Napsal a vyfotografoval JIŘÍ FLORIAN
PRÝ NEJKRÁSNĚJŠÍ STŘEDOMOŘSKÝ OSTROV S NEJHORŠÍ POVĚSTÍ. Korsiku? Dejte pokoj, „říkají přátelé v Livorně, když se ploukáme italským nočním přístavem. My nechápeme, že to mají z domu na trajekt pět set metrů, pak pár hodin na palubě a jsou na ostrově, a přesto na Korsice nikdy nebyli, oni zase nechápou, proč jedeme tisíc kilometrů do Livorna a na Korsiku, když to máme třeba do Istrie skok. Když pak delší dobu všichni mlčíme, Mario vše začíná rozbírat. Stojíme před velkou bronzovou deskou s desítkami jmen. To byli cestující jedné z mnoha obrovsk ých lodí šífařské společnosti MOBY Lines, kteří do korsické Bastie před několika lety nedopluli. Mario byl tenkrát v noci při záchranářských pracích a od té doby na žádnou loď nevstoupil … Blbost, namítáme, to tě může cestou domů taky přejet auto. Přijato, a cesta dalším námitkám proti Korsice otevřená.
„Je to ostrov s nejhorší pověstí, země banditů, rebelantů, korsičtí separatisté se nevzdávají a klid je jen zdánlivý, aby se banky z turistického ruchu plnily. A potom, na Korsice je hrozně draho, co stojí ve Francii pět franků, na Korsice stojí deset, a je tam úmorné vedro a vůbec…” Přijato a cesta na nejkrásnější ostrov ve Středomoří s údajně nejhorší pověstí otevřená. „skočte na pivo než pojede trajekt a bacha pří nájezdu,” loučí se Mario, „vloni se jeden Němec s golfem netrefil a sjel do moře. To byla regrace…” Kdyby už pak nic nebylo, noc v livornském přístavu při čekání na odjezd trajektu MOBY LOVE v 1.30 h stojí za to. Luxusní vozy mají rozčapená kola nad náklady proviantu, sportovního náčiní, lehátek, skládacích židlí, vzadu za okny jsou nacpané pruhované peřiny jako někde v Krkonoších na chalupě; v té velké koloně před nájezdem na trajekt se chodí v džínách, ale i v nočních košilkách a dneska už člověk těžko pozná zda je v barevné soupravě popsané vším možným oblečený Němec, Holanďan, Angličan nebo Čech. Všichni jsou si jaksi rovni. Všichni něco popíjejí a všichni, zdá se, před něčím utíkají. Na ostrov. Před zmatkem měst, svévolemi šéfů, všedností. Večer odjel Moby Kong, po něm Moby Vincent, před půlnocí Moby Dream a teď je na řadě Moby Láska. Sto deset metrů dlouhý a devatenách metrů široký kolos stojí před námi připravený „sežrat” 1200 lidí a 310 aut. Najíždíme do nočního osvětlení jeho útrob, do dvou poschodí.
Mezery mezi vozy jsou centimetrové. Nikde však neřinčí plechy, nesype se sklo, všichni spořádaně odcházíme nahoru na paluby, do kaváren, barů, obchodů. Jedni se ukládají na palubách na zemi do spacích pytlů, jiní se uvelebují v lehátk ách roztroušených s francouzskou ležérností. Livorno bliká ulicemi za námi, Bastia je někde v nedohledná. Okam žiky bez rozměrů, myslím, že právě pro ně jsme všichni tady. Jedni přátelé ze Švýcarska jezdí na Korsiku deset let. Na stejné místo. Na něm rozbijí „tábořiště” v luxusním příbytku a vyloží z drahého „subaru” věci, které se snad obyčejnému smrtelníkovi vejdou u nás do garsonky. Vždycky jsem si říkal, jak to mohou vydržet, ale oni se vydávají na Korsice vyzbrojeni horolezeckou výstrojí daleko vysoko do hor, sjezdí ostrov za prázdniny křížem krážem, potápějí se, surfují a pořád nemají Korsiky dost. Chápu. Teď už to chápu. Před léty nám poslali plátěný uzlíček s nějakým prudce vonícím sušeným obsahem. „To je Korsika, vůně makie a koření,” psali. Myslel jsem si, že je to syntetický pach, dílo nějaké chemické laboratoře, ale hluboce jsem se mýlil. Poznal jsem to, až když Moby Láska přirážel časně ráno ke břehu přístavu v Bastii. Stejná omamná vůně, jako tenkrát z toho plátěného balíčku.
TO BYLO PRVNÍ SETKÁNÍ S KORSIKOU. Většina lidí u nás ví o Korsice jenom tři věci. Že je to země banditů, krevní msty a Napoleonova vlast. Ale pravda o Korsice byla po staletí záměrně zkreslována a zaml čována. Korsika je klasická země národně osvobozeneckého hnutí a guerilly. Od dob Féničanů až do roku 1789, kdy Korsičané dobrovolně přijali francouzskou národnost, byla historie tohoto národa nepřetržitou válkou za svobodu. Korsika je země, ve které nikdy nebylo otroků ani nevolníků. Má významnou tradici, která poskytovala nedotknutelnost macchiaghiolů, mužů, kteří žili ve vyhnanství v korsické macchii. Korsika byla také první zemí v Evropě, která vytvořila lidový parlament a s ním i demokratickou ústavu Pasquala Paoliho v 18. Století před Velkou francouzskou revolucí. Korsika byla také první zemí v Evropě, kde všeobecné povstání lidu (1943) proti Hitlerově a Mussoliniho okupaci vedlo k osvobození ostrova. Uplynulo hodně vody v korsických horských bystřinách, než se ostrov a jeho obyvatelé dočkali roku 1993.
Třináctého září vloni zničily na jihu Korsiky pět rekrea čních zařízení výbušniny. K atentátům se přihlásili členové separatistické organizace Resistenza. V některých objektech se rekreovali Italové, další byly prázdné, ale nikdo nebyl naštěstí raněn, protože maskovan í teroristé je vyvlekli před umístěním nálože ven. K celé operaci došlo poté, co francouzský prezident Mitterrand slíbil při návštěvě Korsiky podporu vlády v Paříži ostrovu velkými investicemi. Pokud ovšem ustane na Korsice korupce a teroristická činnost nacionalistů, požadujících odtržení ostrova od Francie. Ke štvaní obyvatelstva proti Paříži využívají nacionalisté špatného hospodářského stavu na Korsice a vysoké nezaměstnanosti, která představuje 11 procent práceschopného obyvatelstva. Většina z 225 000 obyvatel Korsiky s nimi prý sice nesouhlasí, ale bojí se. Není se čemu divit. V loňském roce měli separatisté na svědomí 117 ozbrojených útoků, na tři sta pumových atentátů a téměř čtyřicet vražd.
TO BYLO DRUHÉ SETKÁNÍ S KORSIKOU. „Kdybych si měl vybrat, kde umřít, tak na Korsice Proprianu,” Prohlásil mladík z maličké jachtičky s českou vlajkou, kterou jsme objevili jednou večer, když je na Korsice vidět kousek zapadajícího slunce a současně i srpek měsíce. Pražáci s jachtičkou měli trošku potíže, ale vězte, že Čech Moravan a Moravan Čecha vždycky všude najde i v těch nejprekérnějších situacích. Druhý den jsme jeli opravit hřídel lodního šroubu do Ajaccia a i tato cesta stála za to. Myslel jsem si, že se už domů s favoritem nikdy nevrátím, neboť kaskadérství Korsičanů za volanty je úctyhodné. V průsmycích nad srázy, které při pohledu připomínaly pohledy z letadla, se jezdí stejně bravurně jako na prostorných přivaděčích velkoměst v Evropě. Odnesla to pouze zpětná zrcátka. Náš nový kamar ád z malé jachtičky to komentoval slovy: „Projeli jsme na brnk…” co jiného si dát k pití v malebné hospůdce uprostřed dosud francouzské Korsiky než pastis. Seděli jsme v jedné maličké hospůdce v maličké uličce Starého města v Ajeacciu a diskuse se dostala až tam, zda se turista cítí na Korsice bezpe čně či nebezpečně. Otázku za nás vyřešil Rakušan, který se k nám přidal s pravým vídeňským přízvukem. „Separatista, terorista, bandita, a jak to poznáte u vás doma? Kdyby sis přečetl v korsických novinách o teroru v Čechách, budeš se na to jako Korsičan dívat stejně.” A měl pravdu.
Jeli jsme pak ještě do Sarténe, dál do bývalého hlavního města Korsiky Corte, ale s něčím, co by bylo jen krapet spolčené s pověstí ostrova, jsme se nesetkali. Korsika je ostrov, na které člověk najde skutečně všechno. Je tady kus jihovýchodní Asie, je tady kus Afriky, na kterém chybějí jen africká zvířata, je tady luxus francouzské Riviéry, ale i zádumčivá a velmi, velmi voňavá a podmanivá Provence. Před odjezdem z Bastie někde nedaleko přístavu něco slavili. Provázel to malý ohňostroj. „Chtějí být sami, ať jsou,” prohlašoval Němec na lehátku vedle na palubě ocelového kolosu. „Hlavně ať neblbnou jako ti na Balkáně,” a usnul. V nepopsaném bloku s nadpisem „ Nejkrásnější ostrov s nejhorší pověstí,” jsem druhou polovinu věty škrtl.
A TO BYLO SEKTÁNÍ TŘETÍ. . . ŘÍKÁ SE, že na Korsice lidé bydlí lépe po smrti, než v životě. Je to pravda. CORTE bývalo hlavním městem Korsiky. Téměř uprostřed ostrova působí toto velkolepé skalní město pořád monumentálně. OBROVSKÉ trajekty mnoha šífařských společností chrlí v sezóně na Korsiku tisíce turistů. TAKOVOU koncentraci přírodních krás a útvarů, jako na Korsice, najde člověk málokde na světě.
