TROCHA ÚVAH O LÉTAJÍCÍM FOTOGRAFOVI

Na zadní straně fotografie, která je dnešní hádankou, je poznamenáno: letová hladina 1200 m, 12. 11. 2000 ve 14.25 hod. Listopad ten rok skutečně čaroval. To, co vidíte, není vytvořeno ani fotografickými filtry, ani kolorovací technikou. Jde o prosté zachycení podzimní mlhy a smogu z více než kilometrové výšky. Počasí, které se tam dole, na zemi, stává zdrojem podzimních depresí a problémů s dýcháním, dává v této výšce konkrétní význam metafoře „nadpozemská krása“. Počasí a hora zachycené na snímku měly pro člověka, který tenkrát pět minut před půl třetí stiskl spoušť fotoaparátu, zvláštní význam. Zatímco ostatní naplňuje štěstím slunečný den, on se rozzářil, kdykoliv inverze zahalila ústeckou kotlinu a mohl se vypravit nad její příkrov fotit její krásu. A kdykoliv se při návratu z nebeských toulek na horizontu objevilo ono „ňadro“ s meteorologickou stanicí místo bradavky, věděl, že domov už je na dosah. Tím, čím je námořníkům maják, byla jemu tahle krasavice, vystupující z mraků.

Nebudu se ale dnes věnovat jí. Dnešní díl „Pohledů z ptačí perspektivy“ chci věnovat jemu – pilotovi, fotografovi, dobrodruhovi, příteli. Byl to on, kdo přišel s myšlenkou ukazovat zajímavá místa naší vlasti pohledem ptáků. Vzpomínám si, když jsem s ním poprvé nasedal do letadla. Blížil se ve svém charakteristickém tričku, které zdobilo sytě žluté slunce a pragmatická věta: „Až spadnu, budu na kaši.“ Proměna, kterou procházel vždy, když usedl za „knypl“, byla jasně patrná na první pohled. Vzduch byl jeho přirozeným prostředím. Jakmile se kola odlepila od země a svět pod námi a všechny jeho problémy se zmenšily na velikost klukovského panelu s vláčky, ocital jsem se v jeho království. „Tady je pohoda,“ říkal pokaždé, „žádné zácpy, nikdo v protisměru, semafory a babky na přechodu.“ Volnost tohoto způsobu pohybu se mu stala drogou. Holdoval jí často a intenzivně. Ve chvílích, kdy ho počasí připoutalo k zemi a on nemohl delší čas startovat, pozoroval jsem na něm abstinenční příznaky, důvěrně známé kuřákům a notorikům. Je pravda, že podobných chvil nebylo mnoho, protože počasí, ve kterém se neodvážil letět, muselo být skutečně extrémní. Několikrát jsem zažil dny, kdy jsme byli široko daleko jediné letadlo podobné velikosti, které bylo ve vzduchu. Tehdy byl nejspokojenější. Ve sluchátkách mi při takových letech pravidelně zněla věta: „Dokud vidíme zemi, je to dobrý…“ A skutečně bylo. Mám možná posunutý práh pudu sebezáchovy, ale skutečně jsem s ním ani v nejhorších podmínkách nepocítil strach. Myslím, že své „řemeslo“ ovládal dokonale. Jak pilotní, tak fotografické.
Létání, stejně jako fotografování zvládal tak nějak mimochodem. Trochu mi připomínal dítě, jež si velmi rychle osvojí všechny dovednosti, které mu mohou poskytnout zábavu. Plnit si klukovské sny bylo snad vůbec nejsilnějším motivem jeho existence. Naposledy jsme spolu létali právě nad kopci, které vystupují z mlžného oparu na této fotce. Byl jasný podvečer, bez větru a mraků. Obhlíželi jsme důvěrně známá místa, mlčeli a pocity si sdělovali jen vzájemnými pohledy a zdviženým palcem. Krasavice ze snímku čněla jasně a ostře v posledních paprscích mdlého slunce. Tou dobou jsem ji i já vnímal jako svou „domovskou horu“. Proletěli jsme kolem a Labe pod námi nás po chvilce bezpečně vedlo k našemu městu. Vzpomínám si na jednu z mála vět, která tenkrát padla. Blížili jsme se k soustavě ústeckých mostů. Zasněně se na ně podíval, otočil se ke mně a pronesl: „Stejně je jednou oba podletím, i kdyby mě to mělo stát piloťák!“
Dnes už vím, že tato a mnoho dalších výzev, které si co chvíli stanovoval, zůstane nesplněná. Za nejjasnějšího úplňku v tomto roce opustil Luboš za nevyjasněných okolností tento svět. Bylo to stejně náhlé a šokující, jako většina jeho života. Někdy se chlap neubrání dojetí. Dopisuji tyto řádky a doufám, že je alespoň trochu pochopíte. Věnuji je člověku, jenž viděl a prožíval věci, které ostatním unikaly. Snažil jsem se s vámi o ně v předešlých měsících podělit a budu se o to snažit i dál. Je totiž ještě mnoho míst, která jsme vám chtěli ukázat. „Dík, Luboši, za tvé vidění světa a za to, že jsi mě s sebou brával do svého království mezi oblaky. Nevím, jestli je něco po…, ale jestli ano, přeji ti, aby to bylo někde tam nahoře, nad vrcholkem naší ´domovské´ hory. Přeji ti čisté nebe…“