napsal a vyfotografoval Topí Pigula Když jsem u chovatele Oldřicha Jahna ze západočeských Kadešic viděl obrovské larvy nosorožíků, došlo mi, že opravdu mohou být pro domorodce kusem hodnotné potravy a pro chovatele ve střední Evropě zajímavým „domácím mazlíčkem“.
„V různých stadiích vývoje mám několik tisíc jedinců brouků,“ odhadl ing. Jahn velikost svých chovů a mohutnost svého koníčka. A rovnou přiznal, že více než výstavní brouk ho zajímá sám chov. Dnes už není těžké začít chovat atraktivní tropické druhy, existují chovatelské burzy i mezinárodní výměny. Dříve byl kontakt se zahraničím minimální, kvalitní chovatelská literatura téměř neexistovala a když, tak pouze v angličtině, internet byl na našem území v úplných plenkách a o pravidelné a rychlé výměně informací se zahraničím si mohli chovatelé nechat jen zdát. Mistři chovu tropických brouků byli a jsou dodnes Japonci a Taiwanci, ale jejich knihy si sehnal a přečetl opravdu málokdo. Což ostatně platí stále. Proto většina našich chovatelů začínala s místními druhy a vše se zjišťovalo metodou pokus-omyl.
„Výstavní brouk je samozřejmě něco, čím se chovatel chlubí na setkání chovatelů a teraristů. Krásný dospělec je přece jen určitá vizitka. Ale je dobré si uvědomit, že v tomto stadiu žije brouk jen několik týdnů až měsíců, zatímco jako larva i několik let. Navíc právě stadium larvy je pro budoucí vizáž brouka nejdůležitější. Od kvality substrátu, ve kterém se vyvíjí, až po místo, kde se zakuklí. Pokud nebude mít dostatek místa, může dojít k deformování výrůstků na hlavě, které jsou typické pro roháče a nosorožíky. Tím je dáno, že kvalita substrátu je pro budoucí vzhled brouka tím nejdůležitějším faktorem. Chce to tedy chodit do terénu a hodiny a hodiny hledat, porovnávat a neustále zkoušet,“ vysvětluje Oldřich Jahn. A tak zatímco v pokoji se v teple v přepravkách vyvíjejí larvy a v insektáriích se ve světle žárovek hřejí brouci, v garáži leží pytle s různými substráty. Uvnitř je převážně listovka. Chovatele ale zajímá i starý bukový les, zetlelé části stromů. Někdy jde o vlhčí části rozkládající se na zemi, jindy o suché, ještě stojící mrtvé kmeny. Musejí být v určitém stupni rozkladu a vlhkosti. Na internetu pak lze nalézt různé návody, jak a v jakém poměru namíchat „ten pravý“ substrát. Co chovatel, to jiný recept, ale v podstatě se všichni shodují na tom, že základem je kvalitní, částečně zetlelý a přiměřeně vlhký listový opad. Problémem ovšem je najít listovku, která není zasažená chemickými látkami – ať už spadem z industriálních exhalací, nebo přípravky na ošetření porostu. Některé druhy brouků pak vyžadují dřevo prorostlé podhoubím, jiné milují vrbu a další se jí důsledně vyhýbají. Navíc larvy během svého vývoje substrát požírají, takže čas od času je potřeba ho doplnit a znečištěný vyměnit. Spotřebuje se ho tak několik tisíc litrů ročně. „Dlouho jsem experimentoval s různými složkami substrátu, dneska už mám vyhlédnutá místa, kam si na něj chodím,“ dodává Oldřich Jahn.
Vše je jako v klasickém bonmotu o létech dřiny a odříkání. Oldřich Jahn chová hmyz s přestávkami třicet let a má přes šedesát druhů brouků. „Svého času jsem měl najednou asi sto deset druhů, byl to nejpestřejší výběr v celé Evropě.
Samozřejmě jsem musel trochu experimentovat s potravou pro dospělé brouky. Problém to je třeba v případě masožravých střevlíků. Jsou to lovci, takže potřebují živou potravu. Tou může být třeba znehybněná žížala. Nepříjemné ale je, že si občas potravu někam zatáhnou, a pak se může kazit. Roháči nebo nosorožíci si klidně dají banán, který používá většina chovatelů. Ale moc dobrý je med a skvěle se mi osvědčily hrušky. Japonci sice dělají univerzální želé, ale osobně tomu moc nevěřím,“ odhaluje zákulisí své celoživotní záliby chovatel. Už dlouhou dobu se snaží odchovat nejen exotické druhy, ale i vzácné brouky z Česka vázané svým vývojem na mizející staré stromy. „Myslím si, že tato záliba přivede každého dříve či později k uvažování o souvislostech. O potřebě ‚nepotřebných‘ stromů, o návaznosti jednotlivých složek ekosystému v dokonale fungující celek, o roli člověka v biosféře,“ míní Oldřich Jahn. O tom, že se záliba dostala z pokoje na zahradu, svědčí obrovské kmeny, které jsou záměrně ponechány svému přirozenému rozkladu. Teď se v nich každoročně vyvíjejí české druhy brouků. Člověk, který si nechá traktorem navézt na zahradu staré kmeny, aby se tam mohly rozkládat a staly se domovem různého hmyzu, musí být tak trochu blázen. Ale takový je každý fanda.
