TEXT: Denisa Mikešová, FOTO: Denisa Mikešová a Tomáš Jeřábek
Letmá přeháňka odezněla tak rychle, jako přišla. Chladivé kapky probudily dřímající, sluncem rozžhavený ostrov a do vzduchu se uvolnilo nesčetně vůní. Každá je jiná a spolu tvoří nezaměnitelnou kompozici. Zhluboka jsme se nadechli a ověřili si, že Napoleon měl pravdu.
Přímořské stráně Korsiky pokrývá hustá, stálezelená macchie. Je to společenství převážně trnitých křovisek a mnoha druhů bylin. Jen při zběžném pohledu do strání jsme objevili keříky rozmarýnu, levandule, myrty, tymiánu a různé druhy vřesu. V době květu se však i tyto nepoddajné a ostnaté šlahouny macchie odějí celou škálou barev a začnou vydávat nenapodobitelné aroma. Procházet se zjara po cikcak se vinoucích pěšinách macchií musí být jako ponořit se do voňavé koupele. Vždyť i nejznámější korsický rodák Napoleon Bonaparte říkal: „Se zavřenýma očima poznám Korsiku podle její vůně.“ Druhá věc typická pro Korsiku jsou malebné hory. Ostrov působí divoce, drsně až nespoutaně. Svérázná krajina s četnými skalami a rozšklebenými útesy rozsetými podél pobřeží je okouzlující. Celý půvab ostrova ještě více podtrhuje starobylé pojmenování Kallisté – Nejkrásnější, jak ostrov nazývali staří Řekové.
Nahoru a dolů
Na rozjezd jsme provedli výstup kaňonem řeky Restonica, zaříznutým téměř do srdce ostrova. Poměrně nenáročná túra s jediným rádoby vzdušným chodníčkem, vedoucím k horským ledovcovým jezerům Lac de Melo a Lac de Capitelo. Výšlap pod žhnoucím sluncem nám zpestřovala setkání s polodivokými osly a dobytkem, který soustředěně oždiboval větvičky zakrslých olší. Hlučnou společnost nám také dělala kavčata žlutozobá a mezi skalami rezonovalo krákání krkavců. Následující posezení u jezera Lac de Melo s chladivou křišťálově čistou vodou bylo učiněným balzámem na duši. Nad jezerem létaly v šiku skalní vlaštovky, nalétávaly na hladinu a pily. Po svačině, kterou jsme ubránili před nenechavými, na turisty zvyklými kavčaty, jsme podstoupili strmější část výstupu k jezeru de Capitelo. Jezero je obklopeno skalami, a na rozdíl od předešlého zde téměř chybí zeleň, přes¬to je z našeho pohledu mnohem působivější. Při jasném počasí se odtud naskýtá úchvatný výhled na masiv Rotondo. Při návštěvě však musíte chtě nechtě počítat s tím, že jste v horách (Monte Rotondo, 2622 m), takže počasí je nevyzpytatelné. Naštěstí nás zastihla oblačnost až při sestupu dolů. Při ohlédnutí již z vrcholků skal nezbývalo nic, všechno pohltila neprostupná, ocelově šedá mračna.
Srdce z kamene
Pokud mluvíme o skalnaté tváři ostrova, je velice zajímavá pláž de Ficajola, nad níž se tyčí dramatická scenerie žulových skalisek. Při procházce mezi rozervanými skalami nám výhledy braly dech. Není divu, že byly erozí rozčleněné načervenalé útesy Les Calanches zapsány na Seznam UNESCO! Snad nejznámějším útvarem této bizarní hříčky přírody je skála nazvaná Srdce milenců, kterou jsme zpočátku marně hledali. Nakonec jsme ji spatřili přímo ze silnice při odjezdu ze zátoky. Rudá skála se dvěma věžemi má v sobě skutečně otvor ve tvaru srdce. Nevytesala jej sem však žádná ruka lidského umělce. Jde o atypickou erozi, tvůrcem tady byla příroda sama. Z Calanches je to co by kamenem dohodil do městečka Porto. Zde najdeme jinou korsickou zajímavost. Z dob Janovské republiky jsou po ostrově rozeseta opevnění kruhových janovských věží. Pouze v Portu však mají janovskou věž hranatou. My se ale opět pouštíme do hor a naším cílem je přírodní rezervace Roccapina, proslulá krásnými písčitými plážemi s ojedinělou skalní zoo, kde je k vidění například kamenný delfín. Oblasti vévodí skála Lion de Roccapina, jež má z dálky skutečně podobu lva s korunkou na hlavě. Roccapina je ideálním místem pro romantické procházky, zvláště navečer, kdy se skály zbarví temně oranžově v záři zapadajícího slunce. Tento pocit jsme si vychutnali, když jsme sami kráčeli macchií po kamenité stezce ke staré janovské strážní věži. Odtud bývá nezapomenutelná podívaná na západ slunce nad mořem.
Lovy s kamerou
Aby si na své přišli i fotografové, rozhodli jsme se setrvat chvíli na jednom místě. Správně jsme předpokládali, že nám korsická příroda něco nabídne, a nikdo z nás nemusel tohoto rozhodnutí nikterak litovat. Nám se nezdálo nudné pozorovat deseticentimetrová sarančata uherská, poskakující na písku kousek od pláže, a fotografové se záhy ocitli takřka ve stavu nirvány. Sice probděli tři noci a ztracený spánek pak pilně doháněli přes den klimbáním na pláži, ale noční snímky lišky obecné stály bezpochyby za vynaloženou námahu. Výjimkou nebyla ani dobrodružná setkání se stádečky divokých prasat, ta ovšem neměla pro fotografování takové pochopení jako zvědavé lišky a při každém sebemenším pohybu prchala do macchie. Za zmínku stojí i želví útulek ve vesnici Vignola, čítající na 2000 chovaných exemplářů želv z pěti kontinentů světa. I tam se cítili fotografové blaženě. Přesto podle nich se fotolovy želv, všetečných lišek a ostražitých divočáků nedaly vůbec srovnávat. Nicméně útulek stojí za návštěvu. Prostorné želví výběhy poskytují spoustu pěkných záběrů, byť dramatičnost wildlife fotolovů schází.
Závěr s ptáky
Naše putování po Korsice se stočilo na jižní cíp ostrova do městečka Bonifacio. Bonifacio je postaveno zčásti na bílých útesech a je považováno za nejkrásnější město ostrova. Přesto jsme ho po zběžné prohlídce opustili, zejména kvůli silnému větru, který město na útesu bičuje údajně velmi často. Raději jsme zamířili do žulových hor Aiguilles de Bavella. Přespali jsme v kempu a ráno, ačkoli nebe bylo zatažené, jsme vyrazili do průsmyku Col de Bavella. Průsmyku vévodí socha Panny Marie Sněžné. Socha z bílého kamene na pozadí hradby skal a mračen dávala místu mystický náboj. Z průsmyku vede několik různě náročných turistických cest, je zde možné i skálolezení. Když se mračna trochu rozestoupila, absolvovali jsme jeden z pěších okruhů i my. Vrátili jsme se sice schvácení, ale plni dojmů z překrásných pohledů na žulové jehly a panorama masivu. Pokud člověk podnikne vícedenní túru (existuje trek GR20 na dvousetkilometrový přechod Korsiky, který patří k nejnáročnějším na světě), může na hřebeni zahlédnout i orlosupy bradaté. Poslední večer na ostrově kamene a tisícera vůní jsme strávili návštěvou přírodní rezervace Étang de Biguglia, největší laguny na Korsice. Laguna byla jako vyhlášená ornitologicky zajímavá oblast zahrnuta do projektu Natura 2000. Nádrž je zčásti obrostlá čtyřmetrovým rákosem, procházka rákosovou džunglí je skutečně úchvatná. Ročně laguna hostí více než 120 druhů opeřenců, neboť místo využívají mnohé tažné druhy ptáků při svých migračních letech. Po celou dobu, kdy jsme jen stáli a obdivovali krásu volavek, jsme slyšeli vzrušené poryvy zpěvu cetie jižní. Maličký ptáček mezi jednotlivými slokami přelétával, takže byl vždycky před námi o krok napřed. Nakonec se nám nenápadnou cetii, mistrně se skrývající v hustém křoví, podařilo zahlédnout. I díky této drobnosti jsme z Korsiky odjížděli více než spokojeni a s předtuchou, že se sem opět někdy vrátíme.
