PAVEL HRABICA
Počkejte, pomůžu vám… Zavěsil jsem se na pahýl březové větvě. Žena středních let zachumlaná do pracovního oděvu a svetru a tři dívky pižlaly maličkou pilkou nalomenou větev. Jako v Rusku. To, co patří mužům, dělají ženy. Větev povolila a žena poděkovala, Zeptal jsem se, kde jsou na kladné mužský, kteří by tuhle práci nenechali na ženských. Pokrčila rameny. To víte, technické služby Kladna. Přijďte se prý podívat do jejich provozovny. V zimě je tam jako v mrazáku od Gorenje.
Co Zápotocký? Pamatujete ho? – kývl jsem směrem k mostu v Sítné, kde na podstavci stával dělnický prezident a spisovatel. Te¡ď trůní na soklu velký květináč. Žena si setřela piliny z čela a vetru. „Jo, to mi bylo šest let, když umřela. Ale můj děda s ním chodíval na pívo. Protáhla si záda. „Prý. Říkal to…“ Město Kladno. Rudá záře už nad ním nezáří. Struska se na haldy nevylévá. Výroba ocele se omezuje a taky modernizuje. Zato komíny čadí stále. Dýchat se tu dá. Nesmrdí to tu jako například v Mostě, Ústí, Děčíně nebo Ostravě. Ale nesmradlavého svinstva je ve vzduchu dost. Prachu taky…
Mladá žena přejela prstem po parapetu. Zůstal na něm černý šmour. Jako u kamen. „Tady se dýchá docela dobře. Jsme v údolíčku a všechno přes nás přeletí. Tam nahoře,“ kývne směrem k sídlišti, „je to horší. Taky cikánů je tam víc“ oznámil mi na otázku, jak je to tu s rómskou populací. Vedle okna visí na zdi pamětní deska. Je věnována ženě, podle níž je ulice pojmenována. Marie Majerová. Kamarádka Klémy a Tondy. Národní umělkyně. Na desce stojí, že v tomto domku prožívala paní spisovatelka, autorka Havířské balady a Sirény, své dětství a poznávala dělnický život. Datum narození a datum úmrtí. „Ptala jsem se babičky, jestli měla s Majerovou něco společného. Neměla. Naše rodina tu bydlí už dost dlouho. Tu desku sem dali někdy v sedmdesátých letech. Jestli se nás ptali? Dali to sem. Chodívali sem školy, občas nějaký zájezd. I cizinci… „ Sundáte desku? „Proč? A radnici by se to asi nelíbilo…“ Rozloučil jsem se. Cvaknul jsem pár obrázků. Stará cikánka šourající se prašnou ulicí, kde asfalt nikdo nepoložil a už ani nepoloží, se zastavila. „Fotíte te domy? Vyfoťte si i ten můj. Jak je rozbitej. „ Rozbitej? Kdo ho rozbil? „Kdo by? Sám se rozbil.“ Copak se něco rozbije samo? „Samo. Manžel umřel. A ja na střechu nevylézu.“ Zařadila jedničku šouračku a kráčela za svým. Cikánů je v Kladně neúrekom. Snad tisíc hlášených a tři tisíce „na návštěvě u příbuzných“. Černé Kladno – to není jenom synonymum pro uhlí, doly a ocel a dým z komínů. Když se v Kladně setmí, tak je tu na ulicích černo. Lidé po deváté večer raději nos nevystrčí.
Zapředete-li s někým hovor, můžete si být jistý, že dříve či později začne nadávat na cikány. Jak nemaká a berou podporu. Nebo kradou, přepadají. Mladí se často povozí ve „vypůjčeném“ autě. Sem tam někoho vezmou po hlavě. Do zvláštní školy chodí snad jenom jejich děti. Jsou dobře oblečené a živené. Relativně poslušné . Ne všechny děti chodí do školy. Proč taky? Holky buď přijdou do jiného stavu v šestnácti i dříve. Ty, které nepřijdou, ty si jezdí vyd ělávat na Rudnou na parkovi ště kamiónů… Cikánské čtvrti, tam kde kdysi bydlívali havíři a oceláři, pomalu mizí. Část jich zatím vybydluje jeden dům po druhém. Když spálí všechny podlahy a dveře i okna, najdou si další dům. Po nich přicházejí demoliční čety a buldozery. Pak tu vyrostou betonové krabice. Do nich se nastěhují buď bílí nebo tmaví. Symbióza rozporupln á. Na Kladně. Někdo mi spolehliv ě nevysvětlil, proč „na Kladně“. Prostě to tak je. Ve školách hustí učitelky do děti, že správně je v Kladně. Bydl ím v Kladně, jedu do Kladna. Ale jak učitelky, tak i jejich žáci říkají „na Kladně“. Jedu na Kladno. Taky se tu říká „jdu na mandelinku „.Jdu na autobus. Dost se tu krade. Hodně ve sklepích. Taky auta a předev ším kola. I třicet týdně. Krade se jich tolik, že policisté kromě aut zastavují i cyklisty. Hodně se vykrádají prodejny, sklady a trafiky. Krade se na objednávku. Díky tomu jsou ceny některých výrobků nízké. Všechny ty Vizíry, Ariely, Sparty, Petry a další jsou levné. Lidi nadávají, že se krade, ale nízké ceny vyhovují…
Dr. Stanislav Krajník sedí u svého okna v okresním archívu už 38 let. Od čtyřiapadesátého. Nastoupil sem, když už byl Gottwald tok po smrti a Zápotocký tři roky před. Z okna je vidět na radnici. Je hezká a natřená. Na průčelí nápis Léta páně MCCCLXXXXVII – VIII ze základů s pomocí boží vyzdvižen jsem… Nápis přetrval válku i socialismus. Ani prý nebyl překryt heslem. Zato náměstí si užilo. Po první válce bylo Wilsonovo. Pak přišla německá branná moc a udělala z něj Hauptplatz. Po pětačtyřicátém neslo jméno generalissima Stalina. Když Stalin zemřel a byl odhalen, řekli si radní, že není nad název neutrální. Stalo se z něho náměstí Revoluce. Ty byly, jsou a ještě asi pár let budou. Teď z něho udělali náměstí starosty Pavla. Františka Pavla. František Pavel byl kladenský starosta a byl v devětatřicátém roce vyskočen z okna na Špilberku. V odvetu za „teroristický“ čin studenta průmyslovky Jana Smudka. Ten spolu s kamarádem Frantou Petrem zastřelil německého policistu Kniesta, když se vracel z podniku pochybné pověsti, kde seděl s českou dívkou pověsti též nevalné.
Jan Smudek ho zastřelil a prchl. Nejd řív směrem k západní hranici, kde zastřelil další dva Němce, potom to obrátil na východ a přes Maďarsko a Jugoslávii se dostal až do USA a Británie. Pak se dostal k Royal Air Force. Po válce se vrátil jako hrdina a dostal coby národní správce fabriku. Po Únoru vzal nohy na ramena a teď žije v Anglii. Proto Němci „nechali vyskočit“ na Špilberku starostu Pavla z okna… Přesně v roce 1900 stávkovali horníci v celé monarchii. Tedy i kladenští. Coby uzná- vaný univerzitní profesor byl Masaryk pozván, aby pozvedl ducha. Vystoupil s řečí v bývalém hostinci U Jágrů. Pak tu byla pamětní deska: „Bez práce, vás , uhlokopů, by nebyla možná práce duševní…“ Deska přežila v úkrytu léta okupační (německá). Po válce byla vyvěšena a přežila i léta padesátá, šedesátá. Léta sov ětské dočasnosti a československé normalizace nepřežila. Zmizela. Nikdo neví kam. Asi byla přetavena v pluhy… „Pocem, povím ti krásný článek!“ Cikán se dvěma spole čníky na mě kývl. Bylo po ránu. Asi půl sedmé a v hostinci Zorka bylo plno. Pár havířů a automatů, jiní u bufetových stolků do sebe lámali piva a panáky nejrůznějších barev. Ne všichni havíři a ne všichni zaměstnaní. Kafe tu mají za tři osmdesát. Tři Rómové se nechají fotit a povídají, že nemají se Slováky nic společného. Že oni jsou za Češi. Žít jako oni. Dneska tu sedí až do šesti. Otevřeno je od pěti. „Havel, to je takovej náš táta. Na zdraví!“ Dole ve sklepě je nová pivnice. V rámci zahájení provozu každé třetí pivo zdarma. Ale je moc brzo. Pro normální lidi. Pro havíře po noční pozdě. V deset hodin tu sedí černoch a pije světlé české pivo z Krušovic… A napiš tam, že Havel je náš táta! Foť! Sedím v autobuse a jedu do Prahy. Holé lebky vedle mě se baví, jak chcípnul Arab. „Natáhnul brka. Já ho taky vobčas natáhnu. Škoda ho není. Jenže policajti mi přišili výtržnost a ublížení na zdraví. Ale takovej provaz, aby mi sedl na krk ještě neupletli… „ To město Kladno. To černé Kladno. To rudé Kladno. Na jednom plotě je napsáno, že lidi jsou svině…
