Tenoristé bývali v operních domech vždycky nejhýčkanější a nejoslavovanější kastou. Že také nejješitnější, to vám potvrdí i dnes v každém oblastním divadle. Není proto divu, že právě z nich se staly hvězdy, jejichž věhlas přesáhl hranice nejen operního publika, ale vážné hudby samé. Prvním z nich byl bezesporu legendární Ital Enrico Caruso (18731921). Od přelomu století, kdy debutoval v milánské La Scale jako Rudolf v Bohémě, objel všechny přední světové scény a nepřeženeme konstatováním, že “davy šílely”. Další desetiletí přinesla nová věhlasná jména, ale ono šílení se mezitím postupně přeneslo na pěvecké hvězdy nejdříve swingové hudby (Frank Sinatra) a od poloviny 50. let rocku a popu (od Presleyho přes Beatles po Michaela Jacksona). Opera a vážná hudba vůbec se zbytečně vedle tohoto divočení trochu cudně a trochu elitářsky uzavírá do ghetta koncertních sálů a divadel, zatímco její populární sestra objevovala nové a nové možnosti, jak oslovit a získat další posluchače. Jistě především proto, aby se točily peníze. Jedním z nejdůležitějších nápadů byly tzv. hromadné koncerty pro velké množství lidí. Začali s nimi Beatles, kteří poprvé hráli na fotbalových stadionech už počátkem šedesátých let. Psychologický efekt davového souznění a spříznění s hvězdou a její hudbou působil spolehlivě a dnes patří k nejčastějším formám živé prezentace hudebních osobností první kategorie. Z GHETTA NA STADIONY A DO BULVÁRU Vážná hudba se této formě dlouho bránila už svou komornější a intimnější podstatou. Své hrály a dodnes hrají i požadavky na mnohem složitější a dražší ozvučení a technické zajištění takového koncertu. K prvním z nich patřil Pavarottiho koncert v Madison Square Garden roku 1984 pro “pouhých” 20 000 posluchačů. O čtyři roky později Carrerasovo vystoupení v Barceloně už vidělo a slyšelo 150 000 lidí. A už jen o dva roky později vystupují poprvé společně všichni tři Luciano Pavarotti, José Carreras a Placido Domingo aby slavným koncertem v římských Caracallských lázních založily koncertní, televizní, nahrávkový, videokazetový, ale také tričkový, kravatový, medvídkový, hodinkový, přívěškový a bůhví ještě jaký fenomén devadesátých let 20. století, jehož ochranná známka zní THE 3 TENORs. Nahrávka tohoto koncertu se stává nejrychleji prodávanou a vůbec nejprodávanějším albem vážné hudby vůbec. Vlastní ji více než 12 milionů lidí. V dalším roce zpívá Luciano Pavarotti pro 150 000 moknoucích fanoušků v londýnském Hyde Parku, New York jej hostí zase v Central parku. K masové popularitě tenorů patří i totální zmocnění se jejich soukromí sdělovacími prostředky. Peníze, manželské, milenecké a další vztahy, oblečení, boty, doplňky, auta, aféry, problémy s váhou… Ale nechme bulvárnímu tisku, co jeho jest. Nicméně všechno toto, ať se nám to líbí nebo nelíbí, zlidštilo a přiblížilo běžným lidem pro ně možná do té doby poněkud chladný, strojený a sterilní svět vážné hudby a opery zvlášť. Na další společné vystoupení jsme si museli počkat až na velice časné ranní hodiny noci z 16. na 17. července 1994, kdy k nám stejně jako k další 1,2 miliardy lidí na celém světě dolétl přímý přenos jejich večerního koncertu k mistrovství světa v kopané na Dodger Stadium v Los Angeles, kam se na ně přišlo podívat 56 000 diváků. Zřejmě Amerikou a blízkostí Hollywoodu zvlášť operní repertoár z velké části ustoupil muzikálovým, populárním a evergreenovým melodiím. Možná právě toto ještě víc než pompézní hollywoodská scéna s antickými sloupy a palmami popudilo některé kritiky k větám o tom, že umělci jejich formátu nemají podobná laciná estrádní vystoupení zapotřebí. A že se mají držet v divadle svého operního kopyta. Jenže nahrávek se prodalo na osm milionů a prodávají se dodnes. Nutno ovšem dodat, že tento prodej mocně podpořili a podporují sami velcí Tři. Vydali se totiž na společné několikaleté turné. Jeden z dosavadních a údajně nejvydařenějších koncertů tohoto turné se odehrál bez tří dnů přesně dva roky po fotbalovém koncertu v Los Angeles na vyprodaném (54 000 posluchačů) Praterstadionu ve Vídni. JAK TŘI TENOŘI DOBYLI VÍDEŇ Pod stejnou hollywoodskou dekorací, s podobným repertoárem, jen tehdejšího dirigenta Zubina Mehtu vystřídal James Levine. A se stejným neselhávajícím úspěchem. Od prvního do posledního tónu dokázali tito tři muži držet téměř tři hodiny na desítky tisíc diváků doslova v šachu. První přišel na jeviště José Carreras, aby po předehře ztišil stadion táhlým dramatickým lamentem Frederica z Cileaovy opery L`arlesiana. Jeho barevně skvostný potemnělý hlas vystřídal mužný Placido Domingo s Massenetovým Cidem a konečně se objevil i největší miláček publika Luciano Pavarotti se svým rozzářeným bezelstně šťastným úsměvem obrovitého dobrotiska. (O němž ale už nejen manželka ví své…) A pak už árie střídala árii. Domácí Vídeňáky potěšil zejména operetní kousek ze Země úsměvů Franze Lehára. Došlo i na evergreeny (Moon River), muzikál (West Side Story) a samozřejmě neapolské písně. Při Lucianově Nessun dorma z Pucciniho Turandot se objevili plamínky zapalovačů. To už dávno umělé hvězdné nebe nad pódiem doplnily skutečné hvězdy nad stadionem a blížila se půlnoc. V závěrečných směskách strhli tři velké hlasy v unisonu publikum k ovacím a dupotu, takže se přidávalo a přidávalo… Turné tří tenorů, které začalo loni v Tokiu (29. 6. 1996) a po Vídni pokračovalo v Londýně, Mnichově a v dalších městech, končí až letos koncerty v Asii a Austrálii. Mezitím všichni tři samozřejmě vystupují sólově na koncertech i na světových divadelních scénách. Pro hudebního puritána může být stadionové koncertování Tří tenorů skutečně poněkud cirkusové, jiný zase vidí jen obrovský kolotoč peněz. (Honorář pro každého činí půl milionu dolarů za koncert.) Pro statisíce posluchačů znamená především jedinečný zážitek a pro mnohé první kontakt s hudbou takzvaně vážnou. Tak či tak, poctivý kus kumštu té nejvyšší třídy těm třem nikdo neupře. A navíc se zdá, že se přitom docela dobře baví. Jaké byly jejich cesty životem a operou, než vznikla jejich “svatá trojice”? Na pódium chodí obvykle v abecedním pořádku, my to vezmeme opačně. LUCIANO PAVAROTTI – SLUNÍČKO Z MODENY Pekařský synek z italské Modeny Luciano chtěl být původně učitelem. Jenže také jako dvanáctiletý slyšel jednou v rodném městě slavného tenoristu Beniamina Gigliho. Hlavně ho o tom, aby zpíval, přesvědčila jeho snoubenka Adua. (Ta, kterou si později vzal, měl s ní tři dcery a nyní ji opouští se svou pětadvacetiletou sekretářkou Nicolettou Mantovaniovou.) Nejprve studoval zpěv, než se v roce 1961 přihlásil do soutěže Concorso Internazionale a vyhrál. Ve stejném roce debutoval jako Rudolf v Pucciniho Bohémě a oslnil italskou operní scénu. Začaly přicházet nabídky z italských divadel a také první vystoupení za hranicemi v La Traviata v Bělehradě. Následovala Víděň, Curych. V třiašedesátém dobyl s Rudolfem Londýn, když zaskočil za nemocného Giuseppa di Stefana, o dva roky později slavnou milánskou La Scalu s vévodou z Verdiho Rigoletta vedle Mirelly Freni, a konečně také USA v miamské inscenaci Lucia di Lammermoor po boku další slavné zpěvačky Joan Sutherlandové. Výčet dalších měst a rolí v následujících letech by byl dlouhý a úctyhodný, leč poněkud nudný. Téměř všechny své role Pavarotti nahrál na desky a také řadu dalších, které na jevišti neztvárnil. Velice úspěšná jsou i jeho výběrová alba, alba vánoční, alba neapolských a italských lidových písní. Podle údajů jeho domovské firmy DECCA jich od roku 1967 bylo na šedesát a i s videokazetami se jich prodalo 51 milionů. V tomto čísle tvoří velkou položku čtyři alba “Pavarotti and Friends”, která od roku 1992 natáčí při koncertech v rodné Modeně. Vystupuje na nich s přáteli z populární, jazzové i rockové hudby. Mnozí operní puritáni mu to velice vyčítají, ale pro něj je důležité především to, že tak získává finanční prostředky pro pomoc dětským obětem války v Bosně. Také kritiku svého zpívání pod širým nebem a na stadionech odmítá: “Na rozdíl od jiných si myslím, že jsem tím udělal pro lidi i pro hudbu velmi důležitou věc. Koncert Tří tenorů viděla miliarda lidí, tudíž je to věc pro společnost i pro hudbu velice důležitá. Do divadla se vejde jen pár set diváků. Jestliže ten nápad zpívat mimo divadlo mohl být zpočátku ne zcela morální, stal se věcí víc než morální. To je můj názor,” prohlásil před více než dvěma lety v jednom rozhovoru. Loni v prosinci jej vidělo i třináct tisíc posluchačů v promrzlé Praze. Jako posledního ze tří tenorů, který v Praze ještě nezpíval. JOSÉ CARRERAS – LYRICKÝ BOJOVNÍK Nestal se operním zpěvákem zásluhou velkého amerického tenoristy Maria Lanzy, jak se traduje. Když jako šestiletý zhlédl film Velký Caruso, v němž ztvárnil hlavní roli, měl se prý rozhodnout stát se novým Carusem. “Mé plány do budoucnosti se omezovaly v nejlepším případě na to, co udělám zítra. Budu mít čas zahrát si s kamarády fotbal? Ne, ten film ve mně jen probudil neodolatelnou touhu zpívat,” vzpomíná Carreras a dodává: “Co na mne opravdu zapůsobilo, byla hudba. Árie z oper a způsob, jakým Mario Lanza ve filmu zpíval.” Nicméně od toho dne malý José doma neustále zpíval, napodoboval dokonale Lanzu a později podle gramofonu další tenoristy včetně svého velkého vzoru a idolu Giuseppe di Stefana. Před čtyřmi lety vzdal Carreras svému prvnímu idolu Lanzovi poctu skvělým albem písní a árií z jeho repertoáru “With a Song In My Heart” (TELDEC). Na prkna, která znamenají operní svět, se dostal poprvé už v jedenácti letech náročnou rolí chlapeckého vypravěče v opeře Manuella de Fally Loutky Dona Pedra na scéně Grand Teatro del Liceo v rodné Barceloně. Psal se rok 1958. Tehdy byl však více než úspěchem vzrušen penězi, které za vystoupení dostal. “Připadal jsem si už jako profesionál,” vzpomíná na ten okamžik. Na přání rodičů studoval chemii, ale hudba u tak výrazného talentu musela vyhrát. Doma debutoval na stejném jevišti jako kdysi chlapec po desetiletech Rudolfem v La Bohéme. Pro jeho mezinárodní kariéru se stal rozhodujícím rok 1971, kdy byl pozván do Londýna, aby po boku hvězd Montserrat Caballé a Shirley Verrett vystoupil v koncertním provedení Donizettiho Marie Stuartovny. Ve stejném roce zpíval shodou okolností poprvé i v Praze Alfréda v La Traviata. Řada dalších debutů pokračovala New Yorkem, Vídní, Londýnem, Milánem a konečně také Salzburkem, kde se sblížil a na dlouhá léta spřátelil s Herbertem von Karajanem. I José Carreras rád brousí do jiných žánrů. S Kiri Te Kanavou a pod taktovkou autora nahrál Tonyho v Bernsteinově West Side Story. Zpívá i muzikály A. L. Webbera, neapolské písně, španělské i italské lidové. Jeho nejúspěšnějším titulem s půl milionem prodaných kusů je však album “Passion” (ERATO), kde si splnil jedno dávné přání: Zazpívat si nádherná témata z nejslavnějších instrumentálních skladeb klasické hudby. Mezi otextovanými melodiemi najdete i dvakrát Dvořákovu Novosvětskou. Velice zajímavým albem je Zarzuelas. Spolu s Isabelou Rey na něm oživil zvláštní druh španělské opery, která byla pěstována původně v královském sídle La Zarzuela. Jejím zlatým věkem byla druhá polovina minulého století. V Carrerasově osobním příběhu byl mezním bodem rok 1987. Lékaři u něj objevili akutní lymfoblastickou leukémii. Jedenačtyřicetiletý zpěvák na vrcholu kariéry se ocitl tváří v tvář smrti. Rok trval boj lékařů a jeho samého o život a návrat na pódium. Dokázal to 21. července 1988 před stopadesáti tisíci posluchači u Vítězného oblouku v Barceloně. Změnil se. Hlas mu lehce poteměl, jeho lyrický prožitek je hlubší a silnější. Po druhém Carrerasově pražském vystoupení v roce 1994 s Montserrat Caballé jej uvidíme v Praze už potřetí 14. dubna v pražském Kongresovém centru. Na rozdíl od akcí Tří tenorů půjde o záležitost velice komorní. Pouze za doprovodu svého klavíristy Lorenza Bavaje přednese árie Verdiho, Masseneta, Leoncavalla, Pucciniho a dalších. Výbornou pozvánkou na tento koncert může být Carrerasovo album “Serenata” (ERATO), které nahrál ve stejné sestavě a z velké části i s totožným repertoárem živě ve vídeňském Musikvereinu před dvěma lety. Shodou okolností právě v den pražského koncertu vychází Carrerasovo úplně nové album “La mia canzona” (ERATO), věnované skladbám Francesca Paola Tostiho. Vzniklo právě před rokem také ve Vídni, která tenoristovi vedle Barcelony nejvíce přirostla k srdci. PLACIDO DOMINGO – MUŽ NA VRCHOLU Píší to o něm kritici, americký Newsweek jej dokonce přinesl na titulní stránce s titulkem King of the Opera. Poměřováno počtem rolí a nahrávek, tak to o šestapadesátiletém Domingovi bezesporu platí. Posuďte sami. Hrál 110 tenorových rolí ve více než 2500 představeních. Je podepsán na 80 gramofonových kompletech 50 různých oper a více než 800 jiných nahrávek. Osm jeho desek obdrželo cenu Grammy. Jako první začal koketovat s populární hudbou, když nahrál s americkým folkovým zpěvákem Johnem Denverem jeho písničku Perhaps Love, česky ji pak zpíval Peter Dvorský a Karel Černoch a i u nás to byl obrovský hit. I když se narodil v Madridu, vyrůstal v Mexiku, kam se s rodiči a jejich souborem Zarzuela v osmi letech přestěhoval. V souboru získal také první muzikantské zkušenosti. Rozhodující byla ale pro něj úspěšná hlasová zkouška v Mexické národní opeře. Bylo mu osmnáct a mohl začít studovat operní role. Debutoval o dva roky později v La Traviata. Placido Domingo také koketoval s filmem. Vedle u nás dobře známé Carmen režiséra Rosiho má na kontě La Traviatu a Othella, oba filmy režíroval Zeffirelli. Domingo také diriguje v předních operních domech a koncertních síních. A aby toho nebylo málo, dokonce i řediteluje. V roce 1992 byl hudebním ředitelem světové výstavy v Seville a v této sezoně měl přijmout místo hudebního ředitele Washingtonské opery. Závěr? Zda je to umění, show či byznys, si asi každý musíme zodpovědět sám podle svého citu, gusta a způsobu chápání umění. Přidejme ještě jeden argument: Luciano Pavarotti v Praze řekl, že když začínal, zajímaly se o operu asi dvě procenta lidí. “A nyní je jich dvacet procent,” dodal. Zdá se to někomu málo?
Kategorie:
1997 / 04
