Fotografie bývají jednou z nejcennějších věcí, které si lidé vozí ze svých cest do zahraničí. Jsou totiž nejen zachycenou vzpomínkou, ale mohou se hodit i k publikování. K nejčastěji fotografovaným objektům přitom patří člověk. Bonbonkem jsou pak obrázky tváří lidí, protože vyjadřují nejen momentální pocity fotografovaných, ale leccos prozrazují také o jejich životě. 
Digitální fotoaparáty, které umožňují snadno pořídit spoustu záběrů (o „pseudofotoaparátech“ v mobilech ani nemluvě), sice mohou vyvolávat pocit, že zachytit něčí tvář je dnes už hračka, opak je však pravdou. Především pokud jde o cizího člověka. Lidé se totiž většinou neradi nechávají fotit. V případě, o kterém mluvíme, jde o reportážní fotografii a tady platí, že štěstí přeje připraveným. Snímky ženy na tržnici, modlícího se muže, hrajícího si dítěte, politiků a jiné, které obdivujeme v časopisech nebo na výstavách, vypadají jako dílo náhodného okamžiku, ale rozhodně při nich nestačilo jen bezmyšlenkovitě mačkat spoušť.
O reportážní fotografii obecně platí, že je třeba:
a) být dostatečně odvážný, případně až drzý,
b) umět se dívat kolem sebe,
c) dopředu si rozmyslet jaké jsou světelné i jiné podmínky, a připravit na to svůj fotoaparát,
d) mít svůj fotoaparát neustále v pohotovosti.
Naštěstí se tohle všechno dá dopředu trochu naučit.
ODVAHA
Odvahu potřebujeme proto, že bez ní záběr většinou vůbec nepořídíme. Snímky z dálky mohou sice zachytit celkovou situaci, ale není na nich vidět lidem do tváře. A přitom právě výraz člověka v dané chvíli, jeho emoce podtrhují autentičnost zachyceného okamžiku a dávají mu sílu. Volíme proto raději polodetail nebo detail, kvůli kterému ale musíme jít k fotografovanému dost blízko. Na optický zoom raději zapomeňme, o digitálním ani nemluvě.
Problémem může být právě to, že se lidé neradi fotí a určitě si vás všimnou. Reagují pak různě, někdo fotografa ignoruje, jiný může být agresivní. Proto je dobré snímek pořídit a rychle zmizet.
Ti slušní mají chuť se dopředu zeptat, pak ale většinou nenafotí vůbec nic. Skončí u vysvětlování, proč snímek vlastně potřebují, a možná i tím, co za to. Když už se zeptáte, pak někdy pomáhá rovnou nabídnout malý dárek, drobnější peníze a podobně. Zatímco se dohadujete, kouzlo okamžiku vyprchá. Mnohem lepší je proto vysvětlit fotografovanému, co vás na něm zaujalo, dodatečně. U digitálu máte i tu výhodu, že si můžete fotografovaného udobřit mj. tím, že mu na displeji ukážete, jak mu to sluší. Pozor ale, abyste při tom nepřišli o celý fotoaparát…
Když už přece jen nemáte dost odvahy, dejte se s člověkem, který vás zaujal, nejprve do řeči a pak vytáhněte fotoaparát – vysvětlete, že si ho chcete vyfotografovat na památku, když už jste si tak dobře popovídali. Často souhlasí. Třeba i zapózuje, a když budete mít štěstí, bude přesto snímek působit přirozeně.
Pokud určitou situaci očekáváte (například vás zaujme na tržnici prodavačka ovoce, která ze svého místa určitě neodejde), obvykle pomáhá, když se tváříte, že fotografujete něco jiného – třeba budovu, ulici, tržnici. S kompakty s otočným displejem to jde lépe, se zrcadlovkami je dobré si nastavit fotoaparát mírně vedle a pak ho rychle zaměřit, kam potřebujete.
DÍVAT SE
Pokud se rozhodnete fotografovat, pak se soustřeďte jen na to. Přemýšlejte, jak bude člověk a v dané situaci vypadat na fotografii. Snažte se přitom vyvarovat záběrů, na kterých máte jen část obličeje, i když vás třeba právě takový snímek předtím zaujal v některém časopise. Kompozici si upravíte a snímek oříznete v počítači, chybějící kus hlavy ale už těžko domalujete.
A ještě jedna důležitá rada – dospělého člověka, ale i dítě fotografujte ve výši jeho očí. S otočným displejem to jde lépe, u zrcadlovek si sedněte na bobek nebo třeba i na zem. Znám fotografy, kteří si kvůli dobrému záběru lehnou do bláta.
BÝT PŘIPRAVEN
Je sice pravda, že při reportážním snímku může být zachycená skutečnost tak jedinečná, že se prominou menší chyby v kvalitě zpracování, ale spoléhat na to se v žádném případě nedá. Leccos sice napravíme v počítači, ale ani ten není všemohoucí.
Ideální je, když se fotografovaný člověk nehýbe. To štěstí ale máte spíše výjimečně. Proto platí, že čím je ve fotoaparátu nastaven rychlejší čas, tím menší je hrozba, že kvůli pohybu budeme mít snímek neostrý. Často pomůže, když si s prstem na spoušti vyčíháme, kdy bude vyhlédnutá osoba na pár vteřin v klidu (u ženy na tržnici je to třeba moment, kdy počítá peníze, váží zboží a podobně). U digitálů je přitom třeba počítat se zpožděním (nové přístroje jsou na tom ale podstatně lépe než starší typy), u kompaktů si můžeme pomoci namáčknutím spouště.
Na reportážní portrét je také vhodné používat objektivy s větší ohniskovou vzdáleností, které nám umožní větší odstup od fotografovaného člověka a zvýší šanci, že si nás nevšimne nebo se tak alespoň stane později, než snímek získáme.
Je dobré si dopředu rozmyslet, jaké je v daný moment světlo, jak přístroj nastavit a kam je nejvhodnější se postavit. Pokud fotografujeme za plného slunce, paradoxně nám může pomoci i blesk – zjemní kontrasty mezi světlými a tmavými místy na obličeji. Nefoťte v protisvětle, tedy proti slunci. NAKONEC POČÍTAČ
Digitální fotografie má tu výhodu, že si ji můžeme v počítači zpracovat sami a rozhodnout o konečné kompozici. Pro detaily tváří to platí dvojnásob. Je dobré zkusit si několik variant výřezu a porovnat je. Případně se poradit s někým zkušeným. Konečnou kompozicí snímku se dá hodně získat i ztratit.
Příště: S časopisy Koktejl a DIGI fotografujeme zvířata
