Uprostřed kolumbijských And, téměř ve čtyřech tisících metrech nad mořem, se na stovkách hektarů těch nejlepších pastvin prohánějí toros bravos – bojoví býci. Býci, jejichž smyslem života je jeden statečný boj s toreadorem.
Bouřlivé ovace utichly a publikum najednou ani nedutá. El Juli tasí meč proti půltunovému Carcajadovi. Nepatrný pohyb muletou (pláštěm) a býk se dává do pohybu. Toreador nadskakuje a zaráží meč přímo mezi jeho lopatky. Zvíře balancuje, marně se snaží udržet na nohou. Mrtvé tělo padá do písku. Publikum opět propadá šílenství. El Juli získává za svůj bravurní výkon obě býkovy uši a pyšně obchází okolo arény. Carcajado ale bojoval dobře a spokojený je tak i Miguel Gutiérrez, z jehož chovu zvíře pocházelo.
Na začátek neuškodí ve zkratce říci, co to vlastně býčí zápasy – korida jsou. V první řadě je nutné upřesnit, že se nejedná o sport, ale o rituální porážku býka nebezpečným a uměleckým způsobem. O kolik je korida krutější než běžná porážka je sporné a předmětem mnoha nekonečných diskusí. Na druhou stranu býk má při koridě šanci si za svůj mimořádně statečný výkon vysloužit milost (tzv. indulto). Tradice býčích zápasů tak, jak je známe dnes, se vyvinula ve Španělsku v první polovině osmnáctého století. Postupem času se korida uchytila i ve španělských koloniích, v Kolumbii se ale ve větší míře rozšířila až během dvacátého století. Ve třicátých letech se začaly stavět první větší arény – plazas de toros, pořádat (ve španělštině se používá slovesa slavit) první velké koridy a začaly také vznikat specializované chovy bojových býků.
Počátek tradice
Tou dobou v Bogotě studoval medicínu mladý Ernesto Gutiérrez. Tady se nadchnul také pro kulturu býčích zápasů, což ho později dovedlo až k založení chovu bojových býků blízko jeho rodného města Manizales. Lidé kolem Ernesta, inspirovaní slavnou sevillskou Feria de Abril, navíc v padesátých letech založili tradici týdenní Feria de Manizales, jedné z nejdůležitějších událostí ve světě latinskoamerických býčích zápasů. Boj s býky z Ernestovy farmy je od založení jejím zlatým hřebem, kterého se účastní nejlepší světoví toreadoři. Příprava býků pro koridu je složitým procesem. Horká krev a bojové schopnosti býka jsou vedle umu toreadora klíčovým faktorem úspěšné koridy. Často se stává, že býk přes výborné genové předpoklady selže, neútočí a jeho chovatel je nekompromisně vypískán z arény. Chov býků v tropické zemi, s klimatickými, kulturními i ekonomickými podmínkami tolik odlišnými od rodného Španělska má navíc celou řadu dalších specifik a výzev. Ernesto Gutiérrez se vypracoval mezi nejvýznamnější chovatele v Jižní Americe. Po jeho smrti v roce 1997 úspěšně převzal statek jeho syn, veterinář Miguel. Spolu jsme se sešli brzy ráno před jeho domem v moderní čtvrti Manizales. Byl začátek prosince a v Andách neúprosně vládlo období dešťů. Toho dne jsme ale měli štěstí, nebe bylo modré a slibovalo minimálně do oběda jasné počasí. Miguel se ukázal v širokém klobouku a pozdravil hlubokým a hrdým hlasem. Nastoupili jsme do jeho terénního vozu a vyšplhali do výšky 3300 metrů nad mořem, kde se nachází statek, španělsky finca La Esperanza. Právě tady, pod sopkou Nevado del Ruiz, vyrůstají obávaní bojovníci.
Z rodinného alba
Měníme auto za koně a pokračujeme ve stoupání. Stovky hektarů pastvin se táhnou až do výšky 3700 metrů. Po chvíli narážíme na skupinu asi deseti býků. Zvláštní pocit. Zdálky na ně koukám jako na obyčejné stádo krav, nic neobvyklého. Jenže pak začínám rozeznávat ty kopice svalů, ostré a dlouhé rohy. Najednou si představuju, jak tihle býčí Schwarzeneggerové vtrhávají do arény a hrnou se na toreadora. A teď tu stojím vedle nich, nic nás neodděluje. „Nepřibližuj se moc, normálně by útočit neměli, ale vyloučit se to nedá,“ varuje Miguel. „Je to divoká krev, i mezi sebou se občas poperou, i zabití jsme tu již měli. To je pak samozřejmě obrovská škoda.“ Pokračovali jsme ještě asi dvě hodiny a viděli další dvě skupiny bojovníků a jedno stádo krav s plemenným býkem a telaty. Vše v kulisách zelených kopců posetých strmými pastvinami střídanými horským pralesem. Zpátky v La Esperanze jsme usedli k obědu. V koloniálním salonu plném fotografií z koridy, zarámovaných výstřižků z novin a preparovaných býčích hlav bylo trochu víc klidu k vyslechnutí příběhu rodiny Gutiérrezových. Papa Ernesto založil chov v roce 1948. Postupně přivezl telata plemene Murube ze Španělska a dva plemenné býky plemene Santa Coloma. Jejich potomci žijí na farmě dodnes a čítají téměř čtyři sta krav, dvě stě bojových býků a sedm plemeníků. A jaký je celý proces reprodukce a výchovy býků? Inseminace se téměř nepoužívá, zvířata se většinou rozmnožují přirozeně. Stádo přibližně čtyřiceti krav se ponechá volně s plemenným býkem, často s tím, který si dříve vybojoval milost v aréně a vrátil se zpět na pastviny. Úděl narozených býčků určuje jejich rodokmen, případně vady, které se u nich vyskytnou. Ti nejhorší se použijí už v jednom roce věku na tzv. becerradas, kde bojují s nejmladšími toreadorskými učni. O něco lepší býci jdou ve třech letech na tzv. novilladas bojovat s novilleros, aspiranty na toreadory. Až ti nejlepší se po dosažení čtyř let věku prodají na opravdovou koridu s dospělým toreadorem. Téměř v všech případech je býk při boji usmrcen.
Selekce
Přestože pro plemena Murube a Santa Coloma je bojovnost přirozená, zásadní je proces selekce. Ta se ovšem neprovádí s býky, kteří až do samotné koridy nesmí člověka spatřit (při koridě by útočili na toreadora místo na pláštěnku) a není tedy možné jejich bojovnost ověřit. Selekce se provádí přibližně s dvouletými kravami. Také proto, že bojovnost se prý dědí spíše po matce. Tato událost se nazývá tentadoro a Miguel ji provádí zhruba jednou za dva měsíce. Na fincu La Florida, asi půl hodiny cesty od Manizales, dorazilo několik mladých toreadorů a novillerů. Je to pro ně dobrá příležitost k tréninku. Chvíli na to přijel i Miguel a náklaďák s osmi kravami z La Esperanzy. Krávy byly postupně po jedné vháněny do cvičné arény, kde byly nejprve píchnuty kopím jezdcem na koni do vyhazovacího svalu na pleci (tzv. pica, za účelem zpomalení zvířete, snížení držení hlavy a stimulace koncentrace) a kde později zápasily s toreadory nejdříve s velkou pláštěnkou (capote) a poté s malým červeným pláštěm (muleta), tak jako při obvyklé koridě. Jen místo usmrcení mečem (tzv. estocady) byly na závěr puštěny zpět do ohrady. Miguel celu dobu pečlivě sledoval jejich chování a dělal si poznámky. Ty, které bojovaly dobře, budou matkami bojových býků. Ty, které neprojevily požadovanou udatnost, budou příští týden k dostání v manizalských řeznictvích. Toto je klíčový proces a Miguel, aby udržel pověst chovu, je přísný. Selekcí projde jen minimum krav.
Chov a chování
Býci určení pro chov mají k dispozici rozlehlé horské pastviny. Pozemky v tak vysoké nadmořské výšce koupil kdysi Ernesto Gutiérrez záměrně. Je zde nižší vlhkost, což vede k menšímu výskytu nemocí. Navíc horské prostředí prý býky utužuje. Přesto byl v počátcích problém s častými úmrtími telat, než se zvířata na prostředí adaptovala. Prudké kopce lze také dobře využít k tréninku. Kromě přirozené pastvy, tady velmi výživné, se býkům ještě do horních pastvin doplňuje melasa, obilí a sója, případně další produkty farmy. Na dolních pastvinách je voda s aguapanelou (produkt z cukrové třtiny). Tento systém nutí býky být neustále v pohybu a trénovat svalstvo. V tom mají kolumbijské Andy výhodu oproti španělským suchým pláním. Velká pozornost je také věnována zdravotnímu stavu zvířat. Veterinář Miguel a jeho zaměstnanci býky pravidelně sledují a kontrolují. Býk pro regulérní koridu musí být minimálně čtyři roky starý a musí vážit nejméně 460 kilo. Cena za kus se v Kolumbii pohybuje okolo dvou set tisíc korun. Zvíře kupuje aréna, která zorganizuje koridu a po zápase prodá maso do řeznictví. Chuť prý není od normálního hovězího odlišná. Miguel prodá ročně okolo padesáti kusů v Kolumbii a okolních jihoamerických zemích. Přesto však, jak říká, jeho byznys není ziskový. „Je to rodinná tradice a velký koníček.“ Počet korid není v Jižní Americe tak vysoký jako ve Španělsku a chov býků je potřeba dotovat z jiných zdrojů. Podobně je na tom všech přibližně pětadvacet dalších velkých chovatelů v Kolumbii. Budoucnost přesto Miguel vidí pozitivně. Nedávné odvolání bogotského starosty Petra, velkého odpůrce koridy, nejspíš povede ke zrušení zákazu býčích zápasů v tamní aréně.
Konečná
Ráno, v den zápasu stojím s toreadory nad ohradou v manizalské plaza de toros. „Podívej na ty rohy, široko od sebe, na to bude chtít dávat bacha.“ Toreadoři, jejich tým a chovatelé spekulují. Býci se netrpělivě pošťuchují, občas je potřeba zklidnit je proudem vody. Před začátkem koridy také hovořím s veterinářem doktorem Gómezem. „Býk má v sobě během boje tolik adrenalinu, že často příliš bolesti necítí.“ Diskutabilní je závěr, pokud se toreadorovi nepovede usmrtit býka jedním propíchnutím hrudního koše a je třeba estocadu opakovat. Často se to stává mladým toreadorům a jde o hlavní moment, na který upozorňují odpůrci zápasů. Jeden z nejslavnějších toreadorů současnosti, Španěl El Juli stojí nachystaný u hrazení. S pláštěnkou v ruce hledí na vrata do arény. Otevírají se. Býk Carcajado divoce vráží dovnitř. Publikum šílí.
