Ať bdíme nebo spíme, dýcháme průměrně dvanáctkrát za minutu. Za 24 hodin tak vdechneme a vydechneme více než osm tisíc litrů vzduchu. Tělo z něj čerpá kyslík ke spalování energie v buňkách. Při výdechu se zbavuje odpadního oxidu uhličitého. Kdyby se plíce vyjmuly z hrudníku, splaskly by jako vyfouknuté balony. Naopak při nádechu se jejich plocha díky plicním váčkům zvětšuje na 80 až 130 metrů čtverečních. Plíce jsou opravdu dokonalý orgán. Když selžou, hrozí udušení. Smrtící rozsudek pak může zvrátit jen úspěšná transplantace. ̈
CESTA POKUSŮ
Transplantace plic se staly prakticky poslední orgánovou transplantací v humánní medicíně. O první transplantaci plic se v roce 1963 pokusil Američan J. Hardy. Pacient však po 18 dnech zemřel. „Plíce jsou jediným orgánem, který je neustále spojen se zevním prostředím, a je proto při každém nádechu a výdechu ohrožen infekcí. V té době také ještě nebyly nalezeny léky potlačující imunitu organismu, takže tělo transplantát odmítalo. Tyto léky, mezi něž patří i cyklosporin, se dostaly na trh až v osmdesátých letech. Transplantace plic jsou také spojeny s přišíváním průdušek a v té době nebyla ještě tato technika na výši,“ vysvětluje Hardyho neúspěch přednosta III. chirurgické kliniky Fakultní nemocnice v Motole a šéf transplantačního týmu plic profesor Pavel Pafko.
Trvalo pak dalších 20 let ojedinělých pokusů, než se roku 1983 podařilo transplantační skupině z Toronta uskutečnit úspěšnou transplantaci jedné plíce. O tři roky později publikovala stejná skupina provedení transplantace obou plic v jednom bloku. Transplantace probíhala tak, že se obě plíce s průduškami přecházejícími v průdušnice vyjmuly jako jeden celek, který se potom zasadil do těla příjemce. Takto uskutečněná transplantace měla sice dlouhodobý efekt, pacientka žila devět let – ale technika byla natolik náročná, že se od ní ustoupilo. Teprve roku 1989 provedla skupina washingtonské univerzity první úspěšnou transplantaci obou plic, při níž bylo během výkonu transplantováno nejdříve jedno a pak druhé plicní křídlo. Od té doby se každoročně ve světě uskuteční na 1200 transplantací.
první transplantace v česku
U nás začal transplantace plic zkoušet na zvířatech od sedmdesátých let tehdejší přednosta III. chirurgické kliniky, prof. MUDr. František Řehák. Profesor Pafko o něm říká, že byl pro něho dobrým učitelem. „Zabýval se hrudní chirurgií a já uvažoval, jak ji posunout kupředu. Každá generace by neměla předávat jen to, co se naučila, ale přidat k tomu něco nového. A protože se transplantacemi plic v té době ve východním bloku nikdo nezabýval, rozhodli jsme se jít touto cestou.“
Svůj „výuční list“ získal profesor Pafko ve Vídni pod vedením profesora Waltera Klepetka. Pro Vídeň rozhodla poměrně snadná dostupnost, navíc v blízkosti ani žádné transplantační centrum nebylo. Sám pak se svým operačním týmem uskutečnil první transplantaci 21. prosince 1997. Profesor Pafko se svěřuje: „Měl jsem sice nějakou zkušenost z Vídně, ale když někdo dělá něco poprvé, je pod určitým psychickým tlakem.“ Vše ale dobře dopadlo. Příjemcem byl pan Moravec, který se loni v prosinci dožil ve zdraví pooperačních pěti let. Překročil tím onu magickou hranici prodlužující mu život. Žije plnohodnotným životem, i když musí užívat léky, aby tělo transplantát přijalo.
ČESKÁ REALITA
„U nás se uskuteční deset operací ročně. Pro srovnání s ostatním světem se počítá jedna transplantace na milion obyvatel. Jsme na úrovni Itálie, lepší než Finsko, přibližně stejně jako Anglie. Německo a Francie mají dvě transplantace na milion obyvatel,“ vypočítává profesor Pafko.
Úspěšnost transplantací plic se pohybuje v rozmezí 45 až 50 %. Právě proto, že plíce jsou při každém nádechu a výdechu spojeny s venkovním prostředím, dochází k infekci, a ta je v prvním roce po transplantacích z 90 % příčinou úmrtí. Kdyby se však operace neuskutečnila, znamenalo by to pro každého jistou smrt. Pět let po transplantaci přežije polovina operovaných.
K transplantaci se přistupuje tehdy, když je pacient v konečném stadiu své dechové choroby. Všichni pacienti dýchají kyslík, málo se pohybují a očekávaná délka života jsou maximálně dva roky. „Když vím, že pacientův stav se zhoršuje natolik, že mu hrozí udušení, což je nejhorší příznak doprovázející odchod člověka z tohoto světa, je transplantace pro něho jedinou nadějí,“ podotýká profesor Pafko.
Samotná transplantační operace trvá zhruba pět hodin. Jeden tým odebírá plíce dárce a druhý tým současně pracuje na příjemci. Oba týmy jsou spojeny přes mobil. Plíce příjemce se odebírají až tehdy, když je první tým s transplantátem na místě, aby se zabránilo komplikacím, pokud by došlo k nějakému zdržení. Předčasně vyoperovaná plíce by znamenala nenávratný stav, který by pro pacienta znamenal smrt.
„Největším problémem při transplantacích není samotná operace, ale organizační stránka věci,“ říká profesor Pafko. „Média se soustřeďují jen na samotnou operaci, ale ta je jen částí starostlivosti o pacienta. Je nutné zajistit mnoho různých specialistů, kteří se na operaci podílejí. Důležité je také rozeznat, které pacienty vybrat. Nelze vybrat ty, kteří jsou ještě zdraví, a nemůžeme vybrat takové, kteří umírají.“
Čekací doba na transplantaci je u nás 150 dní. Jinde v Evropě 200 až 250 dní. „Je to otázka štěstí,“ říká s povzdechem profesor Pafko. „Čeká se, až se naskytne vhodný dárce. Někdo může být operován za týden, jiný za rok. Je proto nutné kalkulovat dopředu, aby se toho ten pacient dočkal.“
Jako dárci se vybírají osoby mladší 55 let, které zemřely následkem úrazu, násilnou smrtí, případně na nádor mozku. Příčina smrti nesmí v žádném případě postihnout hrudník, nemocný nesmí být dlouhodobě na řízeném dýchání. Musí mít shodnou krevní skupinu, vhodnou velikost plic a nesmí se u něho vyskytovat žádná infekce.
Transplantační program je omezen počtem dárců. U nás se poněkud zhoršily podmínky a je jich méně. Podle názoru profesora Pafka je to způsobeno některými kauzami zveřejněnými v tisku. Mnohé lékaře to odradilo od toho, aby se program rozvíjel. „Představa, že by někdo ve státních nemocnicích obchodoval s lidskými orgány, je pro mne úsměvná. Schovat něco takového pod pokličku je zcela nemožné,“ říká na závěr profesor Pavko.
prof. MUDr. Pavel Pafko DrSc.
Narodil se 3. 7. 1940 v Bratislavě. V roce 1963 ukončil studium na 1. lékařské fakultě UK a stal se asistentem anatomického ústavu 1. LF UK. Od roku 1966 pracuje na III. chirurgické klinice 1. LF UK v Praze, kde od postu sekundárního lékaře přešel přes asistenta, docenta a profesora až k přednostovi kliniky, jímž je od roku 1992. Pobýval na stážích v Anglii, NSR, Rakousku, SSSR a USA. Ze svého oboru publikoval více než 70 prací, vydal 2 monografie. Při náročné operaci zachránil Václava Havla. Profesor Pafko bydlí na vltavském břehu nedaleko Žlutých lázní, a tak, pokud mu to počasí dovolí, usedá po návratu z nemocnice do kajaku a obvykle na řece zdolává deset kilometrů. Je také vášnivý milovník cyklistiky, rád si v zimě zaběhá na běžkách.
TRANSPLANTACE LIDSKÝCH ORGÁNŮ
1869 – J. Reverdin objevil metodu rychlého hojení kožních defektů transplantací kůže.
1906 – První úspěšnou transplantaci oční rohovky uskutečnil rakouský lékař F. K. Zirm.
1950 – Americký lékař R. H. Lawler provedl v Chicagu první transplantaci ledviny.
1958 – Po havárii v Ústavu pro jaderný výzkum u Bělehradu byla šesti obětem ozáření transplantována kostní dřeň. Metodu vypracoval francouzský onkolog G. Mathé, vedoucí ústavu specializovaného na výzkum nádorového bujení. Transplantace se uskutečnila v Paříži.
1963 – V americkém Denveru se operačnímu týmu pod vedením T. E. Starzla podařilo transplantovat játra.
1963 – Americký chirurg J. D. Hardy provedl první transplantaci plic.
1965 – S prvními transplantacemi slinivky se začalo na univerzitě v Minneapolisu v USA.
1967 – 3. prosince uskutečnil profesor C. Barnard v Jihoafrické republice první transplantaci lidského srdce.
