Do hor Nové Guineje přišli první běloši ve třicátých letech. Přivedl je sem zájem o hledání zlata či jiných pokladů, které by přinesly závratný zisk. Hledání vědeckých pravd, etnologické bádání pro ně samozřejmě nemělo význam. Proto když hledám záznamy o skutečné tváři papuánského kanibalismu a lebkolovectví, musím se obrátit ke zprávám kolegů, kteří zhruba ve stejné době jako hledači zlata podali prvé portréty některých papuánských skupin a jejich kultury.
Nejcennější jsou vyčerpávající zprávy německého profesora Wirze z poloviny dvacátých let, který dlouhý čas strávil u skupiny Marind-Anim na jihu ostrova. Ve Wirzových čtyřech knihách jsem nalezl i detailní zprávy o lidojedství a lebkolovectví Papuánců Marind-Anim. Oba kruté obyčeje se u této skupiny spojují.
Marind-Anim „loví“ lebky, kdykoli se narodí dítě. Novorozeně musí dostat jméno a to může získat jenom tak, že se odejme někomu jinému. Je třeba zabít člověka a s lebkou zabitého odevzdat novorozenci i jeho jméno. Lebka bez jména, lebka neznámého člověka by ovšem nemohla posloužit. Jako oběť přicházeli v úvahu jen lidé z blízkého sousedství.
Hlavu zabitého lovci lebek ihned po návratu z tažení odříznou, vyjmou mozek, smísí ho se ságem a upečou. Tento neobvyklý koláč pak snědí. Také ostatní měkké části hlavy odstraní, kůži stáhnou. Lebku pak pokryjí hlínou, která vytvoří masku na obličeji mrtvého. Na to se znovu natáhne původní kůže obličeje. Nově vytvořená hlava se usuší nad ohněm a ozdobí žlutou a červenou malbou. Hlava mrtvého, jehož jméno bude teď používat jiný člověk, je do smrti nového nositele jména ochraňována jako vzácná relikvie.
To je tedy osud hlavy zabitého. Co se však stane s jeho trupem a končetinami? – Ty pak Marind-Anim, nyní už ne lovci lebek, ale pojídači lidského masa, zkonzumují. U Marind-Anim – tak jako u jiných papuánských skupin – tvoří pojídání lidského masa součást iniciačních obřadů, tedy obřadů, kdy je chlapec přijímán mezi dospělé muže a bojovníky. Skoro každý takový obřad končíval velkou lidojedskou hostinou. Ale i stejně velkými sexuálními slavnostmi.
Podobně jako tam, kde jsem svou cestu po Papui-Nové Guineji začal – na Nové Británii a na ostrově Matupit, souvisejí iniciační obřady s důležitými a zajímavými tajnými společnostmi. U Marind-Anim se tajná společnost nazývá Rapa. Její „svatyní“ je velká chýše, v níž jsou uloženy figury dávného mytického Rapy a jeho manželky. Obě „mumie“ jsou pomalovány červenou barvou, která je znamením krve, jež je při lidojedských obřadech prolita. Ale nejen lidojedských. V chýši zasvěcené Rapovi jsou uloženy i dřevěné červené hole, jimiž jsou figury provrtávány. A to tak dlouho, až se Rapa a jeho žena vznítí. Tak rok co rok slaví Papuánci nejcennější objev lidstva – vynález ohně.
I pro tento vynález mají Marind-Anim ve svých bájích vysvětlení. Na počátku věku spolu Rapa a jeho žena souložili. Jejich pohlavní styk byl tak intenzivní, že poté, co došlo k orgasmu, se oba vzrušení milenci od sebe nedokázali oddělit. Podle zdejší báje jim přispěchala na pomoc jiná nadpřirozená bytost jménem Dema. Pohybovala spojenými milenci dopředu a dozadu, až náhle vystoupil z těla ženy oheň. Tak přišel oheň k Papuáncům. Příchod ohně, tuto velevýznamnou událost, slaví zdejší Papuánci každoročně tak, jako křesťané slaví příchod Krista k lidem.
Když se nový oheň rozhoří, je do jeho plamenů zaživa vržena vybraná dívka. Dívka mimořádně krásná, kterou předem vybrali významní mužové této skupiny. S vyvolenou dívkou před jejím obětováním jeden papuánský bojovník za druhým souloží. Teprve poté ji odevzdají ohni. I při obřadu nového ohně se pojídalo maso „ulovených“ lidí. Lebka obětované dívky je však zachována, ozdobena červenou barvou a zavěšena na chýši některého z významných místních bojovníků.
Při jiných zasvěcovacích obřadech mladých mužů je u Marind-Anim užíván velký počet místních dívek. Milující se páry spolu spí ve zvláštní, k tomu účelu vybudované chýši, která se však, jak velí obyčej, má v určitý okamžik zřítit. Těla souložících, které klády a strop chýše zabily, budou pak – na zakončení obřadu – snědena.
Ve stejné době – v první polovině dvacátého století – byly zaznamenány četné zprávy o lidojedství papuánských skupin sídlících u Papuánského zálivu na jihu. Například zdejší Kiwaiové podávají při zasvěcovacích obřadech mladíkům části masa zabitých nepřátel, dokonce i jejich oči, aby budoucí bojovník měl v boji „ostříží zrak“. Zasvěcovaný kiwaiský jinoch pojídá ještě další zvláštní pokrm: zabitému nepříteli se odejme penis. Jeho pohlavní úd je pak upečen spolu s několika banány. I to prý zvětší sílu budoucího kiwaiského bojovníka. Naproti tomu, pokud bude při zasvěcovacích obřadech pojídat i maso vagin nepřátelských žen, způsobí tím, že cizí bojovníci budou v příštích utkáních myslet právě na tyto pohlavní orgány svých partnerek, a stanou se tak ve válce „nesoustředěnými“ a „slabšími“.
Papuánci v oblasti delty Purari lovili lidi nejen pro potěšení z konzumace lidského masa, ale i proto, že jejich tradiční obřady přímo vyžadovaly takovou lidskou obět, které se říká gopi. Aby si mohli Papuánci takového gopiho opatřit, organizovali lovecké výpravy. Říká se jim dakea. Ulovený člověk nebo lidé jsou pak vystaveni v tak zvaném ravi – mužském domě. Druhý den jsou za zpěvu válečnických písní snědeni.LIDOJEDI
Když už jsem dal slovo svým váženým kolegům, kteří v polovině dvacátého století „na vlastní oči“ poznali kanibalismus u Papuánců, měl bych i já povědět, zdali jsem se ještě v šedesátých letech, případně při dalších cestách na Nové Guineji s lidojedstvím setkal. Přiznávám tedy, že jsem – ve dvou případech – byl svědkem toho, že zdejší lidé pojídali maso z těla svého zemřelého příbuzného. (V prvém případě své vlastní právě zemřelé babičky.) Více se mi však o tomto krutém zážitku hovořit nechce. Navíc musím zdůraznit, že v průběhu třiceti pěti let, po která jsem Novou Guineu navštěvoval, nebyl žádný jiný místní zvyk tak potlačován a před cizinci tak zastírán, jako právě kanibalismus. Kdybych měl odpovědět znovu na otázku, jsou-li Papuánci lidojedi, řekl bych: Dnes už nikoli, v minulosti, v prvé polovině dvacátého století však kanibaly nesporně byli. A to příslušníci skupin sídlících na jihu dnešní Papuy-Nové Guineje. Zde bylo lidojedství opravdu velice rozšířeno, stejně jako i lovectví lebek. Lidské lebce bylo a dodnes je přisuzováno mimořádně silné magické působení.
Proč vlastně Papuánci lidi zabíjeli a pojídali? Které části lidského těla jim chutnaly nejlépe? Na tyto otázky existuje několik odpovědí, protože existuje několik rozličných důvodů zdejšího kanibalismu.
Ten nejběžnější je vlastně nejbanálnější: Papuánci pojídali lidské maso prostě proto, že jim chutnalo. Protože etika, normy lidských vztahů byly ve společnosti, která leckde na počátku dvacátého století sotva vykročila ze střevíčků kamenné doby, jiné než u nás, nepovažují Papuánci tento důvod za nijak nedůstojný, nebo dokonce zavrženíhodný. A to ani tehdy, kdy mělo takové „gurmánské“ lidojedství zvlášť odpornou podobu. (Třeba na Gazelím poloostrově, kde jeden z místních náčelníků zabíjel ženy ve vysokém stupni těhotenství, protože mu nejlépe chutnalo maso dosud nenarozených dětí.) Pak je tu ovšem další důvod. V mnoha oblastech Nové Guineje takřka chyběla masitá strava.
Někdy má však papuánské lidojedství „vznešenější“ důvody. Leckde byl pojídáním lidí dáván průchod spravedlnosti. Na Nových Hebridách byli zloději odsuzováni k „trestu smrti“ snědením. Toto „soudní“ lidojedství je jistě blízké jiné formě papuánského kanibalismu: zabíjení a pojídání mrtvých nepřátel. Nepřítel kmene, a vlastně jakýkoli nepřítel, je v očích jednoduchého člověka zločinec a zaslouží si stejný trest jako vrah, zloděj či jiný odsouzenec z vlastních řad. Nepřítel byl přitom nejen sněden, ale předtím ještě nejrůznějšími způsoby potupen: v některých oblastech Nové Guineje kamenovaly zajatce děti, jinde ženy.
Jinde se setkáváme s představou, že s masem nepřítele přecházejí na vítěze i válečnické schopnosti nebo mana (jakási nadpřirozená síla) zabitého. Například na Maré (souostroví Nové Kaledonie) bylo tělo přemoženého nepřítele rozkrájeno na maličké kousky, aby se na každého příslušníka kmene dostalo alespoň trochu z moci mrtvého. Stejně byly při lidojedských obřadech snědením některých orgánů zabitého muže získávány jeho sexuální schopnosti.
Lidojedství tady nepochybně souvisí s četností bojů a střetů mezi jednotlivými papuánskými skupinami. Války byly mezi domorodci velice časté. Mohly mít různé důvody. Často se bojovalo (a bojuje i dnes) o půdu. Vlastnické nebo užívací právo se tady odvozovalo od nejdávnějšího předka klanu. Někdy se bojovalo o „státní hranice“ – o to, kudy vedla hranice mezi dvěma papuánskými skupinami. Jindy šlo o „krevní mstu“, o pomstu za zabití příslušníka vlastního klanu. Bojovalo se také o vepře nebo o ženy.
Všechny důvody papuánského kanibalismu souvisely vždycky s potřebami, s životem člověka, který zabíjel a pojídal maso zabitého. Někdy se ale setkáváme i s rituálním pojídáním lidí, které se koná „na počest“ nadpřirozených sil. Tento náboženský kanibalismus je nejčastější na Nových Hebridách. Na tamním ostrově Tanna byli zabíjeni muži i ženy na počest ducha, který sídlil v obětním kameni. Do kamene vyhloubili četné otvory a z nich potom mocný duch pil krev nešťastných obětí. Maso obětovaných pojídali místní lidé.
Se zdejšími náboženskými představami souvisí i rituální pojídání lidí při obřadech tajných mužských společností, jak to bylo rozšířeno zejména na Gazelím poloostrově v Nové Británii. Nejznámější z tamních tajných společností, Duk-Duk, koná pro nově zasvěcované hostinu, na níž bývalo podáváno maso zavražděných příslušníků sousedních skupin. Shromaždiště jiné tajné mužské společnosti, Ingiet, bývala přímo označována jako „břicho“. Účastníci obřadů konaných v „břichu“ se museli vyhýbat jakékoli jiné masité potravě kromě lidského masa.
Více než o lidojedech jsem v době svého pobytu na Nové Guineji slýchal o endokanibalismu. Tímto učeným slovem (jehož autorem je rakouský národopisec Steinmetz) etnologové označují lidské skupiny, které pojídají vlastní příbuzné. Endokanibalismus je nejvíce rozšířen ve společnostech nejjednodušších, kde lidojedství pomáhá řešit nedostatek potravy. V takové situaci lidojedi logicky sáhnou nejdříve po oběti, která je nejblíže. Po vlastním příbuzném, vlastní ženě, vlastních dětech.
Na Nové Guineji nebyli zabíjeni živí příbuzní, ale jsou pojídáni jen někteří zemřelí členové rodiny. Na pobřeží Geelvinského zálivu pojídali rodiče své zemřelé děti, vdova svého zemřelého muže a podobně.
S posledními projevy tohoto endokanibalismu jsem se u Papuánců ještě setkal. My etnologové jsme se často přeli o rozsahu a vůbec i o existenci kanibalismu na Nové Guineji. Mám a máme své zdejší přátele rádi. A přece musím znovu přiznat: Ano, mnozí obyvatelé tohoto ostrova byli skutečně lidojedy. A také lebkolovectví bylo u některých papuánských skupin značně rozšířeno.
Kdo by ale chtěl soudit, kdo z nás by chtěl hodit kamenem, ať se nejprve podívá o oněch 10 000 let dozadu, do historie vlastního rodu, do vlastní minulosti, do dějin barbarské Evropy, která znala podobné obyčeje a žel i podobné zabíječe. (Archeologické doklady o existenci lidojedství byly nalezeny i na území České republiky.)
Papuánec stojí na Rubikonu mezi včerejškem a zítřkem. Až zvedne hlavu, pohlédne dopředu. Do zítřka, ve kterém lidojedi a lovci lebek navždy pominou.
