JAN SAUDEK
Motto: Někdy jsou otázky zbytečné. Je nutné umět pouze naslouchat… Tedy odposlechnuto od Jana Saudka, osobnosti ve světě fotografie, člověka… Rozhodl jsem se, že už budu mluvit upřímně, což jsem celý život nedělal a lhal jsem… Toto rozhodnutí je osvobozující, a proto můžu mimo jiné říct, že umění je podvod. Já sám se nepovažuji za umělce. Slovo umění je od slova umět. Potom tedy jestli si umím vyvolat film a zvětšit ho, tak to neznamená, že jsem umělec, ale pouze, že to umím… Probůh, už celý ten podvod s uměním mě štve. Neříkám to ze žárlivosti. Mě ale skutečně vadí všechny ty kecy typu „jak pan umělec nemá čas na čtení knihy, protože se musí věnovat tvorbě”. To jsou všechno lži, kecy a je na čase s tím konečně skoncovat.
PROTOŽE MĚ TO URÁŽÍ. Štve mě, když mi někdo říká třeba do telefonu „vy jste se teď vrátil a máte tvůrčí období” – blbost. Pravda je ta, že ležíme, cpeme se a užíváme všeobecného blaha. Něco takového kdysi bylo ve Francii. Jmenovalo se to Výbor obecného blaha. Jak to vypadalo, to bohužel nevím. Nejspíš celé dny žrali, koukali na televizi a chodili si do banky pro peníze. Tak totiž vypadá život většiny umělců, ale navíc se ohánějí, jaké mají tvůrčí problémy, ale většinou se bojí manželek. Zkrátka lžou a tváří se přitom, jaký mají strašný zásluhy a tak dále.
MĚ UŽ SE TO ZKRÁTKA HNUSÍ. Kdybych byl zoufalec na okraji té krajiny, tak prosím, ale já jsem se dostal na vrchol. Nemám zapotřebí se tu vychloubat, ale skutečnost je taková, že jsem v těchto krajích nejzmámější fotograf, což není žádná zásluha, protože vždy platilo, že jednooký je mezi slepými králem. Mě však navíc znají i ve světě, a to už se tolika lidem nepovedlo. Já nechci tvrdit, že jsem nejslavnější, ale jsem slavnější, než ti nešťast íci, co předváděli v televizi, kteří se prezentují slovy Umění… jaké je to utrpení a … podobně. Takhle já mluvit nedovedu.
JSEM PROSTÝ MUŽ. Já prostě nevěřím, že všichni ti umělci pracují celé noci. Houby, žerou prášky, bojej se něco užít se ženskejma, protože mají zlý manželky a ani by na to neměli, protože jediný co dneska ze života maj´, jsou veliký pupky. Nevěřím jim, protože za tím vším je pouze touha šáhnout si na mladou holku.
CHTĚL BYCH BÝT TAKÉ MLADÝ, ALE NEMOHU. Řekli mi, že jsem mladý duchem – to mě potěšilo. Ale právě teď mi ve Státech řekli, že jsem nestor československé fotografie, to ale už nepotěší. Rozumíte, to znamená, že už jsem zcela odkecanej.
BLBOSTI, KTERÉ MI DĚLAJÍ RADOST. Například: Nemusí stát, hlavně když pevně visí. To mě potěší, taková blbost. To je stejn é, jako když někdo řekne nebo prohlásí, že plavání není zdravý, protože se u toho člov ěk strašně potí. Takový blbosti mě fascinují. Mám je rád a je mi to tisíckrát milejší než řeči o umění.
PROČ HLEDAT JAK MÁ FOTOGRAFIE VYPADAT? Fotka má být takový, aby se všichni, kdo ji vidí, pozastavili jaká že je to tam prdelýna a jaký je tam krásný muž nebo jaká je to tam dojemná scéna, kdy otec rodiny hledí na svou rodinu – všichni se nad tím pozastaví, a to ať už nějaký dlaždič (což je bez urážky) nebo jemný intelektuál a ti všichni poznají, že je to dobrá fotografie. Takový ty kecy „to nepochopím” nebo „to je těžký umění” to je k ničemu, protože každý musí vidět, že je ta fotka dobrá. Jinak to nemá cenu. Hlavně proboha používat zdravou hlavu a nemluvit věčně o umění.
ANO, PROBLÉMY MÁM TAKY. Já mám problémy jenom se ženskejma. A kdysi jsem k tomuto problému měl ještě problém s penězi. Jednou mě jeden Švýcar, mimo jiné také fotograf, řekl, že fotografové mají problémy dva: ženský a peníze. No nejsem miliardář, ale peníze už pro mě nejsou problém. Mně už zůstali jen ty ženy. Problém s nima je v tom, že já je beru velice vážně, a to se nemá. Protože slušnej chlap se s ženskou nebaví… Já je beru vážně a neumím říci ne!! A to je velice zlý, protože sil ubývá a taky bych rád dělal svoje věci. A tohle je krušné a vyčerpávající.
OBRAZ VIDĚN U JEHO BRATRA KARLA. CHAOS POTRUBÍ A STARÝCH PRAŽSKÝCH DOMŮ. Taková sračka. To byla kopie. Originál spálil Knížák, když si vzal jednu z mých manželek. Protože on uznává pouze své obrazy. To, co jste viděl, byla jen tak z paměti namalovaná kopie před mnoha a mnoha lety. Malba je kresba štětcem, ale já to neumím. Proč tedy s svých obrazech nemluvím? Kdokoliv kdo má na to vzdělání, jako například moje francouzská milenka, se od mých obrazů odvracejí…., ale fotky chtějí…. Ovšem zpátky k mé malbě. Je to blbý. Na to už jsem línější… prostě… už se mi do toho moc nechce. I když teď jsem začal malovat paravány. Vždycky někde nějaký koupím a pomaluji jej. To je strašně jednoduch ý. To žádný umění není. To je dekorace…., ale ona každá dobrá věc by měla být dekorativní, jinak to totiž nemá cenu. Co jsem měl obrazy, tak jsem si je odvezl do bytu a rozvěsil po zdech a jak čas utíkal, začal jsem se sundavat a nahrazovat ručně vázanými koberci. On krásně ručně vázanej koberec vypadá totiž nesrovnatelně líp než ten nejpovedenější obrázek. To potom máte stejný jako v těch mešitách, kde věřící koukají do těch ornamentů a modlí se k Alláhovi. A to teď říkám bez urážky k víře. Baroko je krásný. Ty andělíčci a prostě to všechno, ale myslím, že to odvádí ty stařečmají účinně potkat, když tam vidí ceckatou Pannu Marii. Určitě je to dost odvádí od pok ání. Ty koberce ne. Baroko je nádherný, ale já nevím, které církve neuznávají výzdobu kostelů, což se mi zdá daleko upřímnější.
PRIMITIV. Já jsem primitiv a jediná moje škola byla poddůstojnická, kde šlo o poddůstojnost lidí. Já jsem primitiv, ale otev řeně se k tomu hlásím a nebudu volat o bolesti a trpět celý noci. Jeden fotograf – pan Svoboda – umřel hlady. Jan Svoboda. Byl o rok mladší než já. Všichni ho uznávali, měl výstavy, ale ve skutečnosti se o něj nikdo nestaral a nakonec zemřel. Tak tedy – abyste mě neměli jenom za chytráka, který se posmívá těm druhým, něco řeknu Jan Svoboda je velké jméno. Akorát nerozumím těm mladejm. Jejich vypočítavosti a chladnosti.
CO MĚ ŠTVE. Například když někdo říká: „Já jsem vystavoval v NEW YORKU.” Tam je pět tisíc galerií. Tam můžete vystavovat kdekoliv. Já jsem také vystavoval v New Yorku, ale abych vystavoval v galerii moderního umění – vůbec ne. Samozřejmě, že bych tam chtěl být, ale oni by mě tam nevzali. Byl jsem ovšem zatím na jiných velmi dobrých místech na západních pobřeží a na nejlepších místech v CHICAGU.
CO MÁM RÁD. Jednoduché věci. Každý má rád jednoduché věci. Autor v určitém věku mele už potom věci jen dokola a svými bezzub ými ústy o tom dlouze hovoří. Mnoho lidí se mě dnes ptá, jestli fotím líp, než když mi bylo třicet. Samozřejmě, že ne. Ten starej žije z toho, co dělal jako mladej.
ŽIVOTOSPRÁVA. Nic. Zcela samozřejmě ji nedodržuji. Chlastám, občas kouřím doutník a potom cvičím, když je největší zamoření. Třeba běžím patnáct kilometrů. Což asi nebude nic pro zdraví a občas se pěkně střískám, ale druhý den je mně pěkně špatně. DĚLAT věci pro peníze, to se nesmí. Dělat to prostě musí a teprve potom až za dlouho jsou peníze. I když musím přiznat, že k penězům mám velmi vřelý vztah. Teď na mě chystaj takové ty bezhotovostní platby a podobně… kredit karty… a já tím přijdu o ten lidský dotek s penězi. Ale vážně. Lehce nabyl – lehce pozbyl, aniž by mně to dělalo nějaké potíže. Prostě si jich nevážím.
ROZHOVORY. Nic za tím není! No nic! Když vám nic neřekne ta fotografie, co vám může říct autor, že se přejedl vánočního cukroví a usedl na mísu. Rozumíte! Co může ten autor vyjádřit. Já nevím, proč lidé chtějí autora. Na druhou stranu mluvit ještě můžu, ale točit pořad, to je žalostný… Jsem stvořen, abych byl za kamerou a někteří lidé jsou stvořeni, aby byli před kamerou… A teď mi tedy položte nějaké otázky… P.S. Už nebylo potřeba se dál vyptávat. Stačilo naslouchat slovům Jana Saudka, ale psát o dalších tisícinách momentu je už zbytečné. Za vše hovoří jeho fotografie…. na straně 25. Jan Křemen
