Napsal a vyfotografoval Tomáš Petr Trhákem mezi prezidentskými opatřeními bylo přejmenování měsíců v roce a povinné studium „bible“ sepsané vůdcem. Zrušení nemocnic, důchodů, srovnání čtvrtí a vesnic se zemí a doporučení dívkám nosit copy. Budování mešit, do kterých nikdo nechodí, i pozlacených soch sebe sama. Ve výčtu by se dalo pokračovat hodně dlouho. Tristním faktem ale zůstává, že se tato země, podle statistik čtvrtý největší vývozce zemního plynu, stala za vlády Turkmenbašiho druhou nejuzavřenější zemí světa, ve které lidská práva a mezinárodní pozorovatelé jsou zcela tabu. Kdo ale byl tento muž? Do čela Turkmenů ho v roce 1985 postavil Gorbačov jako prvního tajemníka strany a země. Po rozpadu sovětských republik mu poměrně snadno spadlo do klína prezidentství. Zpočátku se zdálo vše v pořádku. Deklaroval samostatnost a neutralitu jako nejzákladnější zásady nového státu. Brzy ale začaly na povrch prosakovat jeho nacionalistické vlastnosti a snahy upřednostnit kmen Achal Tekkinů, ke kterému sám patřil.
Svou moc upevňoval Nijazov kombinací nadpozemských a diktátorských praktik. Na jednom zasedání vlády prý začal přivolávat déšť (stejně jako kdysi etiopský císař přivolal déšť Jamajce), především se ale až do poslední chvíle zbavoval nepohodlných ministrů.Jak udělat proroka K vyhrocení prezidentových vlastností došlo po roce 1999, kdy ho Lidové shromáždění (Halk Maslahaty) jmenovalo doživotním prezidentem země. Prezidentští ideologové tehdy dostali za úkol najít genetickou spojitost mezi Nijazovem a prorokem Mohamedem nebo někým podobně slavným. To se samozřejmě nepodařilo. A tak když prezident zplodil svůj literární skvost Ruhnama (prorockou knihu), přestal kdokoli v Turkmenistánu nahlas pochybovat, že by prorokem nebyl. Čekal by ho totiž nápravný pobyt v některém z lágrů v poušti Karakum. K největším čistkám vyvolaným zřejmě paranoidními stavy došlo v roce 2002 po podivném atentátu na prezidenta. Z této doby pochází také vlna vysoce postavených emigrantů, kteří o prezidentovi vydávají svědectví – ovšem značně protichůdná. Když uvážíme nepříliš vřelý vztah těchto osob k Turkmenbašimu i různé kmenové vazby, vypadá to, že mohlo jít spíš o vyřizování účtů.
Turkmenistán se ale po atentátu ještě více uzavřel světu. Téměř tu nepracují humanitární organizace ani zahraniční pozorovatelé a chybí individuální turismus. Teprve po roce 2004 napětí trochu polevilo.Více než skutečná bible Ruhnamu, v překladu Duchovní knihu, sepsal Turkmenbaši jako brevíř, chcete-li, morální kodex národa. Odborníci se shodují, že je psaná kostrbatým slohem, překotně, s cílem vštípit národu „správné myšlenky“. Zabývá se prezidentovým dětstvím a silně přibarvenými historickými momenty, ve kterých hrají prim Turkmeni. Vše je prokládáno básněmi a heslovitými provoláními. V roce 2005 bylo dílo inovováno a rozšířeno. Najdete ho na pultech všech tamních knihkupectví pod názvem Ruhnama II za dumpingovou cenu asi padesáti korun. Zjednodušeně řečeno – kniha slouží k vymývání mozků. Skládají se z ní zkoušky ve školách a pokud chce někdo získat řidičský průkaz, musí nejprve složit zkoušku z Ruhnamy.
Nadějné bylo setkání s asi desetiletým chlapcem, který povinnou četbu hodnotil následovně: „Ruhnama je dobrá…, ale Shakira je o dost lepší…“Prorok v plenkách Odkud se ale Saparmurat vzal? Narodil se pravděpodobně v pohnutém válečném roce 1941 a jen o vlásek unikl smrti. Otec padl na frontě, rodina zemřela v roce 1948 při zemětřesení, které srovnalo hlavní město Ašchabád se zemí. Saparmurat jako zázrakem přežil – jediný z rodiny. Na památku události si později jako prezident nechal vystavět pompézní skulpturu v hlavním městě. Zobrazuje rozzlobeného býka, který nese na hřbetě popraskanou zeměkouli. Vše doplňuje postava ženy – Saparmuratovy matky, která drží za ruku pozlaceného hošíka – budoucího „spasitele“ Turkmenistánu. Budoucí prezident sice vyrostl v sirotčinci, ale vypracoval se a dostal se až na studia techniky v Leningradu. Znalci se shodují, že jeho úspěch spočíval právě v tom, že vyrůstal bez rodičů. Turkmenistánu totiž vládnou od nepaměti klany přetahující se o moc. Gorbačov proto hledal někoho, kdo je relativně bez vazeb. V Nijazovově klanové bezpartijnosti se ale přepočítal. Jakmile si byl Turkmenbaši jistý svou pozicí, vzpomněl si, že je z rodu Achal Tekkinů – a ten tak začal hrát v Turkmenistánu první housle. Poddaní chudí a bohatí Valná většina obyvatel Turkmenistánu v dnešní době musí vystačit s asi padesáti dolary měsíčně. Zaměstnanci státní sféry, kam patří například školství, často nedostanou výplatu několik měsíců. Turkmenbaši mohl kdykoli odvelet personál nemocnice, například aby lékaři uklidili náměstí, na které přijede v příštích dnech delegace. Velké množství Turkmenů se snaží vydělávat si dovozem a prodejem zboží z okolních států i západní Evropy. Prim hrají látky a plasty z Íránu a automobily z Emirátů a Německa. Asi nejhorší postavení mají neturkmenské menšiny, kterým je zcela odříznuta cesta ke státní správě a kterým byrokracie komplikuje vycestování do zahraničí.
Jako v jiných podobně laděných režimech je v zemi obrovská korupce. Kdo se vyšplhá do vyšších sfér státní správy a politických kruhů, nemůže se výdělku ubránit. Týká se to policejních i obyčejných úředníků. Prezident se snažil zamezit korupci častým převelováním úředníků do jiného kraje (takzvané kolečko). Ministři byli většinou obměňováni po několika měsících. Často se v místních cenzurovaných novinách objevila zpráva o zabavení majetku vysoce postaveného politika, protože nedokázal prokázat původ nabytí. Přitom není vždy jasné, zda šlo o skutečnou korupci, nebo jen o čistku paranoidního vůdce.Plyn, drogy, bavlna Podle zpráv, které se dají získat, spočívala trojice nejlukrativnějších turkmenských surovin velkou měrou v rukách zemřelého diktátora. I když v obchodu s bavlnou se prý prosazovala i turecká menšina. Je ale veřejným tajemstvím, že výnosnější surovinou je heroin putující z Afghánistánu do dalších zemí zajišťujících tranzit směrem do Evropy. Uvádí se, že hlavní překladiště drog je ve sklepích prezidentského paláce. Faktem je obrovské množství obyvatel vesnic a městeček u afghánských a uzbeckých hranic závislých „na igle“ (na jehle, tedy píchajících si heroin). Hovoří se až o šedesáti procentech narkomanů v nejkrizovějších lokalitách. Ovšem to, co udělalo Saparmurata Nijazova pravým a mocným Turkmenbašim, je plyn. Díky této surovině, vyvěrající u kaspického pobřeží, si mohl prezident dovolit výstavbu luxusní mramorové metropole a víceméně kašlat na názory západních velmocí. To je vlastně pravý důvod, proč se Turkmenistán stal druhou nejuzavřenější zemí světa. Jediným problémem, který mu dělal vrásky a možná je bude dělat i jeho nástupci, je, jak tuto surovinu co nejlépe prodat, když jeho zemi obklopují jen chudé státy a Rusko chce prodávat především své zásoby.
Dalším zdrojem prezidentových peněz byly takzvané „padárky“. Pokud se chtěla nějaká zahraniční firma dostat na turkmenský trh, musela prezidenta uplatit něčím pěkným, jako je obří mešita pro několik tisíc lidí nebo alespoň kalašnikov ze zlata.
Frajer Baši Otci Turkmenů ovšem nelze upřít ani některé kladné činy. Podařilo se mu (na rozdíl od některých okolních států) udržet v zemi klid i mezi znesvářenými kmeny. Země byla až do jeho smrti relativně stabilní a zakládala si na své absolutní neutralitě. Během války v Afghánistánu jako první Turkmenbaši poskytl letiště, ovšem výhradně pro nevojenské účely. Samozřejmostí jsou energie téměř zdarma, příděl kilogramu jodidované soli měsíčně a dárky ženám ke Dni matek. Vnitrostátní let stojí kolem dvou dolarů a dráhy jsou též poměrně laciné. Litr benzinu vyšel v minulém roce v přepočtu černého kurzu na dvacet haléřů. Oblíbeným Turkmenbašiho číslem bylo rozhazování dolarů při veřejných přehlídkách, manifestacích a řečnických akcích těm, kdo odříkávali pasáže z jeho knihy Ruhnama.
Vůdce bděl nad zdravím národa. Nechal vybudovat takzvanou cestu zdraví, kterou má každý občan občas absolvovat. Na druhé straně začal rušit nemocnice a radil lidem, aby se léčili především bylinkami.
Turkmenbaši také odsuzoval kouření. Jednou ročně uděloval masivní amnestii několika tisícům muklů. Zlé jazyky ale tvrdí, že jen proto, aby se v lágrech uvolnilo místo pro jiné a špatnou zkušenost s vězením tak měl co největší počet obyvatel. Raritou mezi státníky byl také tím, že při zhruba patnáctikilometrové cestě z paláce do rezidence si frajer „baši“ řídil sám obrněnou limuzínu.Já, jenom já Turkmenbašimu se za dobu vlády povedlo zlikvidovat i poměrně malý odpor opozice. Dnes je valná většina jejích členů v emigraci nebo v lágrech. Zbylá hrstka nedisponuje majetkem a nemá šanci na úspěch. Teď se ale může leccos změnit.
Turkmenbaši povolil pouze periodika tvrdě cenzurovaná a naprosto oddaná. Cenzuroval i internetové připojení a telefonické hovory do zahraničí. Tuzemské televizní kanály (poznali jste je podle hlavičky Turkmenbašiho shlížející non stop z rohu obrazovky) vysílaly především oddané projevy a pohlednice krás země. „Diskusní pořady“ turkmenské televize jsou pro diváka žijícího v demokracii něčím naprosto zdrcujícím. Školství je tvrdě poplatné režimu a soustřeďovalo se na papouškování vůdcových činů.
Pravým opakem péče o budoucnost národa je přestavba turkmenské metropole v jakési Emiráty Východu. Ašchabád je dnes skutečně výstavním městem, ale je bohužel také městem duchů. Za každým rohem z mramoru totiž slídí policista a bdí nad dodržováním pořádku. Kvůli stavbě monumentů se bourají staré čtvrti města; kdo ještě bydlí ve staré zástavbě, děsí se, kdy přijedou bagry, a on se bude muset vystěhovat. Těžko říci, jestli se tento trend změní a jak rychle to bude. Ostatně portrét serdara (vůdce) zdobí i mnoho turkmenských výrobků, především alkohol. Alespoň prý bdí nad jeho kvalitou. Turkmenbaši byl zkrátka vše a všichni očekávali, že to tak bude ještě dlouho. Vůdce se těšil dobrému zdraví a ve věku šedesáti šesti let nečekaně zemřel. Nástupce nestanovil. Po jeho smrti bylo jmenováno šest kandidátů na jeho místo. Těžko říci, co se od nich dá očekávat v zemi, kde lidé věří, že baši (otec) může všechno.
Kontroverzní činy a výroky bývalého prezidenta
* Zcela přejmenoval měsíce v roce: Nesou teď jméno vůdce a jeho matky, sultána, Ruhnamy (nové bible) a dalších důležitých osob a hesel. Přejmenoval i věci denní potřeby, například chleba – podle matky.
* „Doporučil“ mladým dívkám nosit copy a mužům ostříhat vousy a dlouhé vlasy.
* Preventivně nechal vybudovat olympijský stadion.
* Rušil nemocnice a knihovny a devastoval školství.
* Budoval v horách ledový palác s lanovkou.
* Nechal vyrábět své sochy, portréty, nákladné paláce.
* Byl obklopen četnou ochrankou a policií.
* Údajně disponoval harémem nezletilých krasavic a prezidentský palác je označován za překladiště drog.
* Kvůli jeho paranoidní obezřetnosti je na veřejných prostranstvích především v okolí paláce zakázáno fotografovat a natáčet.
Jak vznikal Turkmenbaši
prosinec 1985 – jmenování Saparmurata Nijazova prvním tajemníkem Komunistické strany Turkmenistánu
1986–1989 – čistka ve státním aparátu
leden 1990 – zvolení předsedou Nejvyššího sovětu Turkmenské SSR
říjen 1990 – zvolení prezidentem republiky
prosinec 1991 – zákon o ochraně cti a důstojnosti prezidenta
duben 1992 – vyhlášení kultu osobnosti Saparmurata Nijazova
květen 1992 – schválení nové ústavy
červen 1992 – prezidentské volby, Nijazov znovu prezidentem
červenec 1992 – odvolání opozičních ministrů z vlády, první vlna emigrace elit
říjen 1993 – Lidová rada přiznala Nijazovovi čestné příjmení Turkmenbaši (Otec Turkmenů)
leden 1994 – referendum o prodloužení pravomocí prezidenta do roku 2002 a zrušení voleb v roce 1997
duben 1994 – zavedení každodenní přísahy věrnosti prezidentovi
červen 1996 – Hodžova mešita v Geok Depe byla vyhlášena Mekkou Turkmenů
1996–1999 – snaha najít mezi Turkmenbašiho předky proroka Mohameda, později Alexandra Velikého
prosinec 1999 – volby do parlamentu, Lidová rada jmenovala Nijazova doživotním prezidentem
březen 2001–leden 2002 – nová čistka ve státním aparátu, někteří významní státní představitelé oznámili přechod do opozice
květen 2001 – celosvětová humanitární asociace Turkmenů navrhla udělit prezidentovi čestný přídomek Beýik (Veliký)
květen 2001 – prezidentův tiskový mluvčí Kakamurat Ballyjev a novinář Odejev navrhli v souvislosti s vydáním svaté knihy Ruhnama prohlásit Turkmenbašiho prorokem
duben 2002 – schválen zákon o vojenských hodnostech, který pro prezidenta zavedl funkci maršála turkmenské armády
říjen 2002 – neúspěšný pokus o atentát na prezidenta, více než rok trvající čistky ve státním aparátu Slavomír Horák
