Učebnice jsou vůči Austrálii tuze zákeřné: 8 z 10 nejjedovatějších hadů světa, pavouci, štíři, krokodýli, žraloci a příšera nejstrašnější – paranoia. Všechno špatně! Kde vězí zakopaný pes? Kde vězí zavrtaný had? A opravdu budete v Západní Austrálii pokousáni, spolykáni a sežráni?
Je mnoho pratvorů, kteří v chabém stínu australských kaktusů přežili vlastní vymření. Půlka je smrtelně jedovatá a půlka vás jen ohromí a ochromí. To je nějaký renonc v evoluci? Zní to absurdně, ale je to podmínka zachování života. Naděje přežití na tak chudé, žárem spalované zemi je zoufalá, proto tolik jedu a dravosti, protože šance něco ulovit musí být stoprocentní, jde-li kořist okolo jednou za půl roku. Tak třeba krokodýl dokáže přežít bez jediného sousta několik měsíců! Když se dvěma cyklistům porouchalo kolo v severním krokodýlím rajonu a závodníci strávili celé dva dny a dvě noci na stromě, než příšerku přešla mlsná na dvě chřadnoucí kostry na větvi. Na druhou stranu je fajn, že Západní Austrálie nemá smrtelně jedovaté pavouky. Pouze redbacka, ten je maličký a zabíjí jen slabší jedince, brnkačka.
Redback je národní mazel! Objeví-li doma Australan jeho pavučinku, drobeček je hýčkán, ukazován návštěvám a všeobecně zdrojem náramného veselí. Redback je extrémně plachý, stydlínek, jež vyhledává úkryt, ne vás! A ti hadi? I naše první krůčky australskou přírodou vypadaly, jako když pustíte koníkovi pod nohy užovku. Kůň se všeho mihotavého strašně bojí a nejraději by chodil vzduchem. Hadi ale vždy utečou. Časem nám otrnulo, že jsme se odvážili stlát si pod širákem. Můj smysl pro škodolibost mi nedal, a jen co jsme se všichni zazipovali, začala jsem vyprávět pohádku na dobrou noc – historky o hadech, co v noci v chladnoucí poušti hledají teplo a zalézají do spacáků vyhřívaných lidským tělem…
Po mé pohádce už mi z druhého konce naší přírodní ložnice záhadně nepřišla jediná vzácná kolující láhev vína. Všichni usnuli, jen já nemohla spát, a začala jsem se bát. Je to asi tak, že vyplašit hada lehké je, ale vystrnadit brouka z hlavy, to už taková hračka není. Platí jediné: jen co zavážete oči malé fobii, objevíte velkou Austrálii. Velké velryby, velký oceán, velké možnosti, velké sny.
Ututlané tajemství
Podstatnou část Západní Austrálie tvoří tzv. „outback“ nebo-li vyprahlé vnitrozemí. Kdyby existovala soutěž „nejvlezlejší živočich planety“, vyhrála by to australská moucha z outbacku. Když vás najde, nikdy vás už neopustí! Zkrátka muší láska až za hrob. Ovšem za váš! Nikoliv její! Australskou mouchu považuji za nejdůmyslněji ututlané tajemství australského odboru turismu. Počítejte se mnou jednoduchou úlohu: v Austrálii žije 140 milionů ovcí a 24 milionů krav. Jeden kus dobytka utrousí za den pět až deset kusů trusu. Na jeden kus trusu se v jedné sekundě snese 50 much. Kolik kusů much se snese na člověka, který se vyskytl jako jediný na okolních 500 hektarech? Vlastně, raději to nechtějte vědět…
Australská moucha je v místním parnu odsouzená k doživotní dehydrataci, a víte, kolik vody skrývá vaše dutina nosní, ústní či ušní? Intenzita, s jakou se veličina moucha na n-tou pokouší o vaši tělesnou kapalinu, popírá veškeré zákony pudu sebezáchovy mouchy. Respektive – moucha ho nemá. Existuje rozdíl mezi mouchou českou a australskou. Na mávnutí česká uletí. Australská se od maminky nestihla naučit, že na mávání má zvednout podvozek. „Chytrost“ australské mouchy ve vnitrozemí příroda vykompenzovala flákačsky – počtem. Bez moskytiéry na hlavu v outbacku (vnitrozemí) ani ránu. „Much je v Austrálii opravdu very much!“
Austrálie vs. Evropa
Tato tajemství nám měla být však teprve odhalena. A jak to vše začalo? Slovy „Bibbulmun Track“. „Bi blu bla, co?“ ozval se přítel. „No tak dobře, říkají mu Bib Trek, lepší? A tam jedeme.“ „Proč?“ „Protože má 1000 kilometrů!“ Ticho. Následovně oponující ševelení a jeli jsme. Úplně přesně nemá Bib Trek 1000 km, ale jen 961. Za tři měsíce jste zpátky. Cesta plyne napříč jednou z nejkrásnějších částí Austrálie – svěžím jihozápadem státu Západní Austrálie, přesněji z Kalamundy (periferie hlavního města Perthu) do Albany (osada na jižním pobřeží Západní Austrálie). Jméno Bibbulmun dostal dle původních domorodců, zvaných v tomto kraji Noongar people. Značky treku střeží jejich posvátný symbol – had Wagyl, jenž chrání poutníka. Trek vede místy, kudy putovali domorodci za potravou, za vodou, za obyčejným potkáváním se. Krajina se mění pomalu. Znamená to, že se nic neděje? Je to asi tak, že je-li člověk na Austrálii při „nudném“ treku naštvaný, je to do té doby, dokud hledá v Austrálii Evropu. V jisté chvíli však každému poutníků v hlavě zacinká, a pak? Odevzdá se nekonečnosti rozměru, který ho přesahuje. Naučí se mít rád ty maličké radosti kolem, které dosud rád mít neuměl a na nichž život stojí. Bib Trek je nejkrásnější zjara (září a říjen), kdy koberce „wildflowers“ (divokých kytek) mají dost vláhy, aby ukázaly své pusinky světu. Zde nejsou hory, ze kterých by se řečišti řítily vody a plnily jezera, zde nepadají vodopády, nestříkají gejzíry, nebublají termální prameny. A přesto je tu život. Vzácný a křehký. Prťavé kytky, obří stromy. Jednoduchost. Vše. A to stačí. Je tu míň a je tu mnohem víc. Nevysvětlíš, nezažiješ-li.
Ohnivzdorné stromy
„Tady se zastavíme! Páni, tolik mušliček! Vždyť tady není ani písek, ani oblázky! Já se propadám v samých buclatých ulitách! Být šnekem, věším stavební spoření na hřebík!“
Plácáme se v mušlích jak strýček Skrblík v dolarech a vůbec se nám odtud nechce. Místo má zvláštní energii. Nepustí vás jenom tak. Za námi mohutný černý strmý štít, před námi Jižní oceán, a my dva v lázni mušlí. A jak se nám tak spirálky zarývají do kůže, objevil se stařík jako z pohádky. V ruce neměl hůl, ale knížku. Chvíli koukal do ní, chvíli okolo, chvíli na nás. Pak nám sdělil to, co vykoukal: „Nacházíte se ve svatyni domorodců. V místě, kde se desítky tisíc let scházeli poutníci, aby uctili svátost Země.“ Cink, a byl pryč. Podél treku rostou gigantické stromy, které jsou trochu kouzelné. Karri a tingle stromy, typické pro jihozápadní Austrálii, vytvářejí hradby tyčící se do 100 m. Věk, počítaný lidmi na roky, ony počítají na stovky let. Jejich droboučké zhuštěné letokruhy téměř nelze lidským okem číst. Ptáte se, jak mohly přežít požáry? Jsou ohni odolné. Oheň spálí jen dutinu stromu. Ovšem všechno potřebné k životu velikána se nachází ve vnějších partiích kmenu. A tak po požáru připomíná tingle prales takový malý velký hobitín. Široké kmeny, v nich černá díra a uvnitř prostorný domeček. Oheň tu za ta léta prošel již každým koutem. A hoří a ohrožuje stále.
Další večerní přístřešek nás vítal. A hle, další poutníci. Respektive dva čiperní penzisti z Canberry. Dědula s družkou, co si tak na důchod jezdí po světě. V nohách mají poutní treky čítající až 1800 km v jednom zátahu. Jediné následky – jejich tvář čítá asi stokrát víc usměvavých vrásek. Není to báječná inspirace na důchod?
