Písek, obecně řečeno, jsou malá zrnka geologického materiálu. Ovšem písek, tak jak ho známe my, tedy z exotické dovolené v Africe či pobytu v Českém ráji, to jsou malá zrnka oxidu křemičitého. Do prostředí se dostávají díky erozi pískovcových skalních masivů. Drobná zrna písku se ze skály uvolňují nejen vlivem eroze větrné, kdy poletující prach a písek působí na skálu jako brusný papír, ale i vodní či chemické. Tehdy je písek ze skály vyplavován nebo jsou porušeny chemické vazby, které drží jednotlivá zrna u sebe.
Žlutá barva písku se zdá být samozřejmostí, ale při bližším pohledu tomu tak není. Bill Langer, geolog z US Geological Survey, překvapivě říká: „Čistý křemičitý písek je obvykle bílý.“ Jenže takový bývá právě málokde. Geologové na českém geo-webu o „klasické“ barvě písku píší: „Žlutavé až červenavé zbarvení způsobují povlaky oxidů železa na křemenných zrnech, která písek v převážné většině tvoří. Jejich velikost se pohybuje od 0,05 do 2 mm.“
Obvykle se písek dělí na velmi jemný (0,05-0,1 mm), jemný (0,1-0,25 mm), střední (0,25-0,5 mm), hrubý (0,5-1 mm) a velmi hrubý (1-2 mm). Není divu, že jsou pouště z křemičitých zrn tak rozsáhlé, křemen je totiž jeden z nejběžnějších zemských minerálů. Vznik obrovských pouštních dun je umožněn právě díky existenci malých zrníček, protože větší valouny a kameny už vítr tak snadno nepřemístí a nesetřídí podle velikosti. „Písek pokrývá pouhých dvacet procent pouští na Zemi,“ uvádí americká geologická služba. Klasickou ukázkou toho, co dokáže jemný písek ve spolupráci s větrem, je pohyb pouštních dun. V letech 1954-1959 se v poušti čínského regionu Ning-sia pohybovala skupina dun průměrnou rychlostí sto metrů za rok. Lineární typ dun může dosáhnout úctyhodné délky až sto šedesáti kilometrů.
Písek je nejen hrozbou, ostatně jednou z globálních hrozeb je rozšiřování pouští, ale i nezbytným stavebním materiálem a obchodním artiklem. Na konci čtyřicátých let minulého století byly z Jamaica Bay nedaleko New Yorku odtěženy desítky milionů metrů krychlových písku na výstavbu Kennedyho letiště.
Podíváte-li se na zrnka písku jakékoli pouště, není ani jedno totožné s druhým. Liší se tvarem, velikostí, barvou, tvrdostí i chemickým složením. Mají v sobě různé koncentrace různých příměsí, některé jsou malinké polodrahokamy, jiné jsou čisté křemeny. Prostě: není písek jako písek. Ani ten nejobyčejnější žlutý.
