Dunění bubnů a řinčení cimbálů sílí. Vše je připraveno pro veliký nástup. Zjevuje se On – Mahákála! Má velikou, až děsivě červenou masku. Je to ochránce všech Buddhů. Jedna z nejdůležitějších postav tibetského buddhismu. Jeho rituální pohyby dělají na všechny diváky velký dojem. Chvíli to vypadá, jako by se vznášel nad plochou. K hudbě se přidává hluboká rezonance dvanáctistopých píšťal. Řádění Mahákály se stupňuje. Triumf dobra nad zlem se blíží. Ještě několik prudkých výpadů, a je dobojováno. Na scénu přichází zástup mladých mnichů v opičích kostýmech.
Každoročně ve většině buddhistických klášterů pořádají festival. Konání festivalu se vztahuje k určité slavnostní příležitosti, jako je například výročí založení kláštera, narozeniny svatého patrona nebo jiná důležitá událost tibetského buddhismu. Svým významem festival daleko převyšuje jakoukoliv jinou slavnost. Pro všechny buddhisty ze širokého okolí kláštera je to vrcholná událost celého kalendářního roku. Přicházejí, aby obohatili svoje duše, prohloubili spojení s Buddhovým učením a v neposlední řadě se také dobře pobavili.
Hlavní náplní každého festivalu jsou chhamsy. Pantomimické tance, které vyjadřují rozličné aspekty tibetského buddhismu a zasévají semínka pro dobrou budoucí karmu všech návštěvníků. Vybrané skupiny mnichů v barevných kostýmech a až hrozivě vyhlížejících maskách procházejí několikaletým tréninkem, aby pak v den festivalu předvedli na nádvoří kláštera veškeré své umění. Také ostatní mniši z kláštera se oslav zúčastňují – doprovázejí tanečníky na rozličné hudební nástroje či drží rituální předměty a odříkávají mantry. Nad tím vším, usazený na trůnu, bdí hlavní lama – rimpoche kláštera.
Míst, kde se praktikuje tibetský buddhismus, je na světě několik. Jedním z nich je právě Ladakh. Toto malé území je sice součástí Indie, ale nábožensky a kulturně je daleko více ovlivněno Tibetem, s kterým odjakživa udržovalo velice těsné vztahy. Díky své odlehlosti a nedostupnosti si jeho obyvatelé dlouho uchovávali mnoho svých někdejších zvyků. V posledních letech se vlivem přílivu západních turistů v Ladakhu sice hodně věcí mění, ale silná náboženská víra a s ní spojená kultura stále zůstávají hnací silou celé společnosti. Téměř nad každou vesnicí stojí klášter – studnice moudrosti a centrum vzdělanosti v očích všech Ladakhů.
STÁTEM ORGANIZOVANÉ NÁVŠTĚVY
V době, kdy jsem pobýval v malém městě Leh, se k mému štěstí v nedalekém klášteře Phyang jeden festival konal. Dozvěděl jsem se o tom v pobočce státní turistické kanceláře, kde jsem od překvapivě ochotného úředníka dostal brožurku “Ladakh – klášterní festivaly”. Spousty skvělých fotografií mne jen utvrdily v přání být při tom. Zároveň ve mně však vzbudily obavy z toho, nejsou-li festivaly spíše atrakcí pro turisty, než tradicí s duchovním významem. Podezření ještě posílil můj nový známý Dolma. Podle něj totiž festivaly v současné době slouží hlavně k obohacení klášterní pokladny. V některých klášterech dokonce mniši posunuli ustálené datum konání do vrcholu turistické sezony. Tradice netradice, od turistů se dá vybrat rozhodně více peněz než od místních.
O tom, jak se věci mají, se vyrážím přesvědčit brzy ráno starým minibusem jedoucím z Lehu až ke klášteru. Uvnitř je pěkně našlapáno, mne však těší, že jsem tam jediný bílý turista. Po příjezdu na parkoviště pod klášterem se všechno vysvětluje. Pro valnou většinu turistů je místní doprava spíše exotickým námětem k fotografování, džípy cestovních kanceláří jsou mnohem pohodlnější.
Obě tribuny na nádvoří jsou již vcelku zaplněné a lidé sedí i na zemi. Místní jsou ve velké přesile. Každý je oblečen do toho nejlepšího. Ženy zdobí typický klobouk a velké množství modrých tyrkysů, muži jsou upravení a spíše nenápadní. Poznávacím znakem turistů jsou sluneční brýle a fotoaparát.
TURISTÉ A KLÁŠTERNÍ POKLADNY
Festival zahajuje tradiční ladakhský folklorní tanec. Na scéně se v rytmu bubnů ngačhen objevuje šest postav. Předvádějí něco ve stylu mazurky. Po chvíli uvolňují tanečníci prostor klaunům. Jejich úlohou bude získat si pozornost davů a navodit svým tancem uvolněnou atmosféru. Součástí vystoupení má být i vybírání příspěvků na klášter.
Již nástup povedené dvojice vyvolá u publika velký ohlas. Klauni se dávají do díla. Rozjíždějí jakýsi pantomimický dialog, který po chvíli vyústí v úplnou pantomimickou bitku. Úsilí obou klaunů se pozvolna přesouvá směrem k publiku. Nejprve vtipně pózují jednomu z fotografujících turistů a posléze ho vtahují do svých hrátek na ploše. Diváci jsou tím řádně pobaveni. Fotografovi očividně tolik do smíchu není. Klauni ho po chvíli propouštějí.
Začíná totiž hlavní číslo jejich programu, vybírání donation. Jeden z klaunů vytahuje bílý šátek a chytá prvního turistu do smyčky kolem krku. “Zaplať, a pustím tě!” Z peněženky zaraženého cizince putuje jedna bankovka do natažené klaunovy ruky. Klauni obcházejí celou první řadu sedících diváků. Za oběti si vybírají pouze movité turisty. Nevydržím a na zbytek této trapné podívané raději odcházím.
CHHAMSY
Procházka po chodbách kláštera mi spravila náladu, takže se brzy vracím zpět na nádvoří. Právě začínají chhamsy. Plocha je plná tanečníků v různě barevných maskách, každá z nich reprezentuje odlišné božstvo. Z útrob kláštera vycházejí dva mniši. Jejich úlohou je hlasitě vzývat všechny démony a strážce, aby posvětili svou přítomností další průběh festivalu. Za odměnu jim obětují posvátnou vodu a jídlo.
Tribuny jsou teď již zcela zaplněné. Diváci jsou fascinováni, tanec je očividně uchvacuje. Vystoupení ochránkyně Achi má znázorňovat pocity radosti a míru duše. Doprovází ji melodický zvuk cimbál. Po ní následuje tanec krále a jeho ministra. Král Pehar byl původně démon, pak se ale obrátil na víru a stal se ochráncem. Celý příběh tohoto přerodu se na ploše odehrává v režii čtyř tanečníků.
JSOU I MÍSTA ZAKÁZANÁ
Podle programu je důležitou částí festivalu také prezentace veliké thangky – náboženské ikony namalované na látce. To se odehrává v hlavní svatyni kláštera. Trojice žen a jeden mladý mnich stoupají po schodech ke dveřím svatyně. Zouvají se a vstupují. Následuji je, u dveří mne však mnich zastavuje. Dovnitř totiž turisté nesmějí. Vůbec mi to nevadí, naopak jsem rád…
Mladý mnich se jmenuje Tsering a v klášteře je už sedmým rokem. Dneska je pro něj velký den, může se totiž po dlouhé době opět setkat se svými rodiči. Tsering mě vede na střechu kláštera. Je odtud krásný výhled do kraje. Pozorujeme silnici, po které přijíždí samotný “prime minister” Džammú Kašmíru, jak se celý stát, jehož je Ladakh součástí, správně jmenuje. U hlavní brány ministr vystupuje ze své limuzíny a srdečně se zdraví se všemi nejvyššími lamy. Jmenuje se Abdall Farúk, je to Kašmířan, tím pádem muslim, a přijel na pozvání rimpoche kláštera. V jeho chování k lamům je znatelný respekt. Rozdíl náboženského vyznání mezi nimi není na překážku. Společně odcházejí zhlédnout závěrečnou část tanců.
Ta by měla symbolizovat konečnou porážku zla a vymícení všech démonů. Scénu opanují tanečníci v černých maskách a čepicích. Každý drží v rukou groteskní hliněnou lidskou figurku – ztělesnění veškerého zla. Za nimi přicházejí mniši nesoucí dlouhé mosazné trouby rangduny. Celé nádvoří se otřásá pod náporem hlučné hudby. Tanečníci krouží po ploše, napětí se stupňuje. Současně s prudkým úderem do jednoho z velkých bubnů rozbíjejí tanečníci připravené figurky. Ničí tak všechna ega a osvobozují sebe a diváky od negativních myšlenek. Úlomky figurek pak vrhají přes stěny nádvoří ven z kláštera.
Festival končí, diváci se pomalu rozcházejí do svých domovů. Odjíždím také a cestou přemýšlím nad tím, co jsem viděl a zažil. Vyjma úvodní scénky s klauny bylo všechno čisté a opravdové. O tom, že festival má pro místní stále obrovský význam, ani v nejmenším nepochybuji. Odjíždím s přesvědčením, že buddhistické festivaly jsou stále tím, čím by měly být – tradicí s duchovním významem.
