Na začátku nebylo žádné země, na které by člověk mohl spočinout suchou nohou. Všude jen voda a nad ní nebe. A někde mezi nebem a vodou byla říše bohů. Tam žil inejvětší z nich, král bohů zvaný Maui, se svými dvěma syny a třemi bratry. Byla to šťastná říše, smrti a zániku neznajíc. Uprostřed ní leželo jezero živé vody a nadjezerem stál strom moudrosti. V jeho stínu se bozi večer co večer scházeli a popíjeli kavu, trpký nápoj, který dokáže pěkně zamotat hlavu. “Má duše mne pálí!” řeklkrál Maui. “Jíme, pijeme, ale nic užitečného neděláme. Usedněme do lodí a vydejme se do neznáma. Za poznáním!”
Vtom prudký vítr rozhýbal větve stromu moudrosti a všichni zmlkli, protože věděli, že strom se chystá promluvit. “Slyšte, Maui, Hiku i ostatní! Nevydávejte se do neznáma! Stane se zlo tak strašné, že ani já vám ho nemohu popsat!”
“Ať se stane!” vykřikl Maui. “Kdo chce, nechť zůstane, a kdo chce, nechť jede se mnou…” Oba synové a jejich věrní se vydali k lodím.
Nevíme, jak dlouho pluli. Víme jen, že pluli daleko od říše bohů. Únava a zoufalství dolehly na všechny, ale jednoho dne se oceán konečně uklidnil. Král Maui se postavil na příď a nahodil lano s obrovským hákem.
“To jsi nás umořil téměř k smrti, aby sis tu zarybařil?” vyštěkl jeden z jeho synů, zvaný Ata. “Mlč, hlupáku!” okřikl ho otec Maui. “Vyčkej svůj čas, až pochopíš, že zkušenost nás starých je živou vodou pro vás mladé!” A tu se lano napnulo, voda se zpěnila a ozval se strašlivý praskot, jako by oceán ztrácel půdu pod nohama. Bozi byli vystrašení k smrti, ale král Maui věděl, co dělá. “Držte lano, mí věrní! Nastal čas!” Vší silou zatáhl, a zpod hladiny začala vystupovat… země! Na ní hory, údolí a úrodné pastviny.
Tak král Maui vylovil z hlubin oceánu první tichomořský ostrov, nazvaný Ata (Nový Zéland). A po něm zemi Tonga s pláněmi pokrytými květinami a ostrovy Fidži plné nádherných korálů a ostrovy Vanuatu plné šťavnatých krabů a ostrovy Samoa plné ovoce mango a ostrovy Papua-Nová Guinea plné papáji. Nakonec vylovil největší z ostrovů, obrovskou zemi Australis.
Po návratu do říše bohů usedli pod strom moudrosti a nadšeně vyprávěli. Jen syn Ata nepromluvil slova. V jeho duši hlodal červ. Nakonec zosnoval vzpouru proti vlastnímu otci. Svolal mladé a řekl: “Jsme hlupáci. Sedíme tu a žvástáme s otci a dědy. Tam v té zemi si budeme vládnout sami a ovoce nám bude padat ze stromů do úst každý den. Připravte loď a já se postarám o otce.” Našel největší kořen kavy a odnesl ho otci jako dar na usmířenou za svá neuvážlivá slova na cestách. Večer král svolal přátele, aby popili báječnou kavu – důkaz synovské lásky. Jenže jak pili, svět se začal otřásat v základech a strom moudrosti zaúpěl: “Jsou pryč!” Jen pomalu bozi otevírali omámené oči a strom šeptal: “Nikdy se nevrátí… Ztratili úctu k otcům, opustili prameny moudrosti. Budou tedy navždy patřit zemi. A zem si pohřbí své mrtvé.”
Zatím Ata a jeho druhové pluli za vydatného výskotu k ostrovům pozemských radostí. “Svět je náš, sláva! Nikdy se nevrátíme!” Netušili, jak hrozná osudová pravda se skrývá v těch slovech! Zvedla se vlna, vystoupila vysoko nad hladinu, z pěn se vynořily dvě dlouhé ruce a jejich kostnaté prsty drtily jednu lodičku za druhou. Zbylí plavci zoufale pádlovali k ostrovu Tonga, kde vyskákali na břeh. Ale jen jejich nohy spočinuly na pevné zemi, ostrov se začal potápět.
Daleko odtud, v říši bohů, v srdci otce Maui zatrnulo. Slyšel synův hlas? Maui skočil do vln pod kořeny ostrova Tonga, vyzvedl ho z moře a drží ho na svých bedrech dodnes. Když se ostrov začne potápět, lidé dupou do země a tančí, aby probudili otce boha ze spánku. Maui se probere, nadechne, ostrov vykoukne z moře a život jde dál. Bůh Maui trpí, protože vylovil zemi a jeho potomci se z nevědomosti stali pozemšťany.
Potkala jsem jednoho muže z Tongy a ten mi řekl: “Vy všichni jste děti země, ale my, lidé z Tongy, jsme děti bohů.” Je-li to pravda, ví jenom smrt.
