Mají mnoho společného. Jejich pravlastí je Mama Afrika, věří ve stejného boha a mluví podobnou církevní terminologií. Spojuje je i úděl náboženské minority opuštěné v cizí zemi. Dvě ortodoxní křesťanské církve – koptskou a etiopskou – provází také vleklá vzájemná rivalita. Černí bratři si na svaté půdě Davidova města, v blízkosti chrámu Božího hrobu, dělají vzájemné naschvály. I takovou podobu může mít touha přiblížit se bohu!
“V roce 1838, když mor udeřil na Jeruzalém, zemřeli všichni etiopští kněží. Koptové využili příležitosti a převzali kontrolu nad klášterem. Podle Etiopanů přitom spálili knihovnu včetně listin potvrzujících etiopský nárok na Deir es-Sultan,” vypráví mi Ernst, náš židovský průvodce, zatímco stoupáme po řadě schodů vedoucích podél nejsvětějšího místa všech křesťanů – chrámu Božího hrobu. Krátce po poledni tady blíže k nebi pražilo slunce poněkud víc, než bývá v zimě v Izraeli zvykem. Proto jen letmý pohled za zrezivělá vrata s oprýskaným nápisem Coptic convent – dvůr s rozvěšeným prádlem a rezavými koťaty, na všudypřítomné antény a satelity – tento nezbytný kolorit střech domů starého města, a honem rychle do stínu.
AFRIKA V IZRAELI
Po kamenné dlažbě, vyhlazené kroky tisíců poutníků, kteří tu v minulých staletích prošli před námi, přejdeme dvorec a schováme se pod dřevěnou chatrč, kterou jako by někdo nalepil na přilehlou zeď. Ze spár na zemi a okolních zdí se odvážně hlásí k životu drobné, ale nádherné rostliny. Ocitli jsme se snad v jiném světě? Skupina malých, z bahna a dřeva ledabyle pospojovaných příbytků, ze kterých je slyšet švitoření a klapot poklic na vařících se hrncích. K jedné z těchto chatrčí znenadání přiběhne černoška a prohodí směrem dovnitř několik pro nás nesrozumitelných vět. Za chvíli doslova vylezou z přízemního vchodu, připomínajícího vrátka do chléva, další dvě ženy s mužem v patách. Proběhnou kolem kamenných laviček směrem od nás, rukama si zakrývají obličej před namířenými objektivy fotoaparátů a za chvíli zmizí v jiné “přízemní díře”…
Chvilku mi to trvá, než si uvědomím, že jsme se ocitli na samém vrcholku Božího hrobu, na místě zvaném etiopská vesnice. A že vrcholkem kopule, kterou máme na dosah, proniká světlo dolů do kaple svaté Heleny, jedné z nejstarobylejších částí chrámového komplexu, nejposvátnějšího z křesťanských míst v Jeruzalémě.
TAHANICE O STŘECHU CHRÁMU
Zdálo se, že s vyhořelou knihovnou a mrtvými mnichy budou muset Etiopané z města zmizet. Byli však zachráněni podivuhodnou shodou náhod. Samozřejmě že vládce a církev v Etiopii chtěli udržet spojení s Jeruzalémem a opěrný bod ve Svaté zemi, ale nebyli schopni své touhy naplnit. “Afričtí křesťané to nikdy neměli v zemi zaslíbené lehké. Často přežívali jen díky darům okolních náboženských obcí, někteří etiopští mniši dokonce tehdy přestoupili k Řekům, jenom aby nezemřeli hlady.”
Pomocnou ruku jim podali Britové, konkrétně anglikánský biskup jeruzalémský, biskup Gobat. Ten sloužil jako misionář v Etiopii a měl ambice obrátit etiopskou církev k anglikánství. Dnes se nad takovým nápadem jenom zasmějeme. Ale právě jeho přičiněním a bojem za původní práva etiopských křesťanů se podařilo znovu obnovit skromnou etiopskou komunitu.
Nicméně trpký spor etiopské a koptské církve o malý klášter Deir es-Sultan na střeše kostela s božím hrobem se táhne dál. V momentě, kdy byli Etiopané schopni znovu obnovit svou obec, byly klíče od tohoto místa předány do rukou Koptů.
MNIŠI BEZ KLÍČŮ
Zmatky a pře o to, jaká část budovy komu patří, nejsou vlastní jen africkým křesťanům. Nutno podotknout, že spory obcí, mezi které je chrám Božího hrobu rozdělen, nebyly nikdy příliš poklidné. V noci docházelo k častým půtkám mezi příslušníky různých křesťanských církví o nejlepší místa v chrámu. Až sultán Saladin ve dvanáctém století předal klíče od chrámu do opatrování jedné muslimské rodině, jejíž potomci dodnes otvírají a zamykají dřevěný vstupní portál. Od Saladinových dob jsou také všichni mniši bydlící v chrámu ve svých pokojích na noc zamykáni.
V roce 1852 donutil turecký sultán jednotlivé církve uzavřít závaznou dohodu o rozdělení kostela. Mniši etiopské obce jsou například vázáni daným stavem, takže si nemohou ani vylepšit své chatrče, ve kterých jsou ubytováni, pokud s tím nebude souhlasit ostatních pět obcí. A na to jejich největší nepřátelé Koptové asi nikdy nepřistoupí. Nemohou Etiopanům zapomenout skutečnost, že se od nich v osmnáctém století odtrhli. Pokud by Etiopané své skromné chýše opustili, nemohli by si nárokovat drobnou kapli Josefa z Arimathey, jedinou část Božího hrobu, kterou dnes ovládají. Ani Etiopané prý Koptům na oplátku nezůstávají nic dlužni. Křehké příměří mezi církvemi navíc bylo již několikrát porušeno, například v roce 1967, kdy Koptové úmyslně narušili velikonoční oslavy Etiopanů, následkem čehož členové obou náboženských obcí tropili ve městě výtržnosti. Dnešní stát Izrael respektuje úmluvu z roku 1852 a do tahanic křesťanů se nevměšuje. Spor Koptů a Etiopanů už dlouho leží nevyřešen u izraelského Nejvyššího soudu. Zřejmě si budou muset počkat až na samotný soud boží…
KOSTEL BOŽÍHO HROBU
Navštívit kostel Božího hrobu je zcela jistě nevšední zážitek. Vchází se sem přes nádvoří se zvonicí v severozápadním rohu a kaplemi okolo. Fasáda s vchodem pamatuje už éru křižáků – je kombinací románských a byzantských prvků. Kromě mnoha obrazů a vůní všeho druhu útočí na uši návštěvníka nespočet různých zvuků. Řekové zpívají jednohlasým sborovým zpěvem, do toho burácejí římskokatolické varhany a cinkají stříbrné zvonečky z arménské části.
Chrám nechal postavit v letech 326-335 z popudu své matky Heleny císař Konstantin na místech, kde mělo dojít ke Kristovu ukřižování, uložení do hrobu a zmrtvýchvstání. Roku 614 jej zničili Peršané, o patnáct let později byl vybudován znovu, roku 1009 jej strhli Arabové. S rekonstrukcí se opět začalo v roce 1042, kdy byla nad hrobkou vytesanou ve skále, na místě Konstantinova kostela Zmrtvýchvstání, postavena rotunda. Nejdůkladněji opravili kostel křižáci (1149) – přistavili románský kostel. Chrám tehdy ztratil původní architektonickou formu baziliky. V roce 1808 poničil objekt požár, roku 1927 zemětřesení.
Atmosféra středověkého kostela je ovlivněna stoletými spory východních a západních církví o získání patřičného podílu na vybavení chrámu. Chrám je dnes s přesností na centimetr rozdělen mezi šest náboženských obcí: řeckou pravoslavnou, římskokatolickou (františkáni), Armény, Kopty, Syřany a Etiopany. Prvním třem patří větší část kostela, ostatní mají každá po jedné kapli.
Ve společném vlastnictví je Kámen posledního pomazání – vápencová deska, kde mělo být Ježíšovo tělo před pohřbem natřeno olejem, a vlastní boží hrob, kde má být v jámě pod kostelem pohřben Ježíš. Skládá se z kaple Andělů s kamenem, na němž viděla Máří Magdalena sedět anděla po Ježíšově zmrtvýchvstání, a vlastní miniaturní hrobky s dvoumetrovou náhrobní deskou. Na pořádek ve frontě před božím hrobem dohlíží vždy příslušník jedné ze šesti církví, kteří se na vteřinu přesně v hlídkování střídají. K zahlazení stop předchůdců se vždy spotřebuje velké množství kadidla.K dalším místům komplexu chrámu Božího hrobu patří kaple Rozebrání oděvu (arménská obec) – tam se vojáci sázeli o Ježíšovo roucho, kaple Nalezení kříže (řecká a františkánská obec), oltář Ukřižování a Adamova kaple (řecká obec), kde měla být nalezena Adamova lebka po ukřižování Ježíše, hrobka Josefa z Arimathey (etiopská obec). Řekům patří také hlavní loď kostela křižáků, Catholicon, jíž dominuje lustr a “omfalos”, představující střed světa.
