Jedním z nejpodivnějších a největších obyvatel dalekého severu – vládcem oblasti ledových ker – je mrož. Samcům se říká býci, samicím krávy. Býci váží v průměru 1500 kg a výjimečně dosahují hmotnosti až dvou tun. Obě pohlaví jsou vybavena lesklými kly, což jsou vlastně zvláštním způsobem tvarované horní špičáky. Rostou po celý život mrože a u dospělého býka dosahují délky od 50 do 76 cm, ale mohou dosáhnout i jednoho metru. Jejich váha se pohybuje kolem pěti a půl kila.
Díky svým obrovským rozměrům není mrož schopen pohybovat se po ledových krách tak, jako menší a elegantnější tuleň. Mrož proto používá své kly jako cepín, což mu umožňuje zachytit se na ledu a odpočívat ve vodě nebo se s jejich pomocí na kluzký led vysoukat. Kly jsou rovněž důležitým prostředkem obrany a slouží, zvláště samcům, i k boji, zejména v době páření. Navzdory četným dřívějším zprávám nehrají kly vůbec žádnou roli v získávání potravy. Mroži chovaní v zajetí si často ubrousí či ulámou kly o tvrdý povrch bazénů, což někdy vede k infekcím a nakonec k úhynu zvířete. Tato silná zvířata jsou schopna svou pevnou lebkou zespodu prolamovat dýchací otvory v ledu o tloušťce až 20 cm a pomocí klů je potom udržovat otevřené. Mrož má na krku zvláštní vzduchové vaky, které je schopen nafouknout do velikosti basketbalového míče, a tak spát na vodní hladině.
VOUSY NEJSOU OZDOBOU
Stejně jako kly jsou charakteristické i tuhé a velmi citlivé vousy, jichž má mrož na plochém čumáku asi čtyři stovky. Používá jich ke zjišťování přítomnosti své kořisti – bezobratlých živočichů, když přerývá jako nějaký vepř mořské dno. Hlavní součást potravy mrože tvoří mlži a další dvouskořepinové škeble, přičemž nepohrdne ani ostnokožci, červy, mořskými okurkami, sumkami, pomalu plovoucími rybami, a dokonce ani ptáky na vodní hladině. Mrož je výborně přizpůsoben k vysávání mlžů z jejich skořepiny. Za tím účelem je vybaven jakousi vývěvou, přičemž jeho tlama funguje jako válec a jazyk jako píst. Skořepinu mlžů mrož nepolyká, ačkoli písek a štěrk pozřít může. Mroži v zajetí často “vysávají” nátěr ze stěn bazénů a zbytky ze dna, jsou schopni doslova stáhnout rybí maso z kostí. Mrož má ještě šestnáct dalších funkčních zubů, které někdy jeví známky opotřebení, což by nasvědčovalo tomu, že mroži mezi nimi drtí a požírají i měkkýše, ovšem důkaz o tom neexistuje.
Pro mrože je typický lov ve skupinách. Celá skupina se najednou potápí a společně vynořuje. Mroži dávají přednost relativně mělkým vodám s hloubkou do 80 m a běžně zůstávají ponořeni déle než 10 minut. Mrož je ale schopen ponořit se do větší hloubky a zůstat ponořen déle než půl hodiny. Žaludek velkého mrožího býka může pojmout přes 45 kg potravy, což představuje 3000 až 6000 zmíněných drobných mlžů při jednom krmení. Domorodci na dálném severu považují čerstvé mlže z mrožího žaludku za šťavnatou pochoutku.
ZABIJÁK TULEŇŮ
Asi u jednoho z tisíce mrožích samců se vyvine tendence k zabíjení tuleňů. Takový mroží býk potom běžně napadá dřímající tuleně a ubíjí je svými silnými předními ploutvemi. Kly pak rozpárá jejich kůži a vysaje z nich tuk s částí svaloviny. Takoví zvlčilí samci mají obecně vyvinutější hruď a ramenní svaly. Mají delší, tenké a ostré kly, typické jsou u nich medově zbarvené skvrny na hrudi, hrdle, bradě i na klech, pocházející od zoxidovaného tuleního tuku. Někteří takoví jedinci dokonce zůstávají na krách i po dobu kruté severské zimy, aby lovili tuleně. Uvádí se, že mohou dokonce zaútočit i na kytovce.
Poněkud hluční mroži bučí, frkají, chrochtají, řvou a vydávají hlasité ostré hvízdavé zvuky sešpulenými pysky, a to často těsně před ponořením. Nejzvláštnějším je rezonující, jakoby dudami vyluzovaný zvuk, který vydávají samci pod vodou. Zmíněné vzduchové vaky působí jako ozvučnice a zesilují melodické zvonivé zvuky. Tento zvuk, připomínající zvon, je obvykle slyšet mezi plovoucím ledem na konci zimy a je neomylně spojen s námluvami. Plesknutím na krk mrožů jsem u nich byl schopen vyprovokovat tento klasický zvonivý zvuk. Býci v době námluv také cvakají svými zuby, a to rychlostí připomínající kastaněty.
Samice dosahují pohlavní zralosti ve věku osmi let a když je jim asi deset, přivádějí na svět své první mládě. I když jsou samci ve věku deseti let schopni páření, obvykle se jim to nedaří dříve než v patnácti letech, protože v mladším věku nejsou schopni konkurovat větším a zkušenějším býkům. Samci jsou známi svou až 60 cm dlouhou penisovou kostí, což je vůbec nejdelší takováto kost u existujících savců. Mezi Eskymáky je známá pod názvem ossik a často se leští a zdobí vyřezáváním. Polygamní mroži se páří v zimě od prosince do března, přičemž vlastní páření probíhá patrně pod vodou. U mrože dochází k námluvám ve vodě a býci se předvádí i zvukovými signály. K získání dominantního postavení obvykle postačují výhružné postoje, ovšem stejně velcí samci se mohou spolu pustit i do brutálního krvavého zápasu, který někdy končí i zlomenými kly. Při obraně svého vodního panství v okruhu asi 7-10 metrů jsou býci dík trvale se měnící poloze plovoucího ledu patrně neustále v pohybu.
METRÁKOVÁ MLÁĎATA
Doba březosti trvá patnáct měsíců a od poloviny dubna do poloviny června se rodí mláďata. Většina z nich se objevuje na krách počátkem května. Samice se nepáří v roce, v němž porodily mládě – přivádějí na svět mláďata až každý druhý rok. Porodnost u mrožů je tak poměrně nízká, což je však do jisté míry vyváženo poměrně dlouhým životem mrože, který se dožívá až čtyřiceti let.
Narozená mláďata váží v průměru asi půl metráku a jsou přes metr dlouhá. Mroží telata se vozí na zádech své plovoucí matky a přidržují se ploutvemi s drsným povrchem. Samice, je-li v ohrožení, uchopí mládě svými velkými předními ploutvemi a potopí se s ním. Neobyčejně pozorné a velmi statečné mroží matky brání své potomky a neopouštějí je, i když jsou těžce zraněny. Vysoko laděný štěkot poděšeného mláděte přivolá nejen jeho matku, ale na pomoc spěchají i ostatní mroži ze stáda.
Mroží telata jsou na matce závislá ze všech ploutvonožců nejdéle. Vzhledem k intenzivní mateřské péči trvající až dva a půl roku je procento uhynulých mláďat poměrně nízké. Díky mateřskému mléku bohatému na živiny, které obsahuje 35 % tuku a 12 % bílkovin, dorůstají mláďata v prvním roce délky půl druhého metru a jejich hmotnost se pohybuje kolem dvou metráků. Krmení mláďat probíhá někdy na ledě, na břehu, ale převážně k němu dochází ve vodě. Samice zaujme vzpřímenou polohu s hlavou zvrácenou dozadu vysunujíc kly, zatímco sající mládě visí hlavou dolů ve vodě a jeho zadní ploutve a zadní část těla jsou vystrčeny z vody.
MROŽ JE SPOLEČENSKÝ TVOR
Mroži se shromažďují po tisících na svých oblíbených plážích. Mnozí samci se vůbec na sever nestěhují a dávají přednost letnímu lenošení na tradičních místech pobytu – na pobřeží. Nejznámější taková pláž je na ostrově Round Island u jihozápadního pobřeží Aljašky, kde se shromažďuje dobrých 12 až 15 tisíc pohlavně dospělých samců. Pokud je dostatek potravy, mohou samci zůstávat v pozadí, neboť se na péči o mláďata nepodílejí. Smysl těchto mládeneckých společenství však zatím nelze zcela vysvětlit. Dříve se věřilo, že tato místa letního pobytu jsou obývána pouze býky, ovšem na břeh vystupují i mroží krávy a telata, a to zejména v letech s menším zaledněním.
Na zmíněné pláže vystupují nejprve velcí osamělí býci, funí a chrochtají, když se těžce soukají na břeh, po kterém se pohybují řadou pomalých plazivých poskoků. První mroži na břehu jsou neobyčejně ostražití a sebemenší vyrušení má za následek jejich úprk do moře. Ovšem pohled na byť i jediného mrože na břehu působí na ostatní jako magnet a rychle přiláká celé zástupy dalších mrožů.
I navzdory nevyhnutelným konfliktům neexistuje jiný velký zvířecí druh, který by byl tak společenský. Proč se mroži tísní v tak neuvěřitelně velkém počtu na daných místech, zůstává tajemstvím. Toto výjimečné chování může mít souvislost s termoregulační odezvou jejich organismu, která se vyvinula, když se tento druh rozšiřoval z mírného pásu do studených arktických oblastí. Poté co se na začátku podzimu populace na Round Islandu zmenší, zbylí se přesunou blíž k sobě, aby prostor těsněji vyplnili. Jakmile počet jedinců v takové skupině klesne pod určitou kritickou hodnotu, mají ostatní tendenci přesunout se na oblíbené místo na severovýchodním cípu ostrova. Tam leží několik set zvířat a jsou u sebe tak těsně, jak tomu bylo před několika dny, kdy jich tam byly tisíce.
PRÁVO SILNĚJŠÍHO
Aby ještě více zamezili tepelným ztrátám, spí mroži s hlavou sbalenou do klubíčka, hřbet vypnutý do oblouku a ploutve přitisknuté k tělu; tak co nejvíce sníží plochu povrchu těla vystavenou okolnímu prostředí. Pro pláže, kde mroži odpočívají, je typické neustálé šťouchání a strkání, bučení a mručení. Nevrlí mroži se navzájem seknou svými kly, občas teče i krev, a to zejména z míst na ramenou, krku a kolem kořene klů. Dík pěticentimetrové tloušťce jejich kůže se jedná většinou o povrchová zranění. Viděl jsem však mrože s vymáčknutýma očima, mnohé se zlomenými kly nebo s trvalými jizvami pocházejícími z divočejších bitev v období námluv.
Na pobřeží panuje určitá hierarchie, vedoucí postavení mají starší silnější samci, kteří jsou úspěšnější v soutěži o přední místo uprostřed odpočívajícího stáda, zatímco podřízení samci jsou vykázáni na okraj skupiny. Symbolem společenského postavení mohou být kly, neboť velikost a síla zvířete a velikost klů patrně určují dominantní postavení. Zlomený kel může, a to i u velkého býka, snižovat jeho společenskou prestiž. Při konfrontaci s větším nově příchozím menší mrož ustoupí. Někdy je však při tak velkém nahromadění zvířat ústup před příchozím dominantním samcem obtížný a může vyvolat řetězovou šarvátku šířící se k okrajům skupiny.
ŽÁDNÍ KRASAVCI
Asi 12 mm dlouhá skořicově hnědá srst mrožů je řídká, a to zejména u samců. V období od května do srpna jí zvířata většinu ztratí úplně. Pelichající samci jsou téměř holí, ale v červenci a srpnu se srst obnovuje. Když se pelichající samec vynořuje z vody, je jeho kůže modrobílá či šedavá. Způsobuje to stažení periferního vaskulárního systému, kterým omezí na minimum přívod krve do podkožního tuku, kůže a do ploutví, aby se snížily ztráty tepla. Jakmile je mrož na břehu, ohřívá se a barva jeho těla se postupně mění na růžovou.
V těsně semknutém páchnoucím stádu podřimují samci na pláži i několik dní, než se vydají za potravou do míst vzdálených asi 150 mil. Když samice zahájí sta mil dlouhý přesun k pobřeží Čukotského moře, bohatého na potravu, a obě skupiny se setkají v oněch tajemných temnotách uprostřed zimy, může dojít k jejich spáření.
NEPŘÁTELÉ
Kromě člověka je hlavním predátorem mrože lední medvěd a patrně i kosatka dravá. Mrož je ale velmi nebezpečným protivníkem a rozzuřený býk je schopen protivníkovi způsobit vážná zranění. Na ústup se může dát i lední medvěd a nezřídka se stává, že velký býk dokonce medvěda zabije. Mrož nemá proti kosatce dravé žádnou účinnou obranu, a ta ho údajně zabíjí rozdrcením hrudníku. Mnozí Eskymáci prý tvrdí, že kosatka má před mrožem respekt a konfrontaci se vyhýbá.
Již od devátého století je mrož loven kvůli ceněným klům, silné kůži, tuku a oleji. Toto nemilosrdné vybíjení dosáhlo nakonec takových rozměrů, že mroži v Atlantiku a v moři Laptěvů byli téměř vyhubeni a i po řadě let hájení se tyto populace jen velmi pomalu vzpamatovávají. Z populace čítající dříve stovky tisíc zbývá dnes pouze asi 25 000 kusů atlantického mrože (10 000 v kanadských vodách, 10 000 u Grónska a možná 6000 na sever od Norska a Ruska). Populace mrožů v moři Laptěvů čítá asi 4000-5000 jedinců.
Komerční lov na pacifického mrože začal v 19. století, a to zejména potom, kdy byly severoamerickými velrybáři systematicky zdecimovány velryby grónské. V období 1860-1880 bylo jistě zmasakrováno 200 000 mrožů, což mělo za následek silný pokles jejich počtu, a do 40. let tohoto století zbylo pouhých 50 000 kusů. V důsledku přísných omezení lovu pacifických mrožů ze strany USA a bývalého SSSR koncem 50. let dnes již pacifický druh překračuje počet 200 000 a je dokonce již hojnější, než byl v prehistorické době.
S HARPUNAMI SE UŽ NA LOV NECHODÍ
Lov na mrože byl po dobu nejméně 2000 let neoddělitelnou součástí kultury eskymáckého obyvatelstva žijícího na pobřeží. V minulých dobách lovili původní obyvatelé dalekého severu mrože, aby sami mohli přežít, přičemž harpunování zvířat mezi ledem vyžadovalo značnou zručnost.
Dnes však s puškami, radiostanicemi, silnými motorovými čluny a s ostatním vybavením používaným dnešními lovci lze zabíjení bezbranných mrožů přirovnat spíš ke střelbě na rybu v sudu s vodou.
Když se takové stádo mrožů dostane pod palbu, má spíš tendenci spojit se dohromady než uniknout. Zvířata, jež přežijí, řvou vztekem a snaží se pomoci poraněným, kteří nemohou plavat, a pomáhají vážně raněným druhům na ledové kry. Zejména vysoce agresivní samice a mladí býci mohou zaútočit i na lovce. Pokud je zastřelena samice pečující o mládě, je zabito i ono, neboť bez matky je odsouzeno k záhubě. Kůže mláďat je pro výrobu harpunových lan nesrovnatelně lepší než jakýkoli syntetický produkt, protože je lehká, pevná a nekroutí se.
Masem a kůžemi mrožů byli původně krmeni saňoví psi. Ale v éře sněžných skútrů se psi pomalu stávají historií. Mroži se dnes loví hlavně pro slonovinu (kly). Ekonomická existence některých vesnic na severu je založena v první řadě na této slonovině. Prodej surové slonoviny je nelegální. Zákonným se stává tehdy, když je slonovina vyřezávaná. Dle mého názoru žijí nejzručnější eskymáčtí řezbáři na Aljašce.
ZABIJÁCTVÍ MÍSTO LOVU I přes ekonomické faktory a dokonalou řezbářskou práci je střílení mrožů jen kvůli pouhým klům hrozným a neospravedlnitelným plýtváním. Bezhlavé mrtvoly mrožů se povalují na plážích obou stran Beringova průlivu a jsou jasným důkazem toho, že dnešní Eskymáci se již neřídí etickými pravidly svých předků. Mroži se střílejí obvykle na ledových krách, protože mrtvé zvíře se velmi rychle potápí. Na jedno zvíře vylovené z vody připadají tři nebo čtyři zvířata ztracená. Ale ať již je současný způsob lovu mrožů původními obyvateli jakkoli děsivý, není celkový počet ulovených zvířat v globálním měřítku nijak významný. S výjimkou tohoto lovu je totiž ono jedinečné zvíře chráněno a při prozíravém řízení a troše štěstí typický mroží úsměv zůstane součástí Arktidy již navždy.
