TEXT: LILY FLYTE
Trpím slabostí pro zvláštní místa. Nablýskaná centra měst a perfektně střižené trávníky ve mně vyvolávají úzkost. I proto jsem si místo New Yorku nebo Kalifornie vyhlédla Jižní Dakotu.
Jižní Dakota? Kde to je? Tak často reagují samotní Američané, když slyší jméno tohoto liduprázdného území na západní hraně Velkých plání. Případně ho se smíchem označí za „fly-over state“, místo, kde málokdo byl, ale díky němuž trvá cesta mezi uzly na západním a východním pobřeží tak proklatě dlouho. Místní jsou si ovšem své pověsti zapadákova moc dobře vědomi a jsou na ni patřičně hrdí. Od dob Divokého západu se tady toho moc nezměnilo. Během pěti měsíců, kdy jsem žila v městečku jménem Custer, se mi opakovaně zdávalo, že žiju ve westernovém románu. A to nejen ve spánku.
Custer se nachází v jihozápadním cípu státu. V místě, kde je monotónnost vlnících se prérií, táhnoucích se stovky mil východním směrem, konečně narušena ladnými křivkami Black Hills, Černých hor. Pro původní obyvatele, Siouxy a Čejeny, představovalo toto pohoří střed vesmíru, nejposvátnější místo. Bludiště skalních měst, kaňonů, dravých říček a pokroucených kmenů černých borovic, podle kterých získaly hory své jméno, brzy přesvědčí o své výjimečnosti i nově příchozí. Americká vláda dlouho nejevila o tuto divočinu pražádný zájem. Vše se změnilo v 70. letech 19. stol., kdy průzkumníci Sedmé kavalerie objevili v Černých horách zlato. S vidinou rychlého zbohatnutí začaly do oblasti proudit tisíce zlatokopů a dobrodruhů. Kmen Lakotských Siouxů, kterým půda dle mírové smlouvy z Fort Laramie patřila, kladl velký odpor. Přes všechnu snahu však byli původní obyvatelé nakonec odsunuti do rezervací v semiaridních neúrodných částech nedalekých prérií. Největší z nich, Pine Ridge, domov národa Oglala Lakota a nejchudší okres ve Spojených státech, se nachází v bizarní měsíční krajině Badlands, tvořené zvětralými sedimenty. V roce 1890 se zde odehrál neslavný masakr u Wounded Knee. Zahynulo při něm 150 lakotských indiánů, převážně žen, dětí a starců. Přeživší členové armády byli vyznamenáni a vláda se nikdy za incident oficiálně ne¬omluvila. Tato křivda zanechala v místních velmi hlubokou ránu.
VE STÍNU PREZIDENTŮ
Po přistání vás přivítá ikona státu, Mt. Rushmore, památník čtyř amerických prezidentů, jejichž osmnáctimetrové tváře jsou vytesané do skalního masivu. Při jízdě po dálnici pak zahlédneme i neméně megalomanský projekt památníku Šíleného Koně, který má být jakýmsi protikladem či protestem proti kamenným skulpturám Washingtona, Jeffersona, Roosevelta a Lincolna. Socha slavného náčelníka má být samozřejmě ještě mnohem větší než kolosální Mt. Rushmore. Po dokončení by mělo dílo měřit ohromujících 172 metrů do výšky a 195 metrů do délky, což je asi desetkrát více než památník prezidentů. Ze skalní stěny však zatím vyčnívá pouze profil a napjatá paže siouxského náčelníka. Stavitel odmítá jakékoli financování ze strany federální vlády a tak práce pokračují pomalu. Místní tvrdí, že i přes občasné slavnostní ostřelování vypadá socha už deset let stejně. Někteří ironicky dodávají, že projekt největší světové sochy započatý v roce 1948 vynáší víc peněz v současném stavu a nevěří, že bude kdy dokončen.
Městečka v Černých horách zůstávají i ve 21. století světem pro sebe. To je možná dáno nespornou odlehlostí místa. Nebo možná zdejší atmosféra přitahuje svérázné charaktery, které udržují dědictví zlaté horečky stále živé. Jako třeba Jessie, rodačka z Texasu a manažerka jednoho z místních lokálů, která s oblibou vypráví příběhy o svých pěti manželích a u toho ještě stihne pomrkávat na mladíky u baru. Spiklenecky dodává, že jednoho ze svých „ex“ si vzala v Las Vegas po dvanácti panácích tequily, a vlastně neví proč. Dalšímu fandí v jeho účasti na rodeových závodech vysílaných na celostátním televizním kanálu. Většinu pracovní doby tráví Jessie popíjením vína, případně hazardem v malém kasinu v rohu restaurace. Když zákazníky vítá slovy „jedna z mých děvčat se vám bude hned věnovat“, je člověk téměř na pochybách, jaký že druh živnosti se zde vlastně provozuje.
ZÁPAD OPRAVDU DIVOKÝ
Panoptikum svérázných postaviček je obzvlášť pestré v dalším z místních barů, Gold Pan Saloonu neboli Saloonu u rýžovací pánve. Například Randy, kterému v rodné řeči říkají „Muž se žlutým koněm“. Přes léto zde pracuje pro správu chráněné oblasti jako bojovník s lesními požáry. Spíš než s ohněm však svádí boj s neukázněnými turisty a odpadky, které po sobě zanechávají. Randy pochází ze severní Arizony, od Velkého kaňonu, o jehož barvách dokáže vyprávět hodiny ve zdánlivém transu i přesto, že normálně toho moc nenamluví. Je hrdým příslušníkem kmene Navaho, své dlouhé vlasy plete do copů a pyšně se zdobí tradičními šperky z tyrkysu a perleti. Při sklence ohnivé vody se podělil i o zážitky z nelehkého života v rezervaci. Vyprávěl, jak mnoho jeho přátel mělo problémy se závislostí na alkoholu či drogách. I o tom, jak několik z nich ukončilo všeobecný pocit marnosti skokem do milovaného Grand Canyonu. Zkouší nás naučit pár slov v navahštině, ale mým pokusům napodobit prapodivné šišlavé zvuky se od srdce směje. Pohodovou atmosféru záhy narušuje jeden z místních mladíků. Pracuje na jedné z farem a je už v značně podroušeném stavu. Má potrhané rysy a kovovou protézu místo levé ruky. Nelíbí se mu, že má Randy kovbojský kobouk. Randy se snaží vznést námitky, celá věc je však pouhá záminka. Rančer se chce prát. Situace se přiostřuje, když tu se objevuje místní šerif a chladí vášně všech přítomných. Pravý to hrdina Divokého západu. Vypadá to, že i v dnešní době přichází ve správný moment.
Epizoda ze saloonu mě poněkud šokovala. Hlavou se mi honily myšlenky o hodných perzekuovaných indiánech a zlých chamtivých osadnících. Nic však nebývá tak černobílé. A proto jsem se při své další návštěvě rozhodla promluvit s někým, kdo by mi možná vyvrátil mé typické středoevropské představy. „Vyrůstala jsem ve městě Winner, na okraji velké rezervace,” vypráví další z obyvatelek, Danielle, „demografické složení je asi padesát na padesát.” Jen nerada se pak rozpovídá i o tom, jak po ní v dětství indiánské spolužačky pokřikovaly rasistické nadávky a občas jí po škole daly nakládačku. Dnes svůj život zasvětila pomoci právě podobným dívkám a stala se terapeutkou ve výchovném středisku pro mládež. Alkoholismus a případy sexuálního zneužívání rodinnými příslušníky uvádí jako hlavní důvody toho, proč dívky z rezervace končí v jejím zařízení. Pine Ridge je jako většina ostatních tzv. „suchou rezervací“ a nesmí se v ní prodávat alkohol. Stačí však překročit pomysl¬nou linii a zakoupit můžete co hrdlo ráčí. Chybějící příležitosti, všudypřítomný nihilismus, ale paradoxně i silné sociální cítění jsou některé z důvodů, proč pro obyvatele rezervace není jednoduché žít profesně a společensky úspěšný život. Tradice velí, že pokud někdo získá dobrou práci a finanční ohodnocení, má povinnost se rozdělit s velmi velkoryse definovanou rodinou. A tak se třeba stane, že se do domu přistěhuje široké příbuzenstvo, s kterým se dotyčný musí o zisk podělit.
POW-WOW
Na místě však není ani přílišná skepse k původním obyvatelům Ameriky. Mnoho národů řídí úspěšné podnikatelské projekty, disponuje dostatkem financí, silnou politickou reprezentací a získává rostoucí vliv v americké společnosti. Snad ještě důležitějším faktorem je skutečnost, že si zachovávají živou kulturu a tradice. O tom se přesvědčuji na třídenním Oglala Lakota Nation pow-wow, taneční slavnosti pořádané v Pine Ridge. Narozdíl od mnoha dalších, konajících se po celých Spojených státech, má tahle akce velmi „neturistický“ charakter. Ten se projevuje mimo jiné i v tom, že jsem zde já, mé dvě nemístně blonďaté kamarádky a asi tak dva tisíce indiánů, z nichž většina si nás neprohlíží zrovna přívětivě. Snažím se být nenápadná a nerušit obřadní tance, které jsou vlastně soutěží mezi pestrobarevně oděnými účastníky. Oglalové sice nemají z naší přítomnosti velkou radost, tohle není divadlo pro turisty, ale tiše nás tolerují. Několik mladých pohledných tanečníků nás dokonce s úsměvem zdraví. Do řeči se mnou se dává asi osmiletá holčička z kmene v Coloradu. Zajímá ji, odkud jsem. Neví, co je Evropa, a ptá se, jak dlouho se do ní jede autem. Snažím se vysvětlit cosi o oceánu a letadlech, ale nevypadá, že by mě pochopila. Nakonec s úsměvem odchází. Kapela buší do bubnů a prozpěvuje písně, v posvátném kruhu uprostřed arény tlačí skupinka lidí stařečka na vozíku. Všichni povstanou a vzdávají čest poslednímu přímému potomku náčelníka Šíleného Koně. Začíná se stmívat a program má neplánovanou přestávku. Znovu se má začít tančit v osm. Nakonec je program obnoven až po desáté hodině večerní. „No to je osm indiánského času,“ směje se Danielle. Čas tady není takový rozhodující faktor. „Když se dětí zeptám, kolik je hodin, přiloží si ukazováček k dlani, čímž vytvoří jakési miniaturní sluneční hodiny, a řeknou mi, že asi tak tři.“
VÁLKA GANGŮ
Oblast Černých hor má ale v záloze ještě jednu pozoruhodnost. První týden v srpnu se v městě Sturgis koná největší motocyklová rallye na světě. Akce se obvykle účastní okolo půl milionu lidí. Pro srovnání – celá Jižní Dakota čítá asi 812 tisíc obyvatel. Jezdci sem dorazili ze všech koutů Spojených států i Kanady a ti nejpravověrnější z nich absolvovali celou cestu na motorkách. Jsou na to velmi hrdí a hitem jsou trika degradující ty, kteří se rozhodli přiletět letadlem a dovézt své stroje v přívěsech.
Pro řev harleyů není slyšet slova. Lidé každého věku i tvaru se halí do černé kůže. Někteří zakrývají jen to nejnutnější, někteří ani to ne. Všude lebky a nablýskané výstavní kousky, které jejich majitelé pyšně předvádějí na hlavní promenádě. Pivo a whisky teče proudem. V davu zahlédnu příslušníky několika motorkářských gangů. Vždy jsem se domnívala, že jejich členové budou svou totožnost spíše skrývat, ale obrovské výšivky přes celá záda, dlouhý vous a potetovaná těla nenechají nikoho na pochybách. Neobvyklé nejsou však ani nášivky se jmény církevních spolků či organizací, zaměřených na prevenci proti alkoholu a drogám. Každému podle jeho gusta. Mě obzvláště fascinují postarší prošedivělé dámy s dlouhými copy svázanými v kůži, které se s drsným výrazem ve tváři prohánějí na vlastních strojích. Až ze mě bude babička, taky si budu muset pořídit harleye. Sturgis ¬Rallye má však i své stinné stránky. Dopravní nehody zaviněné převážně alkoholem, ale i šarvátky mezi znepřátelenými gangy. V roce 2006 se ve Státním parku Custer, slavném hlavně pro svá stáda bizonů, odehrála za bílého dne uprostřed plně obsazeného kempu přestřelka. Pět členů Outlaws bylo zraněno, dva z nich velmi vážně. Mnoho účastníků z rallye odjelo předčasně z obav o bezpečnost. Z útoku byli obviněni dva členové Hell’s Angels, kteří však byli o dva roky později soudem zproštěni viny. Nepodařilo se zjistit, kdo střelbu začal a kdo ji v sebeobraně opětoval.
Ač nerada, musím se s Jižní Dakotou rozloučit. Při odbavení na letišti v Rapid City stojí shodou náhod ve frontě přede mnou právě dva pekelní andělé. Hoši jsou to bodří a sympatičtí, vypadají jak ze ZZ Top a vtipkují na adresu letištní obsluhy. Do letadla nastupuji zamyšleně a nechce se mi odjet. Přemýšlím nad tím, jak moc mě tenhle bohem zapomenutý kousek země změnil. Jak moc byla tahle Amerika jiná, než ji znám ze zpráv a z hollywoodských filmů. Rozmanitá, přátelská, syrová a opravdová. Naposledy se rozhlížím po zvlněné krajině a uvědomuji si, že i já jsem nechala kousek srdce kdesi u Wounded Knee. A budu se sem pořád vracet.
