TEXT: MICHAL DVOŘÁK
Dvakrát se vydaly římské legie ztrestat sebevědomí Markomanů. Během markomanských válek Římané rázovali Moravou a jejich stopy si můžete prohlédnout na Hradisku u Mušova, v Pasohlávkách nebo Mikulově.
První přesně datovanou událostí týkající se české kotliny však bylo tažení proti králi Marobudovi, který z nitra Boiohaema vládl obrovské, ale pro Římany nebezpečné říši. Boiohaemum, vlídná země v nitru Evropy nabízející vše, co jen člověk potřebuje k životu. Úrodnou půdu v povodích řek, nespočet zvěře v hlubokých lesích a hlavně neprostupné hory, od nichž nepřátelé raději odvrátí zrak. V této zemi se dobře dařilo Keltům i germánským Hermundurům. Sem také mířily tisíce Markomanů, ustupujících z dnešního Německa před rozpínajícím se římským impériem. V čele markomanských vojů stála osobnost, která by i v samotném Římě svými schopnostmi a vzděláním budila respekt, natož pak mezi barbarskými Germány – král Marobud. Výjimečnou osobnost z Marobuda udělali sami Římané. Bylo zvykem, že děti významných barbarských rodin získávaly vzdělání v Římě, což bylo politicky velmi prozíravé. Mladí velmožové se totiž po mnoha letech strávených v impériu stávali více Římany než příslušníky svého kmene, a byli loajálními zástupci říše v klientských územích (území pod kontrolou říše). Podobný osud Římané určili i Marobudovi. Na dvoře císaře Augusta, kam přišel nejspíše jako rukojmí mezi lety 25 a 20 před naším letopočtem, se mu dostalo vzdělání, na jaké měli nárok jen ti nejvýznamnější aristokraté. Naučil se rozumět literatuře, politice, obchodu a umění krásnému i válečnému. Po deseti až patnácti letech u císařova dvora se tak k Markomanům vrací mladý a sebevědomý muž mohutné postavy a s nesmírným rozhledem.
POCHOD DO ČECH
Dnes už nevíme, zda se Marobud stal králem Markomanů na výslovné přání císaře Augusta, či si získal své soukmenovce přirozenou autoritou. Jisté však je, že když římští vojáci pod vedením Drusa stále častěji operovali daleko za hranicemi Rýna, byl to právě Marobud, kdo zavelel k přesunu svého kmene na východ do bezpečí. Někdy mezi lety 9 a 6 př. n. l. se ve středním Pomohaní (podle novějších verzí v Polabí a v Posálí) dala do pohybu obrovská masa lidí, zvířat a nákladu. Přestože na cestu nevyrazili úplně všichni Markomani, táhla se jejich kolona do délky několika kilometrů. Po mnoha týdnech kmen vstoupil do české kotliny, v níž Marobud viděl bezpečnou a pohostinnou zemi, dostatečně vzdálenou od římských jednotek. Horská pásma sice před nimi skýtala prvotřídní ochranu, ovšem k životu příliš nelákala. Například o Šumavě (Silva Hercynia) v prvním století našeho letopočtu se zmiňuje historik Tacitus jako o krajině tak divoké a strašlivé, že jen velká láska jejích obyvatel je k ní váže. Marobudův lid se proto začal usazovat v povodí Ohře, Labe a Vltavy, hlavně však ve středních, jižních a východních Čechách, přičemž se navzájem postupně asimiloval se starousedlíky z řad posledních Hermundurů a Keltů. V následujících několika letech se naplno projevily diplomatické schopnosti, které si Marobud osvojil v Římě. Ať už dohodami či pohrůžkami dokázal k nově vznikající říši připojit také sousední germánské kmeny. K Marobudovi se přidali slezští Lugiové, braniborští Semnonové, Langobardi z dolního toku Labe, Sibinové z dolního Poodří, Gótové od daleké Visly a snad i část mocných Kvádů. Srdce celé obrovské říše zatím bohužel nedokážeme blíže lokalizovat, předpokládá se ale, že Marobudův dvůr ležel v samém nitru Čech, kdesi mezi Kladnem a Kolínem.
PŘÍLIŠ SILNÁ ŘÍŠE
Potom, co Marobud odvedl svůj lid do bezpečí před římským nebezpečím na západě, tak už za několik let svého vladaření představoval pro Římany velkou hrozbu on sám. Za hranicemi Dunaje se tím totiž na přelomu letopočtu takřka zničehonic objevila obrovská germánská říše, v jejímž čele stál vzdělaný a schopný (a v očích Římanů všehoschopný) velmož. Marobud se totiž vymykal všem představám o barbarském panovníkovi – dokázal vytvořit fungující systém správních orgánů, potlačil vnitřní odpor šlechty a hlavně – zorganizoval stálé vojsko, vycvičené podle římských zvyklostí. Právě to však dráždilo císaře Augusta nejvíce. Stálá armáda byla u Germánů jevem ojedinělým a ta Marobudova byla podle historika Marca Velleia Patercula úctyhodná – v Boiohaemu bylo k akci připraveno 70 tisíc pěších a 4 tisíce jízdních bojovníků. Jelikož bojeschopní muži zpravidla představovali asi čtvrtinu tehdejší populace, tak můžeme předpokládat, že se na přelomu letopočtu v české kotlině nacházelo 300 tisíc až půl milionu obyvatel. Takové množství dobře organizovaných lidí nedaleko dunajských břehů na jedné straně vzbouzelo u Římanů pocit nejistoty, na straně druhé však představovalo fantasticky lačný trh. Marobud zřídil v blízkosti svého dvora obchodní centrum, kam se sjížděly karavany římských kupců s artiklem všech vůní i barev, odkud se pak kupecké družiny dostávaly dále na sever. Díky drahocennému zboží ale moc Marobuda i jeho říše ještě více vzrůstaly.
ŘÍMSKÉ KLEŠTĚ
Ačkoli Marobud zřejmě ani nepomyslel na to, že by svou říši rozšiřoval i jižním směrem za dunajské břehy, přesto Řím s touto možností počítal. U břehů hraničního veletoku se rozprostíralo norické království, které již sice bylo pod římskou kontrolou, ale nebyla zde ještě zřízena provincie. Bylo potřeba moc Noriku i dalších území hraničících s Marobudovou říší výrazně upevnit. Do Čech za Marobudem pravděpodobně nejprve vyrazilo poselstvo ve snaze uskutečnit Augustův plán diplomatickou cestou, protože vojenské tažení by bylo nesmírně nákladné. Teprve po neúspěchu vyjednavačů se v roce 6 našeho letopočtu daly do pohybu samotné legie. Římští stratégové nechtěli ponechat nic náhodě a rozhodli se zaútočit na Marobudovu říši ze dvou směrů – ze západu a z jihovýchodu. Germánského krále by tak sevřeli do kleští v samém srdci jeho země. Tažení se podle Cornelia Tacita mělo zúčastnit celkem dvanáct legií. Pět jich mělo tvořit západní křídlo, sedm pak křídlo jihovýchodní. Množství legií se ale zdá být nadnesené (Římská říše za Augusta disponovala osmadvaceti legiemi), protože jejich přesunem ze stálých táborů by se oslabily hranice císařství. „Tacitus tím chtěl pouze zdůraznit mohutnost armády, která postupovala do Čech,“ soudí historik Eduard Droberjar v knize Marobud a jeho říše. „Velmi pravděpodobně byly použity pouze pomocné sbory těchto legií.“ I tak ale mířila na Marobuda dvě silná vojska, zčásti tvořená i pomocnými germánskými jednotkami.
ČESKÁ PROVINCIE NA DOHLED?
Západní sbor se dal na pochod z Mogontiaca (Mohuče) a v jeho čele stanul místodržící provincie Germánie Lucius Sentius Saturninus. Jihovýchodnímu sboru pak velel samotný Tiberius Claudius Nero, budoucí císař. Základnu měl v Carnuntu západně od Bratislavy, odkud mělo vojsko vyrazit podél řeky Moravy, Podyjím a dále k Českomoravské vrchovině. Dodnes neznáme přesné odpovědi na otázky, zda a jak hluboko na naše území římská vojska během tažení proti Marobudovi pronikla. Marcus Velleius Paterculus ve svých Dějinách píše, že se caesar (Tiberius) dostal do vzdálenosti pouhých pěti denních pochodů (tedy asi 150 kilometrů) od prvních nepřátel. Podobně daleko od nepřítele byl podle Velleia se svým vojskem také Saturninus, a tak se mohlo stát, že obě armády na území Čech a Moravy vstoupit mohly, a že ke spojení obou kontingentů a tedy i vytvoření obrovského vojska zbývalo jen několik málo dní. Velleiova slova lze však opět chápat jako nadnesenou oslavu císařových činů než jako přesný pramen. Oněch pět denních pochodů od nepřátel navíc mohlo znamenat pět pochodů od hranic Marobudovy říše, nikoliv od jejího centra. Proto se dnes někteří historici přiklánějí k názoru, že výprava proti Marobudovi zůstala pouze ve fázi příprav. Není ale příliš těžké domyslet, co by nastalo, pokud by se tažení uskutečnilo a dokončilo. Římské vojsko by po spojení bylo prakticky neporazitelné a brzy by přinutilo Marobuda kapitulovat. Jak ale říká Balázs Komoróczy z Archeologického ústavu AV Brno, tak z dobytého území by Římané provincii určitě nevytvořili: „Rozhodně v roce 6 po Kr. Římané neměli ani na to, aby trvale k říši připojili nějaké 50-90 kilometrů široké pásmo podél Rýna. Tok Dunaje ani neovládali, takže ani v případě nějakého vítězství nemohla být o teritoriální expanzi řeč.“ Nakonec se však stejně odehrálo něco, co Marobudovu říši zachránilo. Povstala Panonie. Tiberius měl velké vítězství nad Markomany, díky němuž by jej opěvoval celý Řím, téměř v hrsti. Přesto se však musel obrátit a pospíchat do Panonie. Povstalci využili nepřítomnosti právě těch legií, které tvořily součást Tiberiova sboru. Římané se dostali do velmi svízelné situace – Marobud totiž mohl zavelet k útoku na týl ustupující Tiberiovy armády, která by se pak sama dostala do sevření mezi Germány a vzbouřené Panony (ilyrské kmeny). Mnoho barbarských králů by takové příležitosti zřejmě využilo, nikoliv však Marobud. Během svého působení v Římě získal nejen povědomí o obrovské moci impéria (a jeho jisté a zdrcující odplatě), ale osvojil si i značnou prozíravost.
PROBLEMATICKÉ PŘÁTELSTVÍ
Opatrnost byla zřejmá na obou stranách, a tak zatímco část legií pod velením Valeria Messaly spěchala potlačit povstání, Tiberius jednal s Marobudem o uzavření mírové dohody. V roce 6 našeho letopočtu tak vznikla římsko-markomanská smlouva, která uznávala Marobuda za krále a přítele národa římského, jehož říše je na Římu nezávislá. Součástí smlouvy byla nejspíše také veledůležitá úmluva, podle níž se nesmí ani Marobud, ani Řím zapojovat do válek, které povede jedna ze stran s nějakou stranou třetí. To bylo výhodné zejména pro Řím, protože nyní měl jistotu, že když se vzbouří horkokrevní Germáni za hranicí Rýna, Marobud jim nepomůže. Markomanský král na oplátku získal velké množství vzácných darů, kterými se jej Řím snažil ještě více zavázat. Přátelství s Římem na takové úrovni bylo pro Marobudovu říši nesporně výhodné. Zajistila si tak do několika dalších let nedotknutelnost ze strany nejmocnějšího evropského státního útvaru a značně prosperovala z ještě mohutnějších obchodních toků. Ovšem pro jiné germánské kmeny byl Marobud zrádce, který se paktuje s nepřítelem. Byl mužem, který pohrdl vlastní germánskou krví jen pro pocit pochybného bezpečí a dočasného blahobytu. Marobud byl totiž velmi brzy postaven před těžkou volbu. VYHNANSTVÍ V roce 9 povstal v Germánii cheruský kníže Arminius, a jak Germáni, tak i Římané čekali, jak se k vyhrocené situaci postaví Marobud. Markomanský král se ale zachoval zcela podle zásad smlouvy a Arminiovi na pomoc nepřispěchal. Cheruský kníže však v krvavé bitvě v Teutoburském lese římské vojsko rozdrtil a jako důkaz své moci poslal Marobudovi hlavu poraženého vojevůdce nepřátel – místodržícího Germánie Publia Quinctilia Vara. Marobud nechal Varovu hlavu poslat do Říma a ani další Arminiovy nabídky ke spojenectví nevyslyšel. Nejspíše udělal dobře, protože hněv Říma z porážky byl obrovský a v následujících desetiletích se stal Arminius štvanou zvěří. Některé germánské kmeny, například Semnonové či Langobardi, však v Arminiovi viděli krále sjednotitele a Marobudovu říši opouštěli. Konflikt mezi oběma germánskými velmoži vyvrcholil v roce 17, kdy se jejich vojska utkala. Marobud z bitvy odchází jako poražený, jeho říše je okleštěna o další kmeny. O dva roky později Marobudovo sídlo dobývá mladý gótský šlechtic Katvalda a Marobud se na Tiberiovo pozvání uchyluje do exilu v Ravenně. Zde žil v přepychu dalších 18 let a už jen zdálky pozoroval, jak se jeho dříve obrovská říše proměnila v trosky.
