž otáčením se Tibeťané obracejí k Bohu. Válečky se točily nepřetržitě, jednou roztočeny ženou v tradičním kroji, jindy mládencem v černé kůži, který zrovna sesedl z pochromovaného enfielda. Jen o pár kroků dále je manufaktura na výrobu nádherných tibetských vysokých koberců a proti ní bezplatná školka pro děti zaměstnankyň, kde se jen tak mezi řečí dozvídám, že se odpoledne ze zahraniční cesty vrací Jeho Svatost. Tändzin Gjamccho, XIV. dalajlama, podle tibetštiny a mongolštiny volně přeloženo Oceán Moudrosti, v čínské zkomolenině Žijící Buddha, od roku 1989 též nositel pozemské Nobelovy ceny míru. Jeho tvář, občas ve společnosti Indíry nebo Radžíva Gándhíových, je dominantou každé tibetské domácnosti. Živoucí Bůh, neotřesitelná autorita, člověk, jehož Tibeťané milují. Snad nikdo, kdo se s ním setkal, se neptá proč…
Cesta k dalajlamovu sídlu byla pokryta ornamenty, všude vlály tibetské prapory se slunečními paprsky, mniši se chystali troubit na dvoumetrové nástroje, doléval se oheň do tisíců lampiček, vládlo radostné vzrušení. Chrámový komplex zbudovali v roce 1970 v nevábném architektonickém stylu. Důležitější je však určitě atmosféra, která v něm vládne.
Návštěvy a modlitby hinduistů, sikhů či křesťanů nejsou ničím neobvyklým. Buddhovu sochu sepjatýma rukama zdraví i mnoho turistů. V Indii se nejezdí navštěvovat kameny a sochy, ale Bůh. Co na tom, že je někdy sousedův.
Byl svátek uvítání dalajlamy a svatyně i přilehlé dvorany praskaly ve švech. Uvnitř seděli hodnostáři a lamové, okolo laikové a hosté všech vyznání. Neslo se brumendo donekonečna opakovaných modliteb, vůně páleného kadidla a tyčinek. Babičky i vnučky otáčely mlýnky, nehybné postavy strnuly v hlubokém rozjímání. Na terase za jejich zády se honili, klouzali a mramorovou podlahu vlastními těly vyhlazovali kluci a holky, kteří ještě chvíli předtím roztloukali cihly na hrudi toulavého jogína. Nikdo je neokřikoval.
NA ÚTĚKU
Úplně poprvé dalajlama přijel do McLeod Gandže v roce 1960 z jiného indického horského městečka Masúrí, kde se několik měsíců zotavoval z dramatického útěku z Tibetu na jaře roku 1959. Kvůli komu tenkrát v převleku, bez brýlí, sužován mrazem a dyzenterií, mnoho dní v doprovodu věrných vojáků prchal, je všeobecně známo.
Dalajlama a po něm desítky tisíc jeho krajanů zamířili do Indie, své Árjabhúmi, Svaté země.
Pandit Néhrú příliš nejásal, stále v zajetí svého snu o “dvou velkých asijských sestrách”, z něhož jej neprobudily žádné výstrahy, ale až čínský ozbrojený útok v roce 1962. Indie proto zpočátku neuznala tibetskou exilovou vládu. To ovšem neznamenalo, že Tibeťanům nebyla, dle vlastního dalajlamova výroku, zaručena “plná svoboda řeči i činu” a v rámci možností chudé země také materiální pomoc.
Nejzávažnějším problémem pro ty z uprchlíků, jimž se na útěku podařilo vyhnout čínským kulkám, zmrznutí či smrti hladem, byly nezvyklé klimatické podmínky. V nízkých polohách a vedrech mnozí dokonce zemřeli. Indická vláda, která nejprve části uprchlíků nabídla půdu v jihoindickém Majsúru, postupně vyčleňovala pozemky v horských oblastech.
V roce 1960 už ve dvaceti střediscích žilo kolem sta tisíc Tibeťanů. Na severu se Tibeťané soustředili hlavně v okolí Dárdžilingu, Kalimpongu a Tezpuru, v Simle, kulúském údolí, Dharamsale, Dalhousie, Masúrí a pochopitelně také mezi svými krajany ve vysokohorském Ladakhu. Tam, stejně jako v jiných pohraničních oblastech, však čínská agrese učinila z některých z nich už o pouhé dva roky později znovu běžence. Významná tibetská komunita je v Dillí, Tibeťany přilákal svatý buddhistický Sárnáth u Váránasí stejně jako příjemné klima v jihoindickém Bengalúru. Ovšem tibetské usedlíky dnes najdeme i v Bombaji, Kalkatě, Madrásu, údolí řeky Kaverí i kolem Trivandrum v Kerale.
Začátky nebyly snadné. Dalajlamova vláda si naplánovala soběstačnost během pěti let, ovšem brzy se ukázalo, že šlo o cíl zcela nereálný. Bývalí nomádi, mniši a kupci se doslova přes noc octli v jiném světě, s nímž neměli nejmenší zkušenost. Zmáhalo je vedro, neuměli v nových podmínkách hospodařit, potýkali se s jazykovými potížemi, všude jinde než v tolerantní Indii by vznikl problém s odlišnými, často svéráznými zvyky a standardem osobní hygieny. Do toho všeho se mladý dalajlama pustil do reformování starých pořádků. Feudální samovládce zašel v demokratických přeměnách až k ustavení kašagu, jakési obdoby parlamentu, jejíž název sám dalajlama překládal do angličtiny jako “shromáždění tibetských lidových zástupců”, a předložení návrhu nové ústavy v roce 1961, o němž se mělo všelidově hlasovat. Své hlavní poslání vždy viděl v budování pevného společenství k obraně tibetské kultury. A nejdůležitějším tmelem Tibeťanů doma i v exilu bylo a je náboženství.
Vedle budování klášterů a upevňování mnišských řádů bylo však také nutno myslet na uplatnění a obživu desítek tisíc uprchlíků.
Už v roce 1959 poskytla indická vláda peníze na založení závodu na výrobu koberců v Dárdžilingu a čajových plantáží nedaleko nepálských hranic. Z jejích prostředků začali budovat též dětskou vesničku u Dharamsaly. Tibeťané obdrželi také další pozemky a zemědělskou půdu a příspěvek na budování škol. Po válce s Čínou možná přechodně ubylo prostředků, současně však i obezřetnosti v postojích oficiální Indie k tibetské otázce. Když po Néhrúově smrti jednala OSN o Tibetu, Indové jednali i hlasovali v jeho zájmu. Čínští propagandisté, jejichž imaginaci brzy poté mocně povzbudila tzv. kulturní revoluce, se předháněli v líčení dalajlamy jako vraha, lupiče a násilníka a také sluhy amerického i indického imperialismu, který měl dokonce pro o nic menší vražednici Indíru Gándhíovou zajišťovat jakési blíže nespecifikované sexuální služby. V devadesátých letech se v Indii opět začali objevovat čínští hodnostáři a policie se je musela snažit uchránit před vášnivými protesty tibetských aktivistů. Na postavení Tibeťanů v Indii to však nezměnilo nic.
TIBETŠTÍ STÁNKAŘI – Z UPRCHLÍKA OBČANEM
Návštěvník Dillí potká Tibeťany nejprve v krámcích okolo jedné z hlavních tříd zvané Džanpath. Zabrali dobrou třetinu tržiště, které se specializuje především na turisty. Vedle klimatizovaných obchodů s drahými koberci a starožitnostmi se tísní řada místnůstek přeplněných soškami snad všech bohů, kovovými hračkami, výšivkami, batůžky, modlitebními mlýnky, noži, sponami, náramky, náušnicemi, svetry, dřevěnými maskami, rolničkami, šňůrami polodrahokamů a tisíci jiných věcí. Nadšená Australanka v pestře vyšívané vestičce měla už celé předloktí doslova schované pod záplavou stříbra i bižuterie, ale slepá a hluchá k okolnímu světu se s nepolevujícím nadšením dál přehrabovala zmatkem regálů.
A odkud to všechno je? “Přece z Tibetu,” odpovídá podsaditý starší muž v potištěném tričku. Jeho způsoby a hindštinu můj indický průvodce lakonicky komentuje: “Ten snad celý život nevytáhl paty z Dillí.” Není divu, že mnozí v metropoli už dávno nepovažují Tibeťany za cizí element.
Hromady zboží v obchůdcích samozřejmě nejsou ze střechy světa, jak se Tibetu často přezdívá. “Přes hranice dříve obtížně přecházeli i uprchlíci,” vysvětluje majitel. Dívá se však s optimismem na postupné rozšiřování pohraničního obchodu. Zatím ho zásobuje hlavně tibetská výroba v Indii.
Sdružení podniků Jarlung rozbilo hlavní stan v Kalkádží na jihu Dillí. Vedle uměleckých předmětů, žádaných oděvů a doplňků v tibetském stylu a svetrů se zabývá také vydáváním knih, jež dosahují opravdu vysoké úrovně. Mezi cizinci i Indy je stále větším šlágrem tibetská přírodní medicína a kosmetika.
Bylinkové přípravky Dolma pro zdraví a harmonii, Agar 31 pro uvolnění stresu, Čang Čungův přípravek pro všechny účely či Buddhovo meditační kadidlo nabízí spolu s rostlinnými šampony, masážními přípravky, krémy a dobrými radami doktorka Dolkar. Komu konzultace nestačí, případně ho odradí nekonečné fronty, může za pouhých šest dolarů zakoupit publikaci o tibetské medicíně. Měření sil mezi homeopaty a ostatními lékaři se v Indii nebere moc vážně, některé kliniky ve svém personálu poklidně snesou vyznavače obou směrů. Přírodní léčitelství má obrovskou a nepřerušenou tradici, pevně spojenou s prastarým vývojem klasické medicíny ajurvédské, pro niž bylinkové kúry vedle komplikovaných chirurgických zákroků nebyly ničím neobvyklým už před tisíciletími.
Spíš k tradiční medicíně se přiklání paní Pasang Lhamo, která je v pouhých třiceti letech takřka veteránkou jiného důležitého tibetského podnikání – obchodu se svetry. Ne každý má nějaké to Tibetan Emporium, kde za slušný peníz prodává ručně pletené vlněné huňáče turistům a zámožnějším Indům. “Strávila jsem už sedmou zimu v menších městech Biháru a Gudžarátu a jsem unavená těžkostmi. Obvykle cestuji s matkou a bratrem. Někdy prosedíme na chodníku celý den, a neprodáme ani jediný kousek,” říká Pasang Lhamo. Jiní jsou však úspěšnější.
Mladí Tibeťané se už dávno zapojili do živnosti česky zvané stánkař. Jejich fotoaparáty Yashica nikdy zemi vycházejícího slunce neviděly, ovšem obecně se soudí, že v tibetských stáncích jsou přece jen k mání věci o něco kvalitnější a levnější než u konkurence. Možná je to pouze obchodní propaganda, nicméně je fakt, že se přijímají i reklamace.
Proměna vychrtlých a podvyživených uprchlíků v poměrně sebevědomé občany v tibetských, indických, evropských, případně všelijak zkombinovaných oděvech začala v Dillí s alkoholem.
JAK A KDE JE DOMA?
Místem, kde se roku 1962 začali usazovat první Tibeťané, je dnešní Ládakh Buddhist Vihár nedaleko hlavního autobusového nádraží. Coby kamenem dohodil je Madžnu ka Tíla, kam záhy většina z nich přesídlila. Několik desítek rodin se postupně rozrostlo na dnešní tři tisícovky obyvatel.
Tehdy na počátku se žilo ve stanech. Nevzdělaní a nezkušení horalé měli jednu přednost – měli obchodování v krvi. Hlavním zdrojem obživy se stal prodej podomácku vyráběného rýžového alkoholického nápoje čchangu a tibetských jídel. Stany postupně nahradily chatrče, cihlové baráky a nakonec i domy. Vyrostly také nové restaurace, poměrně čisté a určitě výstavnější než nálevny v takzvaném Čchangovém městečku, které jsou dnes oblíbeným cílem domácích i zahraničních intelektuálů a undergroundu.
Hrubě sbité stoly a lavice se ztrácely v oblacích cigaretového dýmu, jímž si váhavě razilo cestu světlo několika slabých žárovek. Hosté v různém stadiu opilosti rozprávěli o tom, že někde v sousedství mají servírku, čili ženu za barovým pultem – jev v Indii dosud vzácný. Silnější než zvědavost však byla únava z čchangu a také vůně šapty, kousků masa s cibulí, rajčaty a zelenými papričkami. Dva výtvarníci, několik studentů, štamgast recitující verše, nefalšovaní němečtí sádhuové, potulní svatí mužové v šafránovém rouchu, jichž se zrovna další evropský škodolibec ptal, jestli ta objemná kožená zavazadla mají na almužny.
Čchang je prý lehký nápoj, obzvláštní optimisté jej dokonce nazývají pivem. Pije se obvykle s citronem a chutná vskutku lehce, nicméně ráno po něm může býti velmi těžké. Pan Tenzing a jeho indický přítel jakožto lékaři doporučili šálek horké nudlové polévky. Stalo se pod stožárem s třepotavými modlitebními praporky v předzahrádce jedné z restaurací. Korpulentní majitelka se spokojeným úsměvem vysílala číšníka s dalšími a dalšími miskami plnými kouřících momo – taštiček plněných voňavým rozemletým masem, které jsem pod názvem ťiao-c naposledy okusila v Pekingu.
To poslední je však slovo, které rychle změnilo téma rozhovoru. Lamentace nad stoupajícími částkami za nájem a elektřinu a “nad tou dnešní mládeží”, co zapomíná na tradice, občas se fláká, anebo je zas přehnaně radikální a je samá frustrace, nahradila beseda, která by vypadala dost podobně, i kdyby se jí zúčastnili příslušníci jakékoliv generace.
“My tady v Indii nemáme vždycky na růžích ustláno, každý z nás nevybírá lednici nebo video, to jste nakonec sama viděla,” říká pan Tenzing.
Souhlasím.
Vzpomínám na boudy, z nichž jsem právě přišla, a na příkop plný neřádstva, který jsem musela cestou přeskakovat. Na neuvěřitelně mrňavé a na sebe nakupené chatrče špinavých cestářů v horském Manáli. Jejich ženy celé dny roztloukají ručně štěrk a ukoptěné děti mají na hraní leda prašivé psy. Ve stejném Manáli, kde o kus dál cpou jiné psy spíš ze snobismu než z nouze do momo, a ještě dál staví tibetské vily a hotely.
“Ale Tibeťané potřebují hlavně svobodu a obchod. Tady máme obojí, a tedy i šanci. Tam – co vám mám povídat, vždyť vy přece také znáte komunismus,” odmlčel se pan Tenzing.
Nesouhlasím.
Onu odrůdu komunismu, jakou zakoušejí na vlastní kůži Tibeťané, si průměrný Čech patrně nedokáže ani vzdáleně představit.
Moji spolubesedníci jsou realisté. Na rozdíl od některých nadšenců si uvědomují, že starý Tibet nebyla jen kultura a náboženství, ale také těžký život v krutých přírodních podmínkách, zaostalost a primitivismus. Na druhé straně je ovšem fakt, že se v tomto století objevily snahy o změnu a zlepšení, vzešlé přímo z Tibetu a přihlížející k místním podmínkám a zvláštnostem. Bezohledné “reformování” Číňanů, které ostatně v 50. až 70. letech notně zdevastovalo i čínskou ekonomiku, přineslo do Tibetu mnohé katastrofy.
“Číňani mají raději pšenici, tak ji seli místo odolného ječmene,” vzpomíná známý paní hostinské. “Bratr proti tomu bojoval jako lev. Odvezli ho, víc jsme ho nikdy neviděli.” Po dvou úrodách následovala léta hladu.
Je úžasné, jak jsou i nepříliš vzdělaní Tibeťané informováni o své věci, vždy připraveni o ní diskutovat. Neobejde se to bez emocí, zdá se, jako by někdy přeháněli. Musejí však skutečně nadsazovat? Ve světle údajů OSN, Amnesty International a svědectví nezávislých pozorovatelů je to jen řečnická otázka.
A tak se kolem onoho malého stolku znovu skládala mozaika, která někdy jako by už světu zevšedněla. Anebo už ji ani nechce brát na vědomí, neboť Čína je přece “perspektivní trh”. Nemluvilo se o mrtvých a mučení či koncentrácích, kde vězni občas jedí šaty či výkaly. Není už snad nikdo, kdo by o nich nevěděl či o nich pochyboval.
Mnohé indické Tibeťany neopouští myšlenka na návrat, takže se velice zevrubně zajímají o to, co by je tam eventuálně čekalo.
Nuže: kromě šesti milionů krajanů také přes sedm milionů Chanů, etnických Číňanů, kteří jsou s mnohými privilegii v Tibetu usídlováni, aby jednou provždy zvrátili populační ukazatele. Rozsáhlá půdní eroze, nové pouště, zasolené půdy, hektickým kácením značně zredukované lesy, přemnožením stád zničené pastviny, prořídlé stavy divoké zvěře, radioaktivní a jiné zamoření. Nepatrný zlomek ze zničených klášterů obnovený pro potřeby turistického ruchu. Nové hotely, jejichž majiteli jsou v drtivé většině Číňané. Ohavná stereotypní sídliště. Nový průmysl, jehož produkce směřuje hlavně do vlastní Číny, nové cesty a náklaďáky, jimiž je do Tibetu programově přiváženo obrovské množství levného alkoholu, a po nichž nesmějí Tibeťané jezdit bez povolení.
V Tibetu je toho času také tři sta tisíc čínských vojáků, možná až čtvrtina čínských jaderných zbraní a obrovské zásoby uranu v Amdo, při jejichž těžbě se vystřídalo až deset milionů vězňů z přilehlých koncentračních táborů.
Od krajanů doma dnes tibetský exil dělí více než třicet let zcela odlišné životní zkušenosti. Jamjang Norbu, přední radikální intelektuál, se domnívá, že Tibeťané v zahraničí toho vědí o Tibetu jen málo, zejména mladá generace. Po desetiletích teroru, vymývání mozků, nucených potratů, sterilizací a holého zápasu o přežití jsou Tibeťané ve vlastní zemi v pozici občanů druhé kategorie. Do škol smějí jen děti kolaborantů, pouze dva z hotelů ve Lhase, jež vyrostly v době propagandistické vlny řízené turistiky, patří Tibeťanům, ojedinělé vzpoury jsou nelítostně potlačovány, ke špiclování a důkazům proti odpůrcům režimu už byly zneužity také videozáznamy turistů. Podle Norbua lidi v Tibetu politika nezajímá, stejně jako radikálové a jejich požadavky. Starají se ve svých chýších a uniformních barácích o holou existenci a stále více si ulevují s pomocí Číňany ochotně dovážené laciné kořalky. Ale i Norbu ve své skepsi uznává, že je cosi silnějšího než všechny útrapy a alkohol.
Tibeťané přišli o mnoho mnichů a klášterů. Neztratili však svoje náboženství.
VÍRA PŘEDKŮ
 Výzdoba kláštera Sesa ve Lhase. |
Mezi všemi velkými náboženstvími světa je jihoasijský buddhismus patrně nejméně oddělitelný od své mystické složky. Kláštery zůstávají centry Učení a Vědění, vstupuje se do nich v útlém věku a pro materialismus v nich není místa. Duchovní vůdcové jsou vybíráni složitým procesem hledání reinkarnací. Víra v převtělování a v nesmrtelnost duše a vědomí je stejně silná jako v hinduismu a vede mimo jiné k přesvědčení, že v případě skutečně velkých duší nejde o zrození v novém těle, ale o vyšší reinkarnaci, kterou lze rozpoznat. Ideálem je sice přerušení koloběhu životů, leč i zde je příklad bóddhisattvů, ušlechtilých bytostí, jež na samém prahu spásy zvolily návrat do pozemských strastí, aby osvětlily cestu ostatním.
Zdlouhavé a tajemné hledání plné magických obřadů vede k dítěti, které například poznává jménem příchozí lamy, určuje předměty náležející jeho předchůdci a jinak prokazuje svou vyvolenost. Přes jeho útlý věk je pro rodiče poctou poslat ho do často vzdáleného kláštera, kde po létech studia, zpravidla okolo dvanáctého roku života, nastupuje svůj úřad.
Někdy mohou nastat potíže. Aby lamové našli pravou osobu, rozprostírají sítě velmi široce. Když ovšem v roce 1992 našli mniši z kláštera Rumtek v Sikkimu po jedenácti letech hledání nového karmapu daleko za hranicemi, narazili na problém jeho přesídlení – má totiž čínské občanství. Komunistický režim si ostatně začal být jist, že nového pančenlamu může “nalézt” mnohem lépe než mniši. A připravuje se i na smrt současného dalajlamy, kterého by měla rovněž nahradit státem vybraná a prokádrovaná loutka.
Přes pět procent Tibeťanů v emigraci tvoří mniši. Klášterní život se svobodně rozvíjí, stejně tak některé instituce nezbytné pro zachování tibetské kultury, kterou se komunisté už několik desítek let pokoušejí zničit. Nejvýznamnější z nich jsou škola buddhistické dialektiky, tibetská knihovna a archiv s více než třemi desítkami tisíc cenných publikací a rukopisů v Dharamsale, kde mají rovněž sídlo institut zabývající se dramatickým a hudebním uměním i lékařská akademie.
Tradice poslat jednoho syna do kláštera je v poslední době ohrožená. “V téhle době je těžké očekávat od někoho, že bude odevzdaným mnichem. Kolem je příliš mnoho věcí, které rozptylují soustředění, a kláštery nejsou tak odloučené jako v Tibetu,” říká mladík, jenž nedávno odložil mnišské roucho a dal přednost světskému životu. Mladí mají často pocit, že víra předků je povznášející, obdivují jednoduchost, otevřenost, upřímnost a jakousi nevinnost starších lidí, ale současně mají dojem, že to všechno jsou vlastnosti, které je činí v dnešním světě zranitelnějšími.
Nicméně náboženství dál zůstává pro průměrného Tibeťana zdrojem síly. Většina se modlí pravidelně, staří lidé skoro nepřetržitě. Klášter je střediskem každého společenství, kde se všichni scházejí o svátcích, zapalujíce olejové lampičky a vonné tyčinky. Nad kláštery vlají malé modlitební praporky s úryvky posvátných textů, uvnitř věřící denně nabízejí sochám Buddhy misky rýže, vody a květin, z často červeně natřených zdí shlížejí z tradičních maleb zvaných thangka božstva a různé manifestace Buddhy. Na oltáře jsou kladeny kousky koláče torma z rýžového těsta a másla, který nahradil krvavé oběti dávného Tibetu.
Jeden takový pěkný chrámek mají i v dětské vesničce u Dharamsaly.
Odpolední fotbal zmohl hráče i publikum, a tak se všichni šli ochladit na chrámové schodiště. Najednou přišla řeč na životní plány. Malá Dolma se zamyslela, utřela bráškovi nudli a odhodlaně odvětila: “Budu vojačkou, abych mohla bít Číňany!”
Školou povinná radikálka to možná trochu přehnala, ale není možné nevidět, že jakási únava z nenásilného odporu se mezi mládeží stupňuje. “Věřím, že nenásilí je daleko lepší než násilí. Ale tam, kde je volba mezi násilím a zbabělostí, doporučil bych násilí,” cituje Norbu Mahátmu Gándhího a dodává, že ozbrojený odpor už sehrál svou roli. Největší radikálové, které drží na uzdě jen absolutní a pro nás až nepředstavitelná autorita dalajlamy, už žádají plnou nezávislost, a to bez ohledu na dalajlamovu koncepci politické samosprávy založené na nemalých kompromisech s Číňany.
“Pokládáš samostatnost za reálný cíl?”
“V Číně přece jednou musí dojít k nějakým změnám a těch změn budeme muset využít, ať budou jakékoliv,” říká mi jiná Dolma cestou na schůzi Tibetského mládežnického kongresu.
“Jenže co když se ve vztahu k Tibetu nezmění vůbec nic? Ani většina představitelů čínského exilu, kteří se pokládají za demokraty, si myšlenku na vaše sebeurčení moc nepřipouští. Navíc jejich vyhlídky na uchopení moci nejsou nijak slavné. Co pak? Ozbrojený boj proti Goliášovi?”
“Jsme zoufalí. Žádnou možnost nechceme předem zavrhnout. Víš, Indie je naše země, lidi tu k nám většinou byli a jsou dobří. Ale my přesto nemůžeme nikdy přestat zkoušet jít zpátky do Tibetu. Nejenom proto, že nám tolik lidí věří a pomáhá. Když se teď vzdáme, za pár let už žádný Tibet nebude.”
KOŘENY VRAŽDĚNÍ
Buddhismus přišel do Tibetu ve 4. století a k zatlačení domácích kultů potřeboval poměrně dlouhou dobu. Tibeťané byli od přírody bojovné povahy a podnikali různé výpravy do okolní Asie. V roce 763 dobyli dokonce tehdejší čínské hlavní město. Jejich král si už o více než století dříve vzal ke svým třem tibetským a jedné nepálské manželce také dceru tchangského císaře. Ve dvacátých letech devátého století byla podepsána “nikdy nezrušitelná smlouva” o tom, že se “zakládá velká epocha, kdy Tibeťané budou šťastni na území Tibetu a Číňané na území Číny”, a to v hranicích z té doby. Současný dalajlama ve svých pamětech soudí, že s rostoucí religiozitou Tibeťanů se vztahy postupně proměnily až v jakousi idylu v době panování lamaistických čínských císařů z dynastie Čching, což ovšem stejně nezabránilo pokusům Tibet kolonizovat, bránit se tomu a nakonec si i znovu zaválčit, naposledy těsně před pádem Čchingů.
Brzy poté Tibet společně s Mongolskem prohlásil svou samostatnost, která po dlouhých jednáních britské, tibetské a čínské delegace v Simle přešla v roce 1913 v cosi, co uzavřená smlouva definovala tak, že se uznává suverenita Číny nad Tibetem, ale s tím, že Tibet má právo na úplnou autonomii, respekt k celistvosti země a nezasahování do vnitřní administrativy, včetně výběru, nastolení a pravomocí dalajlamy. Číňané slíbili, že se nikdy nepokusí učinit Tibet svou provincií, a Velká Británie se zavázala jej nikdy neanektovat.
Už ve 30. letech se tato smlouva začala porušovat. Čínský militarista muslimského vyznání Ma Pu-feng vytvořil v Amdo pročínskou vládu a vyžadoval dokonce stupňované úplatky za propuštění tehdy vyvoleného nového dalajlamy z Amdo do Lhasy. Japonská agrese a druhá světová válka Číňany více než zaměstnaly, ovšem komunisté si na Tibet vzpomněli bezprostředně po uchvácení moci v roce 1949. Už o rok později začaly přípravy “osvobození”, v jejichž rámci čínská propaganda například jásala nad ročním dovozem desti milionů tun čaje do Tibetu – to znamená dvou tun na obyvatele…
V říjnu 1950 osmdesátitisícová armáda vyrazila, a přestože její řady kvůli přírodním podmínkám a zoufalému odporu tibetského vojska i civilistů trochu prořídly, vcelku bez problémů obsadila Lhasu. Dalajlama uprchl k indickým hranicím a poslal do Pekingu posly, kteří měli vyložit, že o žádné osvobození nežádal. Poslové byli místo toho zpracováni k podepsání tzv. Smlouvy ústřední lidové vlády a místní vlády Tibetu o podmínkách mírového osvobození Tibetu (23. 5. 1951). Číňané v ní mj. slibují nenarušovat soudobý politický systém, status a pravomoci dalajlamy a hospodaření klášterů, a garantují svobodu náboženského života, rozvoj jazyka a nezasahování do místních reforem. Paragraf o tom, že vojsko nevezme zdarma ani jehlu a nit, se do oblasti černého humoru dostal nejdříve.
Třítisícová posádka ve Lhase byla brzy posílena o dvacet tisíc mužů, což vyvolalo potravinovou krizi. Číňané vypsali daně na domy, usedlosti a kláštery, statkáři byli popravováni, nomádi prohlášeni za barbary, nesmyslná kolektivizace s ještě nesmyslnějšími “agrotechnikami” vyvolaly v zemi, žijící beztak vždy na pokraji nouze, nefalšovaný hladomor.
Dalajlama byl šestnáctiletý mladík, během návštěvy Číny poněkud okouzlený novými továrnami předsedy Maa a nějaký čas mu trvalo, než přestal zasílat naivní dopisy “dobrému císaři” a došlo mu, že Maovy odpovědi jsou “krásné, ale bez obsahu” a “rudá barva konečně vždy signalizuje nebezpečí”. Na protesty však nebyl vhodný čas. Svět byl hluchý, s Čínou se snažil koketovat kdekdo a indický premiér Néhrú dosud snil o asijském mírovém soužití.
Během množících se povstání dalajlama nabádal ke klidu jako prevenci beznadějných masakrů. V r. 1958 už bylo v Tibetu 150 tisíc vojáků, kteří podle zprávy mezinárodní komise právníků z r. 1959 pro zastrašení bombardovali obyvatelstvo, ale také ho upalovali, ukřižovávali, kastrovali, vláčeli koňmi, věšeli za nohy a házeli do ledové vody. Lidé prchali do Lhasy, kde nakonec došlo k explozi.Podle svého vlastního líčení se dalajlama tehdy chystal k závěrečným mnišským zkouškám. V březnu 1959 dostal od Číňanů velice podivné pozvání do divadla – měl se dostavit bez svého obvyklého doprovodu. Zpráva vyděsila Tibeťany natolik, že se sběhli k jeho ochraně. Jeden úředník byl zraněn, někdo zabit. Lidé začali volit vůdce, mladí hodnostáři odmítli zmíněnou dohodu o “osvobození” a výzvu k odklízení barikád v ulicích Lhasy všichni pochopili jako součást příprav k útoku na dalajlamu, jehož bezpečnost je pro Tibeťany svatá. Vydali se ho proto bránit vlastními těly před palác Norbulingka, kde zůstali i přes dalajlamovy prosby. Číňané se ho poté otázali dopisem, kde přesně dlí, aby ho snad nezasáhli, až začnou bombardovat. V domnění, že svým odchodem zabrání krveprolití, začal konečně uvažovat o útěku. I věštebné kosti mu řekly: “Jdi, abys je zachránil.” Ale i ony se mýlily. Vraždění začalo záhy přímo u paláce a postupně mu podle některých odhadů padlo za oběť až devadesát tisíc lidí.březen 2000
