Jednou ročně se v bolivijském La Paz stávají zázraky. Lidé přicházejí na tržiště s několika drobnými v kapse a odcházejí s koupenými domy, luxusními auty nebo akademickými tituly. Každý si může splnit svůj sen.
Řidičský průkaz či letenka první třídy do Miami za pár bolivianos? Nebo univerzitní titul – chcete být právník, doktor, učitel? Nebo raději toužíte po stavebním pozemku? „Samozřejmě ho máme se všemi dokumenty,“ usmívá se na mě drobná indiánka. „A když si malinko připlatíte, můžete mít rovnou i stavební materiál – cihly, cement, písek,“ dodává již s vážnou tváří.
Vedle nabízí muž středního věku auta. „Máme mnoho typů, osobní pro svou potřebu či jakýkoli typ a značku určenou na podnikání, přepravu osob či materiálu.“ Muži vážně vybírají nejlepší a nejspolehlivější model, přece jen bolivijské silnice nepatří mezi nejkvalitnější a o bezpečnosti by se dalo hovořit dlouhé hodiny. Nebo jste romantický typ a rádi byste získali vysněného manžela či manželku? Rozhlédněte se okolo, nabídka je široká. Rozbil se vám starý sporák? Tak si kupte nový. Pouze 10 Bs (26 Kč). „Señorita, nechcete vízum do Spojených států amerických? Nebo vás spíše láká bolivijský cestovní pas?“ šklebí se mladík v potrhaném tričku a cpe mi dokumenty do ruky. Toužíte po zlaté visa kartě, dolarech, eurech? To vše i více můžete mít jako mávnutím kouzelného proutku za pár drobných. Nevěříte? V La Paz si každý může za několik bolivianos koupit to, co zrovna chce a potřebuje. Tady se plní přání. Pokud vám tedy nevadí, že jsou tu ke koupi pouze miniatury vysněných věcí.
KUP SI MĚ
Bude poledne, chvíli prší a chvíli zase svítí sluníčko, typické lednové počasí v bolivijské metropoli. Je 24. ledna, mačkám se v davu a shodně s ostatními netrpělivě očekávám slavnostní zahájení Alasitas. Tato bolivijská tradice oslavuje Ekeka, aymarského boha hojnosti. Stovky stánků, stánečků i pouličních prodavačů nabízí miniatury všech možných i nemožných věcí, po kterých lidé touží. Svátek trvá dva týdny a narazit na něj můžete právě v La Paz na Parque Urbano a v Copacabana (městečka u jezera Titicaca).
Samotný výraz alasitas pochází z aymarštiny a znamená „kup si mě“. Za doby Inků se termín pro Alasitas shodoval s jarní rovnodenností a byl cílen na zemědělce a jejich úrodu. Během španělské nadvlády bylo datum k velké nevůli rolníků posunuto. Reagovali na to tak, že si ze svátku udělali spíše legraci a tradici obrátili v kýč. Význam slova „hojnost“ tak byl rozšířen ze samotné úrody a plodnosti venkova na jakékoli přání a materiální požitky. Stejně tak lidé začali bůžka Ekeka zobrazovat s knírkem a pletenou čapkou či slamáčkem. To ovšem vůbec nevadí dnešním Bolivijcům, kteří tradici Alasitas berou velmi vážně, což dokládaly davy dětí, mladých i starých, chudých i bohatých. Ti všichni si v plných náručích odnášeli domů svá přání – auta, domy, peníze, manžela.
Přicházejí ministryně kultury a starosta La Paz César Hugo Cocarico (mít v Bolívii příjmení „Bohatý na koku“ je politicky opravdu k nezaplacení). Na chvíli se objevil i samotný velký bratr všech indiánů Evo Morales (popis není myšlen hanlivě, zde ho tak opravdu představují). Ministryně Zulma Yugar hovoří o staleté historii této tradice i o současném úsilí ministerstva o zapsání na seznam kulturního dědictví UNESCO. „Je to tradice nás všech Bolivijců. Kdo by si nechtěl splnit svá přání a sny. I já si nějaký ten domek dnes koupím.“ Za zvuků hymny La Paz, kterou s nadšením zpívají přítomní politici, novináři, policie a všichni diváci, je slavnost zahájena.
KOHOUT MÍSTO ŽENICHA
Procházím mezi stánky a dochází mi, že splnit si své přání není jen tak. Nestačí si totiž miniaturu vysněného objektu jen koupit. Kouř z kadidel a malých ohýnků dává tušit, že Alasitas má také svou mystiku. „Posvěťte mi i tu letenku první třídy do Miami,“ žádá si mladá sličná indiánka a pokládá na zem před šamana své zakoupené přání. Pro jistotu přidává i palubní lístek. Šaman, vrásčitý indián v ponču a barevné pletené čepici, odsouvá stranou vycpaného pásovce omotaného barevnými provázky a polévá letenku nějakou tekutinou. Pak s ní krouží nad ohýnkem a nakonec ji očoudí kadidlem. Za odříkávání modlitby krouží kadidlem i nad hlavou slečny. Nakonec si podají ruce a obejmou se. Indiánka odchází s nadějí, že se ještě letos dostane do horkého Miami. Aby ne, vždyť jí v tom pomůže sám Ekeko, aymarský bůžek hojnosti.
Začouzená od šamanských kadidel odcházím a proplétám se mezi davy usměvavých Bolivijců. Naprosto každý si dnes odnáší miniatury svých přání. Nejvíce frčí peníze, auta a keramická figurka kohouta (vysněný ženich) či slepice (překrásná nevěsta). Ani já jsem nemohla odejít s prázdnou, místní kohouti mě nijak neuchvátili, neodolala jsem však průkazu žurnalisty a několika stodolarovým bankovkám, ty se vždycky hodí. Mým přáním, na které jsem ale u žádného stánku nenarazila, je žádost přímo bůžkovi Ekekovi, aby pomohl splnit všechna dnešní přání obyvatelům této úchvatné jihoamerické země.
