Text a foto Tomáš Kubeš
„Turisty už dnes medvědi tak neberou, dnešní děti radši adrenalinové sporty nebo internet,“ stěžuje se medvědář Vasil. Medvědářům v Bulharsku však zazvonil konec i z jiných důvodů. Kdo by neznal černomořskou Varnu. Rozlehlé město a pláže v celém okolí patří i v současnosti k nejnavštěvovanějším místům v Bulharsku. Kdo si pamatuje město ještě z doby předrevoluční, byl by dnes pravděpodobně překvapen: rozlehlé bulváry, hotelové komplexy i s bazény, obchody. A spolu s Burgasem je opět hlavně v době letní sezony cílem mnoha Čechů. Říkají si Cikáni Ještě na přelomu 19. století, v době turecké nadvlády, byla Varna bezvýznamným špinavým přístavem s vojenskou posádkou a několika obchody. Dnes je třetím největším městem země a doslova černomořská riviéra se vším, co dokáže hýčkat návštěvníky. Jedna z bývalých atrakcí ale ve městě ještě dožívá. Jsou to potulní Cikáni (v Bulharsku si tak sami říkají), kteří po staletí patřili k občasným obyvatelům. Pobřeží pro ně vždy skýtalo možnost vydělat si nějaké leva navíc a to platí i dnes. Nepřehlédnutelní jsou, obzvláště pokud putují se svými medvědy, které si vedou na řetězech. Poprvé mě tato zvířata ve Varně fascinovala, když jsem byl ještě dítě. Živý medvěd, který je v blízkosti lidí! Repertoár zůstal od těch dob nezměněn: i medvědář, kterého jsem mohl vidět teď, stejně jako ten z mých dětských let vyhrával na housličky, medvěd tančil do rytmu a okolo pestře oblečené ženy roztáčely sukně do rytmu. Ani to se tedy nezměnilo.
Mnohé turisty živí medvědi na ulici vyděsí, ale není se čeho bát, protože zvířata jsou ochočena a pečlivě hlídána. Někdy kočovníky provází ještě opička, která místo tanečnic chodí s kloboukem a úspěšně vybírá mince. Pokud mají tuhle činnost na starost ženy, během tance bedlivě pozorují dav lidí kolem a jakmile kdokoliv začne připravovat bankovky nebo větší mince, bleskurychle se přitočí a kořist doslova lapí. Dopadnou tak všichni a občas je až úsměvné, když někomu žena vytrhne z ruky všechny bankovky, které právě drží, a dotyčný očividně zůstane v šoku. I bez dalšího vysvětlování je na něm vidět, že určitě nechtěl dát vše, co právě vytáhl z peněženky. Nic snadného Je to těžké živobytí, které k městu donedávna patřilo stejně jako jeho pláže. Majitelé medvědů dělali svoji práci z pokolení na pokolení a když se s nimi dáte do řeči dnes, zjistíte, že tradice je opravdu dlouhá. Kočovní medvědáři obcházejí všechna letoviska i dnes a snaží se udržet při životě nezvyklou profesi, která mizí ze světa.
V minulosti byla zvířata odchytávána v přírodě. Jednoduše se vyrazilo po době medvědího vrhu do hor lapit nějaké medvídě. Jelikož máma své mládě vždy urputně bránila, většinou vše končilo její smrtí. Dnešní medvědi jsou ale už zvířata výhradně narozená v zajetí a ani neznají jiný život než vedle člověka. Přesto se samozřejmě začalo bouřlivě diskutovat, zda vystupování na ulici a takový život medvěda není týráním. Pro samotné Cikány je vše jasné. I když na první pohled tato podívaná nemusí každého nadchnout a může skutečně někomu připadat jako trápení zvířete, je nutné si na druhou stranu uvědomit, že se většinou jedná už jen o starší medvědy, kteří jsou na své majitele poměrně dost fixováni. Možná by se po představení každý divil, jak se majitel s medvědem dělí o jídlo, tráví s ním čas a povídá si s ním a jak o něj pečuje. Je to svým způsobem pro něj partner, ale i prostředek obživy, takže si zaslouží péči. Jasno ale mají i úřady: dnes už je možnost takto využívat zvířata zakázána a trestána. Jen v některých městech městští policisté ještě přimhouří oko. Ve Varně takhle zatím přežívá jeden z medvědářů, kterému se tu říká Vasil. Uvědomuje si, že jeho profese končí. Některým medvědářům už úřady zvířata zabraly a ona skončila v kleci v útulku. „Tak jaké to bylo přilepšení?“ zlobí se Vasil. Medvědi sice nevystupují, ale nemají se o nic lépe. Oba medvědáři, se kterými jsem mluvil, vědí, že už jsou poslední svého druhu a jejich děti se budou muset živit jinak. Vodit medvěda je čím dál tím víc komplikované. „Jednak vám ho už nevezmou do vlaku jako v minulosti, musíte vlastním autem nebo pěšky,“ stěžuje si Vasil. Převážet zvíře na zadní sedačce starého moskviče je ale riskantní, protože po vstupu Bulharska do Evropské unie je takový transport zakázán. A tanečnice, tedy převážně dcery a ženy majitelů, teď kvůli všem omezením spíše než tančí hlídají okolí, jestli je vzduch čistý. Medvědáři pak uváděli příklady, které potvrzují, že policisté jsou sice na jednu stranu neústupní, ale na druhou si řada z nich klidně stranou řekne o vysoké přilepšení k platu, aby nechali medvědáře jít. „Jenže pak se už vůbec nevyplácí něco takového provozovat. Úplatky jsou na hubený výdělek příliš vysoké,“ dodává Vasil. Bez medvěda žebrákem Podle Vasila ale nejde jen o zákaz. Dnešní děti více než medvědi prý zajímají adrenalinové sporty nebo internet. To ještě ztěžuje situaci medvědáře, kterému dnes hrozí kromě zabavení zvířete i pokuta. „Všechny vlastně zajímá jen osud chudáka medvěda,“ míní Vasil. Na lidi nikdo nemyslí. Medvědáři většinou pocházejí z chudých vesnic u Dunaje, kde je těžké se uživit. Nic jiného neumějí, celý život se živili tímto způsobem. Také už nejsou nejmladší. Kdyby jim dal někdo možnost jiné obživy, pak by jim současné změny asi ani tolik nevadily a zřejmě by pak byli spokojeni všichni – ochránci zvířat i potulní Cikáni. I když asi ne šťastní, protože, jak sami říkají, jsou zvyklí na celoživotní volnost. Připomíná to tak trochu začarovaný kruh. V každém případě, v Bulharsku medvědářům odzvonilo stejně jako šarlatánům nebo potulným kapelám vyhrávajícím po nábřežích. Takže pokud tu někde přece jen ještě potkáte medvědáře s housličkami, hned ho neodsuzujte, ale spíše se zamyslete nad rozmanitostí světa a změnami, které přináší toto století. Stejně jako mnoho jiných tu nějak „nedopatřením“ zůstali z toho minulého.
