Lovec se plíží mezi kamením a trávou. Náhle zahlédne v dálce kořist. Strne a velkýma očima si ji zkoumavě prohlíží. Budoucí oběd nejeví známky znepokojení. Predátor se pokradmu přibližuje. Vzdálenost mezi ním a kořistí se zmenšuje. Vyrazí dlouhým skokem…, smrtící úder a lov je u konce. Za podobnou scénou nemusíte jezdit do Afriky. Stačí se jen pozorně zadívat mezi stébla trávy. Po potravě tu slídí skákavky. Tihle pavoučci z čeledi Salticidae jsou velcí pouhých několik milimetrů. Ti, kteří dorostou do jednoho a půl centimetru, jsou mezi skákavkami učiněnými obry. Přesto jsou jedni z nejobávanějších predátorů světa hmyzu.
VESTAVĚNÉ DALEKOHLEDY
Skákavky mají proti velkým šelmám jednu obrovskou výhodu – příroda je vybavila osmi očima, které si mezi sebou mohou rozdělit různé způsoby vnímání okolního světa. Ostré a přesné vidění obstarávají dvě velké oči, které jsou usazené vepředu na pavoučím čele. Tak trochu připomínají světlomety auta. Mají velké čočky a jejich protažené bulvy zasahují hluboko do přední části těla pavouka. Válcovitý tvar jim propůjčuje schopnost ostrého vidění na velkou vzdálenost. Mají značnou ohniskovou vzdálenost a tedy i lepší rozlišovací schopnost než ostatní oči skákavek. Umožňují vnímání zvětšeného obrazu. Stejně jako výkonné dalekohledy nebo teleobjektivy fotoaparátů však tyto zrakové orgány mají jen malý zorný úhel. Když chce skákavka svůj pohled zacílit jiným směrem, musí své velké oči znovu pečlivě nasměrovat.
Někdy natočí celé tělo, ale může rovněž otáčet pouze přední částí těla, tzv. hlavohrudí, asi jako tank svou věží s dělem, a tak měnit úhel pohledu o celých čtyřicet pět stupňů na každou stranu. Co ale dělat, když se dravec nechce jakýmkoli pohybem prozradit? Skákavky očima koulet nemohou. Jejich čočky jsou napevno vsazené v krunýři, který kryje přední část jejich těla. Pavouci proto nehýbou celým okem, ale pouze jeho sítnicí. I když čočka zůstává v klidu, může tak skákavka měnit úhel svého pohledu. Sítnice je nejtmavší částí oka a při pohledu z očí do očí je proto snadné rozpoznat, jestli vás pavouk pozoruje, nebo ne. Když nasměruje sítnici přímo na vás, je jeho oko nejtmavší. Když uhne pohledem, barva očí se změní. Jemné pohyby sítnice vykonává soustava svalů, které mají skákavky nejrozvinutější ze všech pavouků.
VÍC OČÍ VÍC VIDÍ
Ostatních šest očí skákavek má kulovitý tvar a menší čočky. Mají proto horší rozlišení, ale zato mnohem větší zorný úhel. Neslouží k detailnímu zkoumání okolí, ale pouze k zachycení pohybu v okolí pavouka. Na hlavohrudi pavouka jsou rozmístěné tak, že čtyři očka na temeni hlídají prostor po stranách těla a za ním, dvojice menších očí vepředu analyzuje dění před skákavkou. Její zorné pole tak dosahuje celých tří set šedesáti stupňů, nikdo ji nepřekvapí zezadu, z boku ani seshora. Když menší oči zaznamenají něco zajímavého, skákavka na vybraný objekt zaostří své velké přední oči a důkladně si jej prohlédne.
Skákavky jsou pochodující optické observatoře. Jejich oči vidí prostorově, jsou schopné rozeznávat barvy, zaostřovat na objekty v různých vzdálenostech a měnit úhel pohledu. Zdá se, že jsou dokonce citlivé i na polarizované světlo. Takové vybavení potřebuje výkonné řídicí centrum, které zajistí bezchybné sladění všech činností a kvalitně zpracuje data. Skákavky skutečně mají dobře rozvinutý mozek, jehož velká část se věnuje právě koordinaci zrakových čidel a vyhodnocování podnětů. U menších druhů skákavek může být mozek v poměru k velikosti těla stejně velký jako náš.
PŘESNÍ SKOKANI
Většina druhů pavouků si zvolila život strážce své hedvábné pasti. Utkají pevnou pavučinu a pak vyčkávají, co jim do ní náhoda přihraje. Skákavky ale za potravou vyrazily do terénu. Až na výjimky si nestavějí sítě, a na zemi, mezi kameny nebo na listech rostlin slídí po kořisti. Hmyz a jiné pavouky pronásledují s obdivuhodnou přesností. Na vzdálenost dvaceti centimetrů dokážou bez problémů rozeznat slibnou kořist od partnera k páření nebo nebezpečného dravce. Poznají i kořist, která se nehýbe. Když se pavouk rozhodne, že vyhlédnutý hmyz stojí za námahu, celá akce netrvá déle než čtvrt minuty. V tomto čase se připlíží k oběti a bleskově a přesně na ni skočí. Skákavky nemají žádné speciální svaly ani orgány určené ke skákání. Odrážejí se tak, že nárazově zvýší tlak tělních tekutin v posledních dvou párech svých nohou. Končetiny se napnou a katapultují pavouka do vzduchu. I když takto může doskočit na vzdálenost dvacetinásobku své délky, snaží se dostat ke kořisti co nejblíže. Jistota zásahu je pak mnohem větší. Během krátkého okamžiku přitom vyhodnotí, nakolik se budoucí přesnídávka rychle pohybuje a kam má namířeno. Podle toho přizpůsobí rychlost i směr svého útoku. Skákavka tak svůj cíl nechybí. Celé představení končí osudným bodnutím pavoučích chelicer, které vpraví do těla oběti jed.
Celé tělo skákavek představuje dokonalý stroj k lovu. Kromě svých očí mají tito pavouci řadu dalších vynálezů, které jim lov usnadňují. Nejrůznější chlupy na těle registrují otřesy půdy a jiné podněty, které jim pomáhají při orientaci v prostoru. Jejich tělo je pokryté pevnou kutikulou, ke které se zevnitř upíná velké množství svalů. Pohybují jednotlivými částmi krunýře, který se ohýbá v poddajných kloubech. Na rozdíl od síťových pavouků mají skákavky na koncích nohou mezi dvěma drápky chomáček jemných chloupků, které se mohou zachytit na sebemenších nerovnostech povrchu. S jistotou se tak mohou pohybovat i po hladkých listech rostlin.
VYCHYTRALÉ LÉČKY
Lstivost a vychytralost osminohých dravců je ohromující. Důkazem toho jsou australské skákavky rodu Portia. Jsou tak smělé, že si pro obživu chodí přímo do sítí jiných pavouků. Loví jejich majitele. Když je domácí pavouk malý, skákavka vleze na okraj jeho pasti a začne napodobovat chvění, které způsobuje polapený hmyz. Lačný pavouk vyrazí na domnělé hody. Netuší, že to bude poslední pokus. Z lovce se stane kořist. K většímu pavoukovi se tato skákavka zase snaží připlížit přes předivo vláken a zaskočit svoji kořist nepřipravenou. Protože je pokrytá chlupy a nepravidelnými výrůstky, může předstírat smítko uvázlé v síti. Zaujme přitom zvláštní odpočinkovou pozici, takže se pavoukovi podobá jen velmi vzdáleně. V blízkosti pavouka opět mění taktiku. Způsobí malé zemětřesení vzdušné pasti. Zvedne zadeček nad pavučinu a pak se prudce přikrčí, takže její tělo udeří do vláken. Snaží se tak zmást domácího pavouka.
Nejoblíbenější lovecké výpravy mlsných skákavek se však odehrávají mimo pavoučí sítě. Tito pavouci se naučili přelstít i své nejbližší příbuzné – jiné druhy skákavek. Skákavky rodu Euryattus se před svými nepřáteli ukrývají v uschlých stočených listech, které zavěsí pomocí pavučinových vláken na větvičky nebo kameny. Sem pak přichází za samičkou sameček, aby splnil své manželské povinnosti. Svůj příchod ohlašuje nevěstě tím, že chvěje listem. Roztoužená samička vyleze ven a ženicha přivítá. Někdy se však nestačí divit, když na ni místo nápadníka čeká dravá skákavka rodu Portia. Ta se totiž naučila třást listem stejně jako sameček rodu Euryattus na námluvách, a když vyláká důvěřivou majitelku úkrytu ven, vrhne se na ni a sežere ji.
ŽIVOT NA NITI
Skákavky rodu Portia na rozdíl od většiny skákavek mohou tkát i vlastní pavučiny. Samečkové tkají jen malé vodorovné síťky mezi dvěma předměty, samičky zvládají i velké trojrozměrné sítě s úkrytem z listů na vrcholu. V nich často žijí v soužití se samečkem. Vyrážejí sice na výpravy za potravou, když se však do jejich sítě zaplete nějaký hmyz, zpestří si jím jídelníček bez nejmenšího zaváhání. Druhy rodu Spartaeus z jihovýchodní Asie si zase stavějí pavučinové úkryty na kmenech stromů, ve kterých číhají na neopatrné můry. Jakmile se hmyz pavučiny dotkne, skákavka se ho zmocní výpadem skrz síť.
I když se ostatní skákavky vydaly cestou volných lovců, neznamená to, že by na tenká vlákna dočista zanevřely. V pavoučím životě je mnoho příležitostí, při kterých je pevné hedvábí k nezaplacení. Dají se z něho výborně utkat jednorázové trubicovité úkryty na noc nebo hnízdo pro vajíčka, které samička oddaně hlídá. Některé skákavky spojují pavučinovými vlákny listy, mezi kterými se schovávají, a australské skákavky rodu Euryattus zavěšují na pavučinová lana své domovy z uschlých listů. Samečkové se bez pavučinky neobejdou ani při zásnubních snahách. Dříve než vyrazí na námluvy, utkají si malou síť, na kterou uloží kapku spermatu. Pak nasají obsah síťky do svých rozmnožovacích orgánů na koncích makadel a vydají se na zálety. Nejčastěji však používají skákavky svá vlákna jako záchytná lana. Jistí se tak při odvážných skocích proti pádu z výšky. Vlákno ukotví k podkladu a pak ho za sebou za letu vypouštějí. Když minou svůj cíl nebo sklouznou z listu, zůstanou prostě viset na svém záchranném laně. Snadno vyšplhají zpět a mohou svůj pokus zopakovat.
HLAD JE PŘEVLEČENÁ ŽÍZE“
Skákavky jako všichni ostatní pavouci svoji kořist nepolykají, ale pijí. Se smrtícím jedem vstříknou do těla uloveného živočicha dávku trávicích enzymů, které promění tkáně kořisti ve výživný tekutý koktejl. Žaludek skákavek připomíná silnou savou pumpu. Mocný vějířovitý sval žaludku vycucne z těla oběti veškeré výživné látky. Po pavoučích hodech zbude z tělesné schránky oběti jen nestravitelná chitinová slupka. Jícen pavouků probíhá přímo skrz mozek. Protože je stejně jako celé tělo krytý pevnou kutikulou, musí se skákavka při každém svlékání pokožky zbavit i výstelky jícnu. Kvůli průchodu mozkem se jedná o poměrně choulostivou proceduru. První svlékání probíhají ještě v pavučinovém kokonu těsně po vylíhnutí z vajíčka a řada dalších následuje až do dospělosti pavouka. Jsou to jediné okamžiky v jeho životě, kdy může povyrůst. Pevný chitinový krunýř, který kryje tělo pavouků, se svými majiteli růst nemůže. Když se pavouk zbaví starého brnění, má pod ním již připravenou novou zbroj. Nový krunýř je však měkký, a než ztvrdne, může ho rostoucí pavouk roztáhnout a zvětšit.
NEBEZPEČNÉ NÁMLUVY
Námluvy jsou pro pavouky dost nebezpečnou hrou. Samečkové jsou o mnoho menší než jejich družky a během páření dávají v sázku svůj život. Hltavá nevěsta může snaživého ženicha snadno pokládat spíše za chutný oběd. Dříve než se sameček ke své vyvolené přiblíží, jí proto musí dát jasně najevo, kdo je a o co mu jde. Ne vždy má však úspěch. Může narazit na vyhladovělou partnerku nebo na samičku, která se nedlouho předtím pářila s jiným samcem. Žádné snahy mu pak nejsou nic platné. Stane se dalším chodem na jejím jídelníčku. Některé z australských skákavek si z těchto omylů udělaly pravidelný zdroj potravy. Vypočítavé samičky k sobě lákají partnery, i když se pářit nechtějí. Bez mrknutí oka je pak sežerou.
Věčný koloběh milostného vábení přesto pokračuje. Barva je první věc, kterou se samečkové snaží svým protějškům učarovat. Samci jsou zbarvení mnohem pestřeji než jejich družky. Často mají také výrazně zbarvená makadla se složitými vzory. Svůdně jimi mávají na samičky a vysílají k nim signály podobné semaforu. Jako poznávací znamení slouží i zásnubní tance, při nichž se nápadníci vypínají na napjatých nohou, jiní swingují úkroky do stran a další poskakují z místa na místo. Pro vylepšení celkového dojmu může sameček ještě vrtět zadečkem a obcházet čekající samičku v kruzích. Potenciální partnerka sleduje ženichovo představení, které může trvat i několik hodin. Samička si tak testuje jeho sílu a vytrvalost. Mávání makadel může také samičku před pářením uklidňovat. Nápadník tak snižuje riziko neúspěchu.
Když samička konečně svolí k milostnému splynutí, vyleze jí sameček na záda a snaží se zboku dosáhnout makadlem k jejímu pohlavnímu otvoru. Je tak v bezpečí před jejími jedovatými chelicerami. Někdy mají milostné hrátky divočejší průběh. Australské skákavky rodu Portia se páří ve vzduchu zavěšené na pavučinovém vlákně a po milostném aktu samička většinou svého partnera zabije a pozře. SKÁKAVKA V PŘEVLEKU
Mravenci jsou nebezpeční, jsou ozbrojení palčivou kyselinou mravenčí a většině predátorů připadají nechutní. Je proto výhodné vypadat jako jeden z nich. Skákavky se tohoto převleku zhostily s překvapující dokonalostí. Některé druhy skákavek mají na hlavohrudi zářez, který imituje členění mravenčího těla na hlavu, hruď a zadeček. Předníma nohama mávají tyto skákavky podobně jako mravenci tykadly, a dokonce si osvojily i typický trhavý způsob mravenčího pohybu. Člověk je odhalí pouze tehdy, když jim opravdu pozorně přepočítá nohy. Ptáky, vosy hrabalky a jiné lovce pavouků tím však skákavky ošálí. Aby byl jejich převlek věrohodný, žijí dokonce skákavky rodu Myrmarachne dost blízko mravenců. Pomocí bystrého zraku však bedlivě kontrolují, aby žádnému z mravenců nepřekřížily cestu, a když přeci ano, aby mohly rychle odskákat do bezpečí nebo uniknout na záchranném laně. Mravenci by se na ně jinak vrhli a usmrtili by je. Jiné druhy skákavek se ale mravenci přímo živí. Jejich převlek mravence zmate na krátký okamžik, který pavouk potřebuje k útoku.
Mravenci však nejsou jedinými předlohami, které skákavky napodobují. Některé z nich vypadají jako brouci stříkající odporně páchnoucí látku a jiné dokonce jako vosy. Samičky tropických vos z čeledi Mutillidae totiž nemají křídla, zato se však mohou pochlubit nebezpečným žihadlem. Když skákavkám odpadl problém s imitací křídel, mohly na sebe klidně vzít vosí podobu. Skákavka druhu Orsima formica si při napodobování obrátila konce těla – její zadeček vypadá jako vosí hlava a hlavohruď zase připomíná zadeček vosy. Dva páry zvětšených snovacích bradavek na konci zadečku napodobují vosí tykadla a kusadla. Pavouk zdařile napodobuje i chování bezkřídlých vos. Zvedá zadeček do vzduchu a pohybuje při tom falešnými tykadly. Čas od času se zadečkem dotýká země a předstírá přijímání potravy. Většinu útočníků překvapí tím, že před nimi prchá „pozpátku“.
Skákavky mohou napodobovat i neživé předměty. Dva milimetry velký kousek smetí, který se plíží do hnízd jiných skákavek, je ve skutečnosti skákavka Phyaces comosus. Ve svém přestrojení požírá přímo před očima zmatené matky její vajíčka nebo čerstvě vylíhlé pavoučky. Ať už se však skákavky snaží být někým jiným, nebo jsou samy sebou, jsou bezpochyby zajímavými a sympatickými představiteli pavoučí
