Text Aleš Horáček Bylo to jako zjevení, když v srpnu v Zambii vystoupilo trio kytaristů z Prahy. Přivezla je sem právě Radu Tesaro, dcera profesora Milana Tesaře, skladatele a pedagoga konzervatoře Jaroslava Ježka. Sál Alliance Française v Lusace byl plný místní honorace. Do ticha se nesly tóny mistrovsky zahraných instrumentálních skladeb a lidé naslouchali až nábožně. Pak to přišlo. Vysoký černoch v řadě za mnou to už nevydržel a svými mohutnými tlapami začal na celý sál plácat do rytmu. Chyběly mu tam zkrátka bubny.
Tato drobná, úsměvná příhoda jako by vystihovala celou Zambii. Pokud se tady Evropan nechce do několika týdnů zbláznit, měl by rychle přestat posuzovat věci podle toho, co připadá normální jemu. Vždyť proč by měl vlastně člověk na koncertě sedět jak zařezaný a emoce projevovat až při závěrečném aplausu? Někdy je to legrace. Mikrobusy, které tu zajišťují velkou část hromadné dopravy, nejedou, dokud na třech sedačkách nesedí čtyři cestující. Po deváté hodině večer platí zákaz vycházení, protože zde neexistuje veřejné osvětlení, a člověk by se potmě mohl přerazit nebo rovnou skončit v příkopu. Zákaz samozřejmě nikdo nedodržuje, ale úřady jsou z obliga. Také jsme tady potkali spoustu slušně oblečených lidí, kterým nedělalo problém říct nám jen tak mezi řečí: „Dej mi deset pin“ (asi padesát korun). Když jsme jim je ale nedali, většinou to skončilo jen širokým úsměvem a větou: „OK, někdy příště.“
Jindy by si však člověk zoufal. Seděli jsme třeba v dálkovém autobuse, který měl být už tři hodiny na cestě. Konduktér nás snad podesáté ujišťoval, že za pět minut opravdu pojedeme. Když se autobus nakonec přece jen rozjel, nestačili jsme ještě ani opustit nádraží a řidič se s konduktérem o cosi pohádal, zastavil, teatrálně vystoupil a odešel. „Žádný spěch, jsi v Africe!“ stálo na samolepce, kterou jsme viděli na letišti. Řídí se tím i na úřadech. Tři dny jsme chodili zaplatit novinářskou akreditaci, než se nám podařilo sehnat člověka schopného vystavit potvrzení. Známí, kteří v Zambii působí už delší dobu, to pak komentovali: „Už na třetí pokus? Tomu se říká štěstí začátečníka!“ Považovali jsme to za vtip. Ovšem jen do chvíle, než jsme se přesvědčili, že když úředník nedostane úplatek, klidně vyhostí ze země i pracovníka charity. „Opravdový muž dívky nezneužívá!“ hlásalo heslo osvětové kampaně, na které jsme narazili v telefonní budce u nákupního centra. Běžný Zambijec má do anglického gentlemana daleko. Nebylo výjimkou vidět ženu, jak vleče dvě tašky, třetí nese na hlavě a na zádech má dítě. Často ji doprovázel zcela bezstarostný muž, v ruce nejvýš mobil.
Pro osvětový billboard u místní benzinové pumpy, zaměřený na odstranění tradovaného mýtu, je pak každý komentář zbytečný. Sedí na něm holčička a u ní se skví nápis: Sex se mnou AIDS nevyléčí…
Jsou to jen střípky, které v hlavě utkví po ani ne měsíčním pobytu. Lze ale vůbec Zambii s naším evropským pohledem poznat? „Tady poznáš hlavně sám sebe,“ řekla mi sociální pracovnice, která v Lusace pomáhá dětem v chudinské čtvrti Kalingalinga.Článek Aleše Horáčka o tom, jak v Zambii funguje česko-slovenská pomoc, si přečtete v některém z příštích čísel magazínu Koktejl.
