Jihovýchodně od Damašku, směrem na Jordánsko, je v Sýrii území, které má s klasickou představou žlutých písečných dun pramálo společného. Poušť je tu kamenitá, tmavá a od obzoru k obzoru ji pokrývají jen oblázky a balvany. Barva kamenů se mění s postavením slunce, s jeho klesáním se krajina zbarvuje do oranžova.
Ohromující prostory lávových balvanů a utuhlých, kdysi žhavých proudů jsou důkazem střetu eurasijské a africké tektonické desky. Dnes je ale již oblast z vulkanického hlediska klidná.
Černá poušť, jinak nazývaná také hamada, má svoji barvu po čediči. Jde o lávové valouny staré dvacet pět milionů let, které ohlazuje čas a dál se rozpadají. Také na jiných místech světa jsou černé písky tvořeny zrny tmavě zbarvených láv a čedičů.
Barvě pouště se přizpůsobují také zdejší živočichové. Například zbarvení zmije Pseudocerastes persicus fieldi bývá obvykle žlutohnědé s nepříliš výrazným vzorem, v hamadě se vyskytuje forma, která je téměř uniformně šedočerná s nevýraznými náznaky kresby na hřbetě.
Středně velký gekon Ptyodactylus puiseuxi je rozšířený i v oblastech mimo černou lávovou poušť, ale jedinci pocházející z hamady jsou menší a o hodně tmavší, aby lépe splynuli se zdejším prostředím. Asi nejtypičtějším příkladem, jak prostředí černé pouště ovlivňuje zbarvení jejích obyvatel, je poddruh agamy Laudakia stelio picea, nazývané také Hardun. Samci tohoto poddruhu jsou zcela černí, samice a nedospělí jedinci mají po celém těle na černém podkladu drobné okrouhlé jasně žlutě nebo oranžově zbarvené skvrnky, které především na hřbetě tvoří nepravidelné příčné pruhy. Díky své velikosti (samci dosahují celkové délky i třicet centimetrů, samice bývají menší) a díky tomu, že samci kýváním hlavy předvádějí svoji velikost a sílu svým konkurentům – zpravidla na nejvyšším možném místě, bývají tyto agamy nepřehlédnutelné.
Naopak drobná agamka druhu Trapelus pallidus, s délkou těla do osmnácti centimetrů, je velmi světlá. Zbarvení je zvlášť výrazné v nejteplejších částech dne, kdy je téměř bílé. Agamka je v tuto dobu asi jediným plazem, kterého lze na sluncem rozpálené poušti potkat. Světlá barva snižuje absorpci slunečního záření a zabraňuje tak přehřátí.
V černé pustině ale žijí i lidé. Jednou ze známek, že poušť žije, byl pro nás nepatrný pahorek, spíše malá, nápadně pravidelná mohylka, na kterou jsme narazili. Evidentně byla navršena lidskou rukou a při větším zatížení, například pod vahou lidského těla, se drobné kamínky sypaly do dutých prostor někde dole. Napadlo nás, že může jít o hrob, a tak se nám do rozebírání nechtělo. To, že také na tomto území žili a umírali lidé, se dá ostatně snadno odvodit od piktogramů a kreseb vyrytých do zdí a kamenů. Mnohé z nich evidentně nejsou psány arabsky. Databáze v Oxfordu registruje desítky tisíc takovýchto kamenných záznamů různého stáří. Oxfordské Centrum pro studium starobylých dokumentů udává, že mezi prvním stoletím před Kristem a čtvrtým stoletím po jeho zrození se nomádi v této oblasti naučili psát a na kamenech se začalo objevovat obrovské množství textů.
Podle odhadů z poloviny osmdesátých let tehdy žilo na tomto území sedm procent syrské populace. Přesný počet Arabů doprovázejících zde svá stáda dnes není znám. Lonely Planet udává počet sto tisíc.
„Beduíni jsou opravdu bohatí. Někteří mají až tisíc koz. To je vše, co potřebují,“ říká Janah Shojaa z Rashidu, ze vsi, která leží přímo na okraji pouště. Navíc mají něco, co se dá na peníze jen těžko převést. Svobodu. Znalost prostředí. Vědí, kde je voda. Zbytek jejich bohatství se skládá z jednoho či několika málo stanů, trochy nerezového nádobí, matrací, rodiny a houfu dětí. Jejich ženy používají v poušti místo tradičních šátků čepice se širokými kšilty. Do pouště je to praktičtější. Muži nosí červenobílé či černobílé šátky, které jsou dnes samozřejmou součástí šatníku každého Araba. Ostatně svůj původ mají právě u Beduínů.
