Poprvé jsem navštívil Uzbekistán ještě v dobách hlubokého komunismu, podruhé dvacet let poté. Změnilo se toho mnoho, ne však vlídná tvář místních obyvatel.
Hallo, come visit my shop – zve mne pohledná pestrobarevně oděná prodavačka s čertíky v očích k návštěvě svého krámku se stejně pestrobarevnou keramikou. Když jsem tady v Buchaře pod jedním z největších minaretů Střední Asie stál před dvaceti lety, nebyla asi ještě na světě. Možná jsem tu tenkrát potkal její rodiče, bratry, strýce. Tenkrát se na mě obraceli se slovy: „Zdrávstvujte, odkuda vy? Pribaltika?“ Volně pohybujících se cizinců tu tehdy mnoho nebylo, a tak mě, vzhledem k mé ne příliš vybroušené ruštině, pokládali většinou za občana Litvy, Estonska či Lotyšska. Toulám se znovu křivolakými uličkami prastaré Buchary, plnými překřikujících se prodavačů, kteří se snaží zmocnit se svého turisty. Z paměti se mi jak karavana v zamlženém oparu pomalu vynořují vzpomínky na mou poslední návštěvu. Sortiment zboží byl skrovnější, lidé vás oslovovali rusky a… často se opatrně rozhlíželi kolem.
CESTA NA VÝCHOD
Jel jsem tehdy jako student Vysoké školy veterinární do Kaunasu uzavřít smlouvu na výměnu studentských brigád. Jedním z pozitivních projevů organizovaného a ideologicky shůry vedeného mládežnického hnutí bylo, že mladí lidé mohli o prázdninách nejen stavět dlážděné chodníky v panelovém sídlišti v Litvě či na Kavkaze, ale také týden cestovat po zemi, kde „zítra již znamená včera“.
Byl únor, v Kaunasu bylo deset stupňů pod nulou, a my se těšili, že další partnerská škola je v Kazachstánu a tedy se jistě ohřejeme. Zastávkové letadlo tankovalo v Gorkim, Ufě, Celinogradu, aby se pak podél štítů Ťan-šanu sneslo na letiště v Alma-Atě, kde bylo minus dvacet pět. Rychle jsme uzavřeli dohodnutou dohodu, vyjeli se podívat do vysokohorského střediska nad město a na poslední chvíli chytili letadlo do Taškentu. Na letišti bylo plus dvacet. Pohorky jsme vyměnili za domácí pantofle a šli shánět letenky do Samarkandu. Tam nebyla žádná dohoda dohodnutá, ale chtěli jsme se o to pokusit s Veterinárním institutem. Letenky se sehnat podařilo, ale až na další den.
V Taškentu jsme volný čas věnovali kromě zoo tržištím a starým uličkám kolem. Vůně koření, sušeného ovoce, řezbářské výrobky, slepice v koších, melouny na hromadách a prodavači v turbanech. To vše vyvolávalo dojem, že jsme se ocitli v pohádce tisíce a jedné noci. I ceny byly pohádkové. Tedy pohádkově nízké. Starou mosaznou, krásně zdobenou konvici či tepanou mísu z devatenáctého století jste získali za pár rublů a sluneční brýle či dámské silonky. Pořídil jsem si dva takové zašlé a očouzené kousky. U Igora doma byli zvědaví, na kterém smetišti jsem to sebral. V Brně nádoby nadchly kamarády z muzea, kteří mi dělali poradce při jejich restaurování. Dnes podobnou věc seženete obtížněji, stojí stovky dolarů a navíc riskujete, že vám ji na letišti seberou.
Také samotné taškentské tržiště se proměnilo. Místní výrobky jsou postupně (a potupně) vytlačovány „vietnamským“ zbožím. I tak může vypadat jedna z forem globalizace. Levné kraťasy, triko, čepici, samurajský meč, dalekohled či samopal z PVC pro děti dostanete dnes stejný v Taškentu, Holešovické tržnici nebo v centru Pretorie.
ZAKÁZANÁ CHUDOBA
K mé velké lítosti zmizely i staré uličky okolo tržiště. Povětšinou to bylo kvůli modernizaci města, kterou na mnoha místech urychlilo zemětřesení. Bývaly tady kovotepecké krámky, ševci, švadleny, a také malá řeznictví. Na prahu jednoho z rozpadajících se domečků seděl tehdy starý žebrák s dlouhými vousy a čtverhrannou tubetějkou na hlavě, který i přes svou ubohost byl krásným objektem pro fotoaparát. Tím obrázkem jsem si krátce po návratu způsobil problém. Měl jsem přednášku pro kolegy v brněnské veterině a zapomněl jsem problematický snímek vyndat ze zásobníku. Když jsem se dostal až k žebrajícímu dědečkovi, nevěděl jsem rychle jak obrázek, nepatřičný pro zemi budující komunismus, zdůvodnit. Dokázal jsem ze sebe vykoktat jen „To je… to je… to je žebrák“. Druhý den si mne zavolala asistentka z katedry chemie a biochemie, členka celozávodního výboru a domlouvala mi, že ukazovat žebráky a rozpadající se domy není vhodné. Sice víme, že podobné obrázky se v zemi Sovětů ještě najdou, ale proč je předvádět, když je tam mnoho moderních, pěkných a upravených staveb. Vysvětlit jí, že staré uličky mají kouzlo, které široké bulváry postrádají, jsem se ani nepokoušel. Možná by ji potěšilo, že zastaralé uličky zmizely. Kdyby ovšem s nimi nezanikla také Uzbecká sovětská socialistická republika. To zas potěšilo mě a hlavně většinu Uzbeků.
Cesta ke svobodě je však trnitá a setrvačnost velká. V Austrálii, Jihoafrické republice nebo ve Francii by si vás na tržišti žádný úředník nevšiml, pokud byste viditelně neporušovali zákon. V hlavním městě samostatného Uzbekistánu nás hned při výstupu z metra, kousek od prvních stánků, legitimoval místní četník. Tedy chtěl. Proti ztrátě pasů jsme se jistili tím, že jsme je nechali v hotelu. Kvůli tomu jsme proseděli dost času na policejní služebně, než si naši totožnost ověřili. Nepomohl ani fakt, že jsme měli být za hodinu na recepci pořádané primátorem Taškentu. Některé praktiky a návyky se prostě odbourávají velice těžko.
BÁJNÝ SAMARKAND
Ráno nás malý jak společnosti Aeroflot dopravil do bájného Samarkandu. Cestou jsem se snažil uklidňovat japonskou turistku. Měla po celou dobu letu oči přilepené na vibrujícím křídle letadla, jehož spojovací nýty působily, jako že se s námi každou chvíli rozloučí.
Let o dvacet let později s pravděpodobně tímtéž strojem, který mezitím přešel do vlastnictví uzbeckých aerolinek, už vyvolával drobné mrazení v zádech i mně. Do Uzbekistánu jsme přijeli na mezinárodní konferenci zoologických zahrad. V rámci setkání jsme navštívili Chivu, Bucharu i Samarkand. Sedadla našeho známého jaku po dvaceti letech vypadala, že jsou poskládána z vyřazených autobusů, záchod že je z vagonu, kterým se jezdili odboráři rekreovat transsibiřskou magistrálou na Bajkal. Odboráři nejezdí, tolik vagonů není třeba a náhradní díly se hodí. Trhliny ve stropním obložení byly zalátané leukoplastí, což působilo obzvláště povzbudivě. Část cestujících si hned po startu začala krátit dlouhou chvíli rozhovorem s přáteli a s příbuznými. Tolik mobilních telefonů za letu v provozu mi připadalo jako opravdu špatný sen. Pravda je, že jak vypadal, že z tohoto možná posledního letu půjde rovnou do muzea veteránů, také funkční elektroniky, kterou by mobily mohly rušit, v něm asi moc nebylo.
Od mých studentských let jsou i v Samarkandu změny velmi markantní. Zmizely cisterny s nápisem Kvas. Místo toho jsme na každém kroku mohli koupit dříve nedosažitelnou kokakolu. Stará rušná ulička, vedoucí od náměstí Registán k největší mešitě, není k poznání. Dříve plná stánků s kořením, sladkostmi a sušeným ovocem nabízí dnes v nových cihlových krámcích levnou elektroniku a čínské hračky. Trhovci se přemístili do rozsáhlé tržnice kryté ocelovou střechou, ležící ve stínu jedné z nejoblíbenějších Timurových staveb, nazvané podle jeho ženy Bibi Chanum. Jakoby mešita, která se začala hroutit dříve, než ji zakladatel počátkem patnáctého století dokončil, byla najednou z jedné strany spoutaná okovy. Nadšení prodavačů pod plechovou konstrukcí však nijak nepolevilo.
MĚSTO JAKO ŘEKA
Tam, kde končí nová bezduchá tržnice, končilo v osmdesátých letech město. Dál rovně pokračovala jen hrbolatá silnice do Taškentu a na letiště. Vpravo z ní uhýbala úzká prašná cesta, na které jste mohli potkat tak staříka v turbanu s oslíkem a kárkou. Vedla k nedaleké nekropoli Šáh-i-Zinda. Dnes je mezi tímto místem a mešitou Bibi-chanum rušná, široká, pro pěší obtížně překonatelná silnice. Město proudem nových staveb obtéká památky, kdysi osamoceně vzdorující okolní polopoušti. Šáh-i-Zinda je soubor pohřebních staveb, založený původně jako hrobka pro bratrance proroka Muhammada Kusáma-ibn-Abbáse. V průběhu věků přibývaly další objekty. Jednotlivé, téměř lineárně řazené pohřební komory a obřadní místnosti, samy částečně pohřbené pod staletými nánosy písku a zeminy, ústily svými bohatě zdobenými vstupními portály do úzké uličky, lemované vysokou zdí a zapuštěné pod úrovní země. Část staveb byla koncem dvacátého století restaurována. Tomu při archeologických výzkumech předcházelo odtěžení velkého množství nánosů zakrývající stavby a také byly z části odstraněny stěny lemující spojovací uličku. Otevřelo se tak rozsáhlé prostranství umožňující nové pohledy na obnažené stavby. Nicméně průchod původní uličkou s oprýskanou mozaikou omšelých portálů ve mně tehdy mnohem víc vyvolával pocity tajemnosti, dobrodružství a středověké orientální exotiky než dnešní očištěná, svěží, napudrovaná, ale i přesto impozantní památka.
Na poslední den se nám podařilo sehnat letenky do bájné Buchary a my se mohli vydat na malý výlet. Po přistání nás letištní personál požádal o předložení víz pro Bucharu. Při překročení hranic Sovětského svazu jsme si sami do bumážky vyplnili místa, která hodláme navštívit, tedy Kaunas, Alma-Atu, Taškent, Samarkand. S Bucharou jsme nepočítali a tedy nebyla na celníkem orazítkovaném lístečku. Okamžitě nám odebrali pasy a naše letenky jsme museli přebukovat na nejbližší let zpět. To bylo asi za dvě a půl hodiny. Tím splnili svou vlasteneckou povinnost. Zabránili možným špehům zůstat zde déle než jen do příštího letu. Nikdo je dodatečně nemůže honit za nezodpovědnost vůči pořádku. Přístup úředníků se pak stal méně komisní, dokonce se usmáli a dovolili nám dělat si dvě hodiny, co chceme. Být v Buchaře a nevidět nic z její krásy byla hrozná představa. Vzali jsme si tedy taxi a jeli do města. Půl hodiny z letiště a půl hodiny zpět. Na město nám zbyla téměř čistá hodina. Řidič byl výborným průvodcem a objel s námi všechny významné památky. Připadal jsem si jak pomatený japonský turista. Přibrzdit, vyskočit z auta, někdy jen stáhnout okénko, napráskat pár snímků a honem dál, minaret Kaljan, Toki-Zargaron, mešity, medresy.
BUCHARA NA OTOČKU
Když jsme dorazili zpět na letiště, naklonila se k nám při odbavování jedna laskavější úřednice a zašeptala „Měli jste zůstat ve městě déle. Nic by vám stejně neudělali. Prostě byste letěli dalším spojem.“ Škoda, že to neřekla předem. Přeci jenom jsme byli dost vystrašení. Nicméně prolétnout Bucharou za hodinu mi i po mnoha letech připadá jako barbarství. Vlastně jsem si jednotlivé památky prohlédl až doma z obrázků.
O dvacet let později jsme spali v hotelu v samém centru. Jeden den jsme věnovali prohlídce města. Snažil jsme se nasát atmosféru, která mi ve chvatu předchozí návštěvy unikla. Ve slavné tržnici Toki-sarafon jsme se zrovna hrabali v nepřeberném množství orientálních koberců, když se s námi dal do řeči přátelsky vyhlížející Uzbek. Šel stejným směrem, a tak nás kousek doprovázel. Při loučení nedaleko jeho domu z něj vypadlo pozvání na oběd. Malý prostý dvorek, spoře zařízená místnost s kobercem na zemi. Nejdříve jsme ochutnali dobrý uzbecký zelený čaj. Následoval tradiční plov. Když při obědě zjistil, že nás zajímá historie, nabídl nám návštěvu u jeho příbuzného, který je sběratelem starožitností.
Propletli jsme se změtí ulic a krámků až k medrese Nadira-Divan-begi. Kousek za ní se skrývaly ve stěně jedné malé uličky krásné bohatě vyřezávané dveře. Po zazvonění nám přišla otevřít starší velmi elegantní dáma. Dovedla nás na malé nádvoří zpola zakryté střechou podepřenou dřevěnými zdobenými sloupy. Několik větších květin v keramických nádobách zpříjemňovalo prostor a bronzové nádoby u vchodu do domu dokreslovaly romantickou atmosféru. Zuli jsme se a po vstupu do hlavních dveří se ocitli v prostorné a vysoké místnosti starého kupeckého domu. Na zemi drahé koberce, podél stěn nízké výstupky k sezení a několik truhel nahrazovalo nábytek. Stěny byly plné drobných výklenků a v nich velké množství starožitných měděných, mosazných, dřevěných a keramických váz, talířů a mís. V dalších byly lampy, staré knihy, jezdecké bičíky, cestovní brašny a mnoho dalších cenností, za které by se nemusela stydět i největší muzea. Povídali jsme si s paní domu o sběratelské vášni i smutném osudu Buchary v prvních letech budování komunismu. Mnoho lidí bylo odvlečeno do gulagů, nebo popraveno jen proto, že vlastnili zajímavé domy, zboží, zlato nebo jiné cennosti.
Má druhá návštěva Buchary tak dostala díky nečekané příležitosti poznat blíže místní lidi daleko hlubší obsah. Při odletu se mi nostalgické vzpomínky míchaly dohromady s novými zážitky a já byl vděčný osudu, že mi umožnil do té pohádkové země znovu nakouknout.
