LEDOVCE. NEJVĚTŠÍ ZÁSOBÁRNY PITNÉ VODY NA NAŠÍ PLANETĚ. TISÍCE LET STARÉ LEDOVÉ MASY, KTERÉ ODJAKŽIVA VZBUZOVALY LIDSKOU ZVĚDAVOST. JAK A KDE VZNIKAJÍ A JAKÝM ZPŮSOBEM DENNĚ URAZÍ KLIDNĚ I DESÍTKY METRŮ? PRO ODPOVĚDI JSME SE VYPRAVILI DALEKO NA SEVER, K JEDNĚM Z NEJVĚTŠÍCH LEDOVCŮ NA SVĚTĚ.
TEXT: JAKUB FREIWALD
První zastávkou na našem ledovcovém putování byl islandský gigant Vatnajökull. Jeho název, skládající se ze slov vötn (voda) a jökull (ledovec), bychom mohli volně přeložit jako vodní ledovec. Se svou rozlohou dosahující více než 8000 km2 zabírá téměř 10 % celkové rozlohy Islandu a řadí se tak k největším pevninským ledovcům na světě. Průměrná tloušťka ledu dosahuje téměř 500 metrů a v některých místech může být i dvojnásobná. Pod velkou částí ledovce se nachází obrovské sladkovodní jezero, které se neustále zvětšuje. Celá oblast byla v roce 2008 prohlášena za národní park.
Ledovec kromě území, na kterém se rozkládá, formuje i své bezprostřední okolí. Charakteristickým znakem jsou nekonečně dlouhé pláně všude kolem. Od chvíle, kdy ledovec spatříte, k momentu, kdy k němu dorazíte, může uplynout klidně i několik hodin. Táním ledu vznikají na mnoha místech nejrůznější vodopády či ledovcové potoky. Ty se při pravidelných jarních záplavách mění v obrovské rozvodněné řeky. Dlouhé silniční mosty, které široká koryta překlenují, tu jsou proto konstruované tak, aby mohly být v případě stržení opět rychle postaveny. Charakteristické je i ledovcové klima. Místní obyvatelé tvrdí, že pokud všude prší, tak u ledovce je krásně a naopak. Těžko říct, co je na tomto rčení pravdy, v našem případě ale fungovalo.
SPÍCÍ OBŘI
V okolí ledovců se možná trošku paradoxně nacházejí i další přírodní unikáty. Celý Island je po geotermální stránce velmi aktivním místem, a i pod naším ledovým kolosem se nachází sedm více či méně aktivních sopek. Nejznámějšími jsou Bardarbunga a Grímsvötn. První jmenovaná je součástí více než sto kilometrů dlouhého sopečného systému na severozápadě ledovce. Nejznámější sopkou, rozkládající se pod Vatnajökullem, je ale Grímsvötn. Společně s Heklou se jedná o jednu z nejaktivnějších sopek na Islandu vůbec. Naposledy o sobě dala vědět v roce 2011, kdy svou erupcí částečně ochromila leteckou dopravu na Islandu a nad částí západní Evropy. Zajímavostí je, že tato erupce byla zhruba desetkrát silnější, než o rok dříve nechvalně známé Eyjafjallajökull. Popílek Grímsvötn byl ale hrubší a rychleji klesal k zemi, proto neměl tak drastické důsledky pro zbytek Evropy.
Na okraji ledovců se obvykle nacházejí splazy a ledovcová jezera. Vznikají v údolích, kudy si ledovec za tisíce let své existence postupně prorazil cestu. I my jsme v okolí Vatnajökullu několik podobných míst navštívili. Každé je naprosto jedinečné a má své kouzlo. Jedním z těch nejkrásnějších je Jökulsárlón. Leží v místě, kde se ledovec střetává s břehy Atlantského oceánu. Na jedné straně je jezero plné ledových ker různých tvarů a velikostí. Na straně druhé kilometry dlouhá pláž, plná vyplavených zářivě modrých ker. Pokud máte velkou trpělivost a počkáte si, naskytne se vám zajímavá podívaná. Neustále totiž připlouvají nové kry a ty stávající zase odplouvají, nebo se rozpouštějí v zuřivých vodách Atlantiku. Každý den tak ledovcová pláž kompletně mění svoji tvář.
GLOBÁLNÍ DAŇ
Z Islandu pokračovala naše cesta za poznáním dál na sever, za hranici severního polárního kruhu, do Grónska. Kde jinde hledat fakta a zajímavosti o ledovcích než právě zde. Stáří zdejšího ledovce se odhaduje zhruba na 110 tisíc let a svou rozlohou pokrývá trvale více než 80 % celého ostrova. Oproti islandskému Vatnajökullu se jeho průměrná mocnost pohybuje okolo dvou až tří kilometrů. Jedná se hned po antarktickém ledovci o největší souvislou vrstvu ledu na světě. Jen pro zajímavost, kdyby najednou celý grónský ledovec roztál, zvedla by se hladina světového oceánu přibližně o sedm metrů.
Kromě hlavního ledovcového masivu se po jeho okrajích nachází množství samostatných ledovců. Jedním z nich je například Jakobshavn Glacier, který nalezneme na západním okraji Grónska poblíž inuitské osady Ilulissat. V jazyce místních obyvatel se ledovci říká Sermeq Kujalleq, což v překladu znamená ledovec na jihu (od Ilulissatu, pozn. red.). Kromě svého názvu je specifický hned několika dalšími věcmi.
Zaprvé se jedná o jeden z nejaktivnějších ledovců na světě vůbec. Za posledních deset let téměř zdvojnásobil svoji rychlost a nyní za den urazí i 40 metrů. Tímto tempem ročně vyprodukuje zhruba 35–45 km2 ledu. Pro představu, kdybychom toto množství ledu rozpustili, pokryli bychom přibližně roční spotřebu vody pro celé Spojené státy americké.
Každý den se z ledovce odlamují ledové kry různých tvarů a velikostí. Pokud jsou dostatečně velké, vydávají se na roční cestu šedesátikilometrovým fjordem, a pak dále na volný oceán. Právě velikost ker je dalším specifikem místního ledovce. Čas od času jsou totiž tak velké (mohou mít i několik kilometrů), že uvíznou na mělčině u pobřeží v ilulissatském fjordu. Klidně i na několik let. Do té doby, než je tlak a síla přibývajícího ledu rozlomí na několik částí a vytlačí na volné moře. To už se však dnes stává podle slov místního kapitána, kterého jsem při společné plavbě vyzpovídal, spíše výjimečně. I zde si totiž globální oteplování bere svoji daň.
ZKÁZA TITANIKU
Množství ledových ker, které Sermeq Kujalleq denně produkuje, je opravdu obrovské. Stejně tomu bylo v minulosti a stejně tomu bude minimálně ještě několik desítek let. Kdybychom však měli vybrat jednu kru, která zastínila všechny ostatní, byl by výběr jednoduchý. Po letech zkoumání totiž vědci přišli na to, že ledovec, který se stal osudným největšímu zaoceánskému parníku své doby, pravděpodobně začal svoji cestu právě v oblasti kolem Ilulissatu.
Obrovské kry, které osamoceně brázdí vody oceánů, si od počátku své existence žijí v podstatě vlastním životem. Unášeny pouze mořskými proudy plují vstříc svému zániku, který však může v závislosti na jejich velikosti a okolních podmínkách trvat i několik let. Na stejnou pouť se někdy na jaře roku 1910–1911 vydal také ilulissatský ledovec, aby se o pár let později nesmazatelným písmem zapsal do dějin námořní dopravy. Ledovce z oblasti západního Grónska se obvykle vydávají, unášeny západogrónským proudem, nejprve na sever, a až potom podél kanadského pobřeží zpět do námořních tras. Během této pouti se dostanou tisíce kilometrů daleko od místa, kde vznikly, a ztratí většinu svého původního objemu. Pořád jsou ale extrémně nebezpečné.
Největší nebezpečí plovoucích ledovců spočívá v tom, že většina jejich objemu se nachází pod hladinou a nad vodu ční jejich pouhý zlomek. Zatímco dnes si s tímto problémem hravě poradí inteligentní radarové systémy, v dobách Titaniku se museli námořníci spolehnout pouze na svůj zrak. Onu osudnou noc, kdy se kolosální parník společnosti White Star Line plavil maximální rychlostí 22 uzlů a nedbal na varování o velkém množství ledových ker v oblasti, měl navíc velkou smůlu. Měsíc takřka nesvítil a jediné, co zraky hlídkujících námořníků spatřovaly, byly odlesky vlastního plavidla. I kdyby sebevíc chtěli, nemohli ledovec na temné hladině rozeznat dříve, než bylo příliš pozdě.
Ani srážka s ledovcem však nemusela mít takto fatální důsledky. Zaoceánské lodě jsou konstruované tak, aby odolaly čelnímu střetu a mohly se bez větších problémů plavit dále. Instinkt důstojníků na můstku však v danou chvíli velel jinak. V momentě, kdy necelou minutu před srážkou spatřili na hladině obrovskou ledovou kru, zaveleli stočit loď ostře vlevo. Rozkaz ale přišel příliš pozdě. Podobná operace totiž u obrovské lodi jako Titanik zabere nějaký čas. Než se mohutná příď parníku stihla ledovci vyhnout, ozval se náraz. Ledový masiv doslova rozpáral pravobok lodi v délce zhruba 90 metrů a zpečetil tak její osud.
I my jsme se plni odhodlání vydali na cestu mezi ledovými krami. Kapacita naší nevelké kocábky však ani zdaleka nedosahovala téměř tří a půl tisícové kapacity lidí na Titaniku. V počtu deseti dobrodruhů jsme vypluli na několikahodinovou plavbu vstříc ledovcům. Byť naše loď neoplývala velkým luxusem, připadali jsme si najednou jako v pohádce. Všude kolem nás jenom kry nejrůznějších tvarů a velikostí. Od kusů zářivě bílých až po temně modré. Jednou z mála výhod grónského podnebí je, že západ slunce tu netrvá několik minut, ale několik hodin. Zatímco zkušený kapitán si obezřetně razil cestu souvislou ledovou vrstvou na hladině, my jenom nechápavě zírali kolem sebe. Na rozdíl od zhruba patnácti set cestujících na palubě Titaniku jsme se z naší cesty vrátili bez jakékoli újmy. Pouze obohaceni o nezapomenutelnou zkušenost a s obrovským respektem vůči těmto tichým svědkům historie.
