Napsal a vyfotografoval: Josef Sloup
Kolik je tam, Ivane, práce na té pětsetdvacítce? Musíme udělat trasu pro krá- čení sedmsetšestky, říká svému kolegovi přes stůl mechanik HS – skrývka sever Dolů Bílina Josef Sloup. (Shoda jména se jménem autora není čist ě náhodná. Je to můj o rok mladší bratranec.) „Vem si valník a zajeď pro tu násadu,” pokračuje téměř automaticky k řidiči, který vešel do kanceláře. Brýle mu sedí na špičce nosu a modré jiskrné oči čekají na znamení souhlasu. Dveře zůstávají otevřené a do místnosti neustále vcházejí skupinky lidí.
Příkazy se jen sypou. Do toho všude nustále vyzvání telefon. „Jé to jsem rád že voláš,” zvedá Pepa sluchátko. „Potřebuji dvacítku na čtyřiadvacet. ” Jak mně později vysvětlil nejednalo se o zapůjčení ženy, ale dvacetimetrového jeřábu na celý den se zemědělským využitím. Opět se ponořuji do vzpomínek. „Pamatuješ Pepíku? Sem do těch míst jsme jezdili na nedělní výlety,” povídám na pokraji lesa zvaného Velříz. „Jak by né. Vždyť tohle je snad ta cesta, kudy jsme přijížděli,” odpovídá Pepík a oči se mu rozzáří při vzpomínce na společné rané dětství. „Tvůj táta sem jezdil na starém nortonu s lodičkou a my zase na ČZ. Rozložili jsme deky a vybalili nedělní oběd. Zdálo se nám to tehdy tak daleko. Byli jsme uprostřed lesa daleko od civilizace. A teď je město co by kamenem dohodil.” Asi o dva kilometry dál poznamenám nostalgicky. „Tady snad sto padesát metrů pod zemi jsme se kdysi koupávali v oprámu. Kolem vesele jezdili malé parní mašinky a sváželi hlušinu do splavu. Teď už po něm není ani památka.” „Jak ta léta ubíhají, viď?” prohodí filozoficky Pepík. „Čím jsme starší, tím běží rychleji.”
NOSTALGIE. Ráz krajiny se za posledních čtyřicet let změnil k nepoznání. Zmizely potoky, rybníky i vesnice. Intimně známá místa, kde jsme byli indiáni, piráti nebo vojáci. Všechno je nenávratně pryč. Zůstali jen vzpomínky, které však těm mladším už nic neříkají. Pamatuji se na mlhy tak husté, že jsem netrefil domů. Na auta, které jezdívala po levé straně silnice, a řidiče autobusů, kteří odmítali pokračovat v jízdě, dokud před nimi nějaký dobrovolník nepůjde pěšky. Těm mlhám se říkalo londkýnská, ale to muse být k smíchu, neboť londýnsk á mlha by se jistě styděla za toto přirovnání. Ano, změnili jsme ráz krajiny, otr ávili si ovzduší množství dolů, chemi ček a elektráren. Znali jsme však v té době jinou cestu? Potřeba energie je nutným zlem celého světa. „Víš všichni nám nadávají. Dávají nám najevo, že jsme ničitelé. Ale my dáváme práci tisícům lidí,” rozčílil se můj bratránek. „Jako protiargument jim říkám: Tak zkuste prát prádlo v neckách, jak to dělávali naše babičky. Vyhoďte televize, stera, ledničky, vysavače a žehličky. A večer si zažehněte svíčku. Najednou jsou všechny spory ty tam. Už si život bez elektřiny nedovedeme představit. V našich podmínkách je právě uhlí tou důležitou a poměrně snadno dostupnou surovinou pro její výrobu.”
ČÍM BUDEME TOPIT V BUDOUCNOSTI. Vím, že má pravdu. Nejsme Kanada, abychom měli stovky vodních elektráren. Ty jsou ovšem z ekologického hlediska dnes už také nežádané. Neuvěřitelné světové zásoby zemního plynu a ropy se rozplynou v ovzduší v průběhu padesáti až šedesáti let. O jaderné energii se snad není nutno ani zmiňovat. To, co bylo v padesátých letech pokládáno za neuvěřitelně levný a nevyčerpatelný zdroj energie, se nám už pěkně vymstilo. Co bude dál, ví snad jen bůh. Celosvětové zásoby uhlí jsou však přepočteny na více než dvě stě let. A tak je možné, že se k dolování uhlí po čase znovu vrátíme. Možná trochu kultivovanějším způsobem. Ano, zničili jsme si krajinu a otrávili ovzduší. Ale člověk už je takoký. Kdybychom to neudělali, lovili bychom ještě dnes divokou zvěř a otesávali pazourky. Snad by to pro nás všechny bylo přijatelnější. Už staří Egypťané nutně ničili krajinu při výstavbě pyramid, kterým se dnes po tisíciletích obdivujeme. Staří Mayové zničili při výstavbě svých měst tisíce hektarů džungle. Tehdy ovšem neexistovala žádná organizace na ochranu životního prostředí ani hromadná sdělovací média, která by informovala širokou populaci a uplatňovala tak tlak veřejného mínění. Situace dnes je však o něco váž- nější. Však už je nás přes pět miliard. Příroda si však zatím se vším poradila. A když jí člověk podá pomocnou ruku, jistě se jí to znovu podaří. My máme prostě smůlu, že žijeme ve dvacátém století, kdy člověk zasadil přírodě dosud nejtvrdší rány. Snad si to včas uvědomil. Ještě není pozdě.
SOUČASNOST. Už nyní je bývalá výsypka lomu Maxim Gorkij pokryta rozlehlým ovocným sadem a zve k odpoledním procházkám. Vyrostly tam krárné rodinné domky. Bývalý lom Barbora, který byl ještě před několika lety vředem na tváři krajiny, se změnil na překrásné přírodní koupaliště a středisko turistického ruchu, které vyhledávají i cizinci. Po důlní činnosti tu není ani památky. Barbora se stala oblíbeným místem odpočinku a sportu.
BLÍZKÁ BUDOUCNOST Dnes ohromná, hyzdící díra Lomu Bílina bude postupně z části zasypána a zrekultivována. Zbytek bude zaplaven vodou z řeky Bíliny. Vznikne tak jedna z největších a nejhezčích rekreačních oblastí v celé republice. Budou nám ji jistě závidět i jižní Čechy. V průběhu několika desítek let se celé severní Čechy od Ústí nad Labem až po Sokolov pokryjí rozsáhlou vodní hladinou a hustými, nepropustnými lesy. Je jen škoda, že pro většinu z nás to už bude příliš pozdě. Pamatujme však na naše vnoučata a pravnoučata. Snad na nás budou vzpomínat v dobrém. „
