Země se neustále mění. V některých místech si toho sotva všimnete. Jinde cítíte v krajině věčnost. V Yellowstone jako by se měnilo vše před očima… U ďáblovy kuchyně
Napsali a vyfotografovali Kateřina a Miloš Motani Na obzoru se válí husté chuchvalce ranní mlhy. Najednou slunce! Vůbec netušíme, kde se tak náhle bere. Vzdálený obzor září jako ponořený do zlata. Pás prosvětleného ranního oparu připomíná zlatou čelenku. Zář brzy vybledne. Stále ještě prší. Asi tak po hodině se nebe roztrhne a mezi bílými mraky se objeví sytá modř. Najednou je tepleji a na světě veseleji. Kolem cesty se třpytí rozlehlá jezera. Hladinu pokrývá jarní tající led. Příroda se začíná po dlouhé zimě pomalu protahovat.
Po nějaké chvíli zase zastavujeme na kraji silnice. Zvětšující se hlouček lidí se naklání přes zábradlí mostu – bizoni! Celé stádo! Chvíli se pasou na prvních výhoncích zelené trávy, pak se brodí přes řeku a míří neznámo kam. Mezi chlupatými hnědými končetinami, obutými do tvrdých kopyt, se bezstarostně plete pár bizoních telat. Posléze nás čeká na cestě další stádo, přímo u silnice! Stojí jen kousek od nás. Nemají vůbec strach, jen tak po nás po očku pokukují a dávají pozor, aby se mláďata příliš nezaběhla.
A pak už přichází „ďáblova kuchyně“ – srdce Yellowstone. V jeho středu Old Faithful (česky Starý věrný) – nejznámnější gejzír národního parku. Výstižnější jméno snad ani nemohl dostat. Je na něj skutečně spolehnutí, každých šedesát až osmdesát minut vychrlí ze svého jícnu do výšky až čtyřiceti metrů fontánu horké vody. A také všude dál to nepřetržitě vře, bublá, prská a valí se bílá pára. Tady, mezi gejzíry, horkými prameny, barevnými nádržemi, se cítí člověk středu Země hodně blízko.
Je neuvěřitelně krásný den a na stezkách je spousta lidí. Když mezi rozbublanými kotli, syčícími puklinami dojde k tolik očekávané erupci Old Faithfulu, každý chce být u toho. Z útrob země najednou začne pod silným tlakem vystřikovat pulzující sloupec horké vody. Představení je naprosto dokonalé, jako z přírodovědného filmu, s chomáči páry trhajícími se ve větru – s tím rozdílem, že tady cítíte čpavý pach síry.
Gejzíry, to je kapitola sama pro sebe. Mnohé vybuchují každý den i několikrát, jiným se třeba i roky nechce. Různě dlouhá je i doba erupce a výška vodního sloupce. Horká voda rozpouští pod povrchem země vápencové usazeniny, které se pak ukládají zpětně na povrchu. Někde se kolem hrdla gejzíru vytváří malé terasy, jinde se časem nakupí skutečné vápencové sopouchy.
*** Barevné vodní nádrže se svou krásou a neskutečnou škálou sytých barev jedna přes druhou předhání. Jejich barvy závisejí na kyselosti vody. Nejdůležitější je však její teplota, která směrem k povrchu postupně klesá. S teplotou souvisí výskyt různých druhů mikroskopických organismů, jako jsou bakterie a řasy. V nitru horkých pramenů začíná barevné spektrum jasnou modrou barvou, potom následuje smaragdová a světle žlutá. Duhový prstenec uzavírá sytě oranžová až žlutohnědá. Vápencové vrstvy zabarvují do jemných odstínů také sloučeniny síry, železa a manganu. Jsme plně zabráni do obdivování vší té krásy a ani si nevšimneme, že se kolem najednou vylidnilo. Nevinně vyhlížející bílé mraky se totiž rychle proměnily v hustou tmavou šeď. V dálce nad zvlněným obzorem proťal oblohu klikatý blesk. K zemi padají první kapky… Ale za chvíli zase slunce. Do toho erupce mohutného gejzíru. Všude kolem spousta páry. Vzduch čpí snad ještě víc – sírou, mokrem a vápencem. Divadlo je tak fantastické, že i přes tmavé mraky pokračujeme v cestě – třeba se zas vyčasí! Jsme široko daleko úplně sami. Slunce se ale nenávratně ztrácí za stále houstnoucími mraky a nakonec za pruhem tmavého lesa. Najednou se nebe nečekaně barví do těch nejúžasnějších tónů. A pod nebeským divadlem se bez přestání vaří země. Vzduch jaksi víc voní mokrem. Ještě poslední snímek a pak už pomalu půjdeme.
„Pomalu“ se ale nekoná, najednou leje jako z konve. Blesk stíhá blesk a my jsme kdesi v…, no nebudu to raději jmenovat. Promoklí jsme během pár sekund úplně na nit, protože šusťákovou bundu jsme obětovali na zakrytí fotoaparátů a další techniky. Déšť je tak hustý, že nevidíme na cestu, v ruce navíc stativ – hromosvod. V suchu se pak nestačíme divit, jak rychle se v Yellowstone mění počasí.
Čeho si nelze v parku nevšimnout, je rozlehlá plocha ohořelého lesa. Místy pokrývají černé kmeny jehličnatých stromů celé kopce a stráně. Smutné pahýly vyčnívající z pochmurné krajiny připomínají velký ničivý požár, který v roce 1988 zachvátil třicet šest procent (přes 3200 kilometrů čtverečních) plochy yellowstonského lesa. Teď po letech roste na obnažených místech nový a zdravý lesní porost – jeden stromek vedle druhého jako vojáci, všechny stejného vzrůstu a stáří.
U travertinových teras ale přichází zklamání. Kdysi zářivě bělavé sintrové vrstvy jsou mrtvé – suché a polezlé špinavou šedí. Hledáme pohledem aspoň kousíček bublajícího pramínku, kousíček zabarvených sedimentů. Hodně barevno je po pravé straně Mamutích teras. Na jižním straně travertinového svahu září bělostná barva. Nánosy nerostu pohlcují neúprosně okraj lesa. Balí kmeny a větve nejdříve do bílé skořápky, pak do tlusté vápencové vrstvy, no a za nějakou dobu už ani není vidět, že tam kdysi nějaký strom vůbec byl. No a kousek opodál vápencová horká voda vykouzlila prapodivnou duhovou kupku.
Přímo před očima se nám odehrává velká geologická proměna. Dozvídáme se, že všech okolních více než deset tisíc gejzírů, nesčetné horké prameny, kotle bublajícího horkého bahna a fumaroly pulzují nad komorou plnou žhavého magmatu vzdálenou od povrchu pouhých pět až šest kilometrů… Načasovaná bomba, připomínáme si v této krásné chvíli. Je totiž jen otázkou času, než vše znovu vybuchne…
*** Jedeme zase dál. A zase bizoni! Zdá se nám, že je jich teď jaksi mnohem víc než před lety. Není divu, tady v Yellowstone našli po mnoha desetiletích bezhlavého zabíjení své útočiště. Vědí, že dnes už jim nikdo neublíží. Podobně je to s vlky – i ti se vrátili. Až poslední dobou začíná lidem záležet na tom, co se děje s přírodou. Člověk si najednou všiml, že není jedno, když se vykácí poslední stromy, že není jedno, když se zabije poslední bizoní stádo. Najednou nechává vyrůst nový les, raduje se, když se zvířata zase vrátí. Když uvidí losa přecházet šumící stříbrem se lesknoucí bystřinu, nebo kdesi v dálce na kraji lesa zahlédne tmavou pohybující se tečku, ve které s podivným pocitem v břiše tuší medvěda.
I to je změna – v lidském myšlení. Člověk ZAČÍNÁ dávat přírodě prostor, o který ji dlouhá léta nemilosrdně připravoval (a ještě stále připravuje)… Tady je vidět, že když se myšlení změní, změní se i zpustošená krajina. Lesy se po čase začnou samy plynule obnovovat, příroda podléhá své přirozené proměně, zvířata přestávají mít strach z člověka… a člověk ze sebe.
Yellowstone v číslech
* Název Yellowstone je odvozený od 30 km dlouhého Velkého kaňonu (Grand Canyon of the Yellowstone), jehož skaliska jsou zabarvena do žluta.
* Je to největší aktivní termální oblast na světě. Na území se vyskytuje několik stovek gejzírů, 10 000 termálních pramenů a bahnitých kotlů.
* Největší gejzír na světě Steamboat Geyser chrlí až 130 metrů vysoký vodotrysk.
* Old Faithful vyvrhne každých 60 až 80 minut během pěti minut okolo 31 000 litrů horké vody a páry.
* Grand Prismatic Spring je největším horkým pramenem Yellowstonu, má 110 metrů v průměru.
* Ve středu parku se rozkládá Yellowstonské jezero (Yellowstone Lake) o rozloze 360 km2 – největší horské jezero v Americe.
* V roce 1872 byla oblast vyhlášena za první národní park USA.
* Od roku 1978 je park s rozlohou 9000 km2 zařazen do seznamu UNESCO.
* Leží ve státě Wyoming, zasahuje do států Idaho a Montana.
* Yellowstonská vulkanická plošina leží ve výšce 2100–2400 m. Její stáří se odhaduje na pouhých 600 000 let. Oblast je přitom obklopena 3000 až 3300 m vysokým prstencem pohoří Rocky Mountains s vrstvami starými až 2,5 miliardy let.
* Plošina vznikla kolosální erupcí, při které bylo vyvrženo do vzduchu 1000 km3 horké horniny (800krát více než při výbuchu sopky Svatá Helena roku 1980).
* Vznikla 70×50 kilometrů velká a 800 metrů hluboká kaldera (kráter vznikl propadnutím centrální části sopky po vyprázdnění magmatického krbu), která se pak naplnila tekoucí lávou. * Další a další výbuchy (poslední před 60 000 až 70 000 lety) kráter postupně naplnily a vytvořily plošinu tak, jak ji známe. Každý rok se ale vyklenuje přibližně o patnáct milimetrů.
